Co máme dělat s vrahy a teroristy, aby dostali skutečný trest? Popravit je nemůžeme, co tedy?
Pákistánský soud vynesl 13 rozsudků smrti nad radikálními islamisty, které uznal vinnými z teroristických činů. Jeden z odsouzených dostal trest v souvislosti se zabitím deseti zahraničních horolezců a jejich pákistánského průvodce v červnu 2013 na hoře Nanga Parbat.
Je příznačné, že se nekonaly žádné mezinárodní protesty, nikdo nedemonstruje za milost pro teroristy. Nerozpoutala se ani žádná nová debata o trestu smrti.
Jen to dost pochopitelné, protože teroristické činy jsou odporné a nikdo takové lidi nelituje. Jak uvádí ČTK, „mezi zabitými cizinci byli tehdy i dva Slováci Peter Šperka a Anton Dobeš. K trestu smrti byl za útok na horolezce odsouzen Irfán Ulláh, člen pákistánské odnože radikálního hnutí Taliban. Dalších 12 osob dostalo trest smrti za teroristické útoky na školy a letiště a za zabití několika příslušníků ozbrojených sil i civilistů.“
Diskuse ohledně trestu smrti většinou k ničemu nevedou, protože obě strany mají už argumenty dobře propracované a jedná se o spor, který nikdy k žádnému konečnému výsledku nepovede. Pokud jde o nás, patříme k té části světa, kde věc považujeme, aspoň z hlediska politické reprezentace, za vyřešenou a nemít trest smrti je znakem toho, že jsme na cestě civilizace pokročili.
To všechno nic nemění na tom, že musíme řešit otázku skutečného trestu pro tyto deformované zločince. Zatím jsme svědky toho, že norský masový vrah Breivik, který postřílel 77 lidí, si stěžuje na to, že nesmí hrát v base ty počítačové hry, které by chtěl a u soudu, kde se domáhá svých údajných práv, hajluje. Takhle se tedy, upřímně řečeno, nechovají ani islamisté. Breivik se nám směje do očí a my si s tím nevíme rady. Pocitově to prožíváme tak, že by to chtělo ptáčka pěkně zmáčknout, aby trochu úpěl, což není nutně znakem sadismu, ale oprávněný spravedlivý hněv. Spravedlivý hněv je pojem, který zná i křesťanská morálka a je to něco jiného než nenávist, protože ta zaslepuje.
Ideální (a zatím dost utopická) vize je, že trest bude vypadat tak, že pachatel bude dostatečně dlouho trpět, fyzicky a psychicky a současně se nám podaří změnit jeho vědomí, aby zalitoval svých činů a změnila se jeho osobnost. Takto se postupuje u takzvaného deprogramování, když se například dítko z dobré americké rodiny dostane do vlivu nějakého zhoubného kultu a rodina ho nechá specialisty unést a jednou vymytý mozek mu vymyjí ještě jednou. Takže dotyčný už je vymytý úplně a vrací se do života společnosti napravený.
Je v tom oprávněná snaha zabránit sebedestrukci postiženého a také mu zabránit v tom, aby škodil dalším.
Jistá potíž je v tom, kdo rozhodne o míře špíny, kterou je třeba vymývat. Svatého Tomáše Akvinského nechala ve 13. století jeho rodina také unést a pokoušela se ho „deprogramovat“, protože vstoupil do nového a chudého řádu dominikánů. Nezvolili účinnou metodu, protože za ním poslali tzv. lehkou ženu a on po ní hodil hořící poleno. Takovou službu by si mohli také objednávat rodiče, jejichž dítko se přidalo k anarchistům, kotlebovcům nebo konvičkovcům, což by už byl zásah do lidských práv osobnosti, protože dokud tito lidé jen plácají nesmysly je to jejich právo.
Jenže tady mluvíme o zločincích, kteří se dopustili vražd. Přiznejme si, že hotový recept nemáme a že před námi stojí ještě dlouhý proces, co máme dělat. Zatím je to tak, že terorističtí vrazi jsou buď popraveni, nebo sedí v hnusné díře a setrvávají ve svém stavu, popřípadě sedí v luxusní cele a ještě jsou slavní.
Debata o tom, jestli vytvořit moderní formu nucených prací (nikdo se asi neodváží mluvit o Ďábelských ostrovech a galejích) a měnit myšlení lidí pomocí nějaké terapie, operacemi nebo drogami ani nezačala. Kdo to udělá, snese se na něj obvinění z fašismu, polpotismu a stalinismu. Jak známe nedokonalost lidských institucí včetně soudů a policie, jsou obavy pochopitelně na místě. U nás bychom některým soudcům nesvěřili ani rozhodování o zatoulaných psech. To je ale jiný problém.
Jednou to ale bude muset přijít. Cílem nemá být fyzická a psychická destrukce a vytvoření hodných robotků s troskami osobního vědomí. Nežijeme v Saúdské Arábii, abychom sekali ruce. I masový vrah má svobodnou vůli a lidská práva a s tím nic nenaděláme. Někdo by se ale měl už konečně obětovat a do tématu pustit. Takhle to skutečně moc nefunguje.
