Myšlenky na to, že skončí se životem, se objevují u lidí častěji, než bychom si mysleli. Mnoho z nás má totiž problémy, o nichž nemluví a postupem času to může vyústit v radikální řešení. Měli bychom tedy vnímat všechny nejdůležitější signály, které nás varují. O jaké se může jednat upozornil The Mirror.

Obecně se hovoří především o tom, že sklony k sebevraždě mají lidé, kteří se dostali do pro ně bezvýchodné situace. Může jít ovšem i o jedince, kteří se cítí osaměle, vyděšeně či zmateně. Liší se i projevy sklonů k tragickému činu. Někdo jen vzdáleně pomýšlí na to, co by udělal, jiní si dopodrobna plánují, co a jak provedou. 

Problém je i to, že pocit, že už nemůžete dál žít, nebo úzkost a složité interní pochody, mohou přetrvávat dlouhodobě, stejně jako dokáží během okamžiku přijít i zmizet. 

Mezi nejčastější sebevražedné myšlenky patří beznaděj, pocit, že nemá smysl žít, nesnesitelná bolest, jejíž konec si nedokážete představit nebo pocit nepotřebnosti a nechtěnosti.

Projevy takových myšlenek můžeme pozorovat nejen na sobě, ale také na lidech v našem okolí. Jde například o špatný spánek, nechuť k jídlu, ale také třeba zanedbávání starosti o sebe sama. Lidé, přemýšlející nad sebevraždou se také vyhýbají ostatním, mají nutkání k sebepoškozování a projevují nenávist ke své osobě. Může jít i o daleko prozaičtější věci, například sepsání závětí nebo rozdávání svého majetku. Porod a rodičovství také mohou u některých lidí vyvolat sebevražedné myšlenky.

Kde ovšem mají tyto pocity spouštěč? Mohou jím být problémy s duševním zdravím, nemoc, osamělost, zkušenosti se šikanou či zneužíváním, závislost na návykových látkách, rozchod či ztráta blízké osoby. Někdy se však jedná i o důvody, které nám mohou přijít nedůležité. Někoho k myšlenkám na předčasnou smrt doženou finanční problémy, pobyt ve vězení, poporodní deprese, vyrovnávání se se sexuální orientací nebo nějaká velká změna, kterou může být třeba jen odchod do důchodu.

Pokud se začnou objevovat některé z projevů, je důležité ihned začít jednat. Někdy stačí si popovídat s někým blízkým, jindy musí zasáhnout lékař, primárně ten praktický. Ten může pacienta nasměrovat na terapii, k odborníkům či předepsat léky, které mnohdy k potlačení sebevražedných stavů postačí.