V nedělních otázkách Václava Moravce byla na paškálu hned tři krajně hořlavá témata: za prvé manuál, který vydalo minulý týden ministerstvo vnitra a který se týká obrany měkkých cílů před teroristickými útoky. V té souvislosti přišla řeč i na terorismus obecně, na brannou výchovu a případné vyzbrojování obyvatelstva. Za druhé – internetová hra, případně hoax „modrá velryba“: otázka, zda náhodou policie ČR tento případ nevyhodnotila chybně. A za třetí, případ „korunových dluhopisů“, k němuž se zjevně poslanecká sněmovna do konce dubna tak či onak vrátí.
Vládu zastupoval ministr vnitra Chovanec, opozici komunistický bezpečnostní expert, poslanec Alexander Černý. Už samo toto rozvržení sil je poněkud komické: prvořadý koaliční partner je pro ČSSD pořád ještě Andrej Babiš. Zároveň jsou s ním v divokém předvolebním sporu, v němž jde o politickou dominanci v ČR na příští léta (naivní lidé si mohou myslet, že jen na ta čtyři léta). Zároveň se ČSSD na konci minulého roku vrátila k pojetí politiky jako nesmiřitelného boje levice s pravicí. Někdejší pravice (ODS, TOP09) byla zametena na práh bezvýznamnosti (stav až do dneška setrvalý), vynořil se však nový soupeř, Andrej Babiš. Proto byl teď zařazen do kolonky „pravice“ v naději, že druhé kolo pravolevého střetu dopadne podobně jako to první v říjnu 2017. Sociální demokraté zároveň dokořán otvírají vrata pro KSČM jako pro levicovou sílu: někdejší bohumínské usnesení bylo prohlášeno za „vyhaslé“ tentokrát už se vším všudy. Celé to zjevně vymyslil Lubomír Zaorálek, odpovídá to jeho politické invenci.
Pan Černý byl tedy v otázkách Václava Moravce jako spřátelená opozice, pan Babiš byl přítomen jen symbolicky jako znepřátelený koaliční partner.
Komunisté se zatím do náruče ČSSD moc nehrnou. Pan Černý to v debatě předvedl velmi plasticky. Dal najevo jistou podporu Chovancovi ve všech třech otázkách, ovšem na závěr s tím, že nechápe, jak mohou s někým takovým, jako je pravicový miliardář Babiš, jen tak mírnix dírnix sedět v koalici, a vůbec, jak chtějí ten konflikt s ve věci korunových dluhopisů nyní řešit. Byl to dosti zdařilý knokaut, nechápe to leckdo, já taky ne. Pan Černý se ovšem mýlí, domnívá-li se, že zklamaní levicoví voliči budou volit jeho vykřičenou partaj. Nikoli, budou volit Andreje Babiše.
Jak komunisté, tak Babiš ovšem nejsou ani levice, ani pravice. Rozdíl mezi ČSSD a jimi je rozdíl mezi demokraty a těmi druhými, tedy měl by být, kdyby ČSSD byla poučitelná. Nepoučitelnost předvedli (tedy předvedl jejich statutární místopředseda) v diskuzi u Moravce.
Někdy v polovině pořadu, když byla řeč o zděšení a pocitu ohrožení v Evropě, pronesl pan Černý tuto sentenci (přepsal jsem ji ze zvukového záznamu): „Já jsem hluboce přesvědčen o tom, že jakási atmosféra strachu, která se šíří nejen u nás, to je celosvětový problém, je to už několik let, co se vytváří imaginárně, vymýšlejí se hrozby… Já nepochybuju o tom, že… použiju to, co jsme projednávali právě při přípravě toho auditu bezpečnostního (jakýsi seminář, který proběhl v PS loni, bd), kdy jsme konstatovali, že tak, jak ztrácí Západ, a teď mám na mysli Spojené státy, Evropu, dejme tomu Japonsko ještě z těch starých klasických západních mocností, jak ztrácejí pozice ve světě, jak z bývalých 75 klesly na 50, jak se říkalo na tom semináři, tak to je příčina toho, proč vyvolávají atmosféru strachu, proč si uměle vytvářejí neustále nějaké nepřátele. V té vojenské oblasti je to naprosto markantní, to, co se děje na východě Evropy, ten vztah mezi Evropou, Spojenými státy a Ruskem, atmosféra strachu ve vojenské oblasti, teď ten pás nestability v celé severní Africe, prakticky až na dálný Východ to jsou prostě všechno věci, které nutně vedou k tomu, že lidé jsou potom velmi citliví…“
Tyhle řeči dobře znám, musel jsem je poslouchat od svých osmi do devětačtyřiceti let. (Podotýkám jen, že pojem „klasické západní mocnosti“ je rodný bratr pojmu „tradiční politické strany“, který dnes slýcháme podle ČSSD zprava.) Západní imperialisté po celou tu dobu (od r. 1948 do roku 1989) ztráceli pozice ve světě, až se nakonec najednou zhroutil „tábor míru a socialismu“ (rozuměj Ruské bolševické impérium). Nechtěl bych však slova pana Černého ve všem všudy bagatelizovat: zároveň vždycky platí, že svoboda a demokracie jsou ve světě neustále v ohrožení a vlastně i v menšině, a nenamlouvejme si nic jiného, musí dennodenně tvrdě bojovat o svou existenci. V debatě u pana Moravce dostaly tentokrát mocně zahulit.
Jistě, pan Černý využil svobody projevu. Jak je ale možné, že tutéž svobodu nevyužil taky ministr vlády České republiky a statutární místopředseda ČSSD a neohradil proti té nehorázné demagogii komunistického poslance? A jak je možné, že se v této jedné jediné věci neohradil i moderátor pořadu? Jistě, v zásadě by neměl do diskuze vstupovat, ale tohle je přece zjevná výjimka! Jsem přesvědčený, že něco podobného by v devadesátých letech komunistickému poslanci bez odezvy neprošlo.
Česká politika, hlásící se ústy k demokracii, i česká oficiózní žurnalistika tentokrát politováníhodným způsobem selhala. A nemyslím si, že by to byla maličkost. Tedy je to maličkost, ale bohužel velmi příznačná. Ve zdánlivých maličkostech prodáváme svou svobodu tu Andreji Babišovi, tu komunistům. A dáváme tak najevo, jak málo si jí vážíme.
Další texty Bohumila Doležala si můžete přečíst na jeho internetovém zápisníku Události.
