Orgány komunistické státní policie experimentovaly s hypnózou, drogami a různými technikami vědecké kontroly mysli, ale k praktickému nasazení těchto technik u vyslýchaných a u vězňů zřejmě nedošlo. Uvádí to zajímavá zpráva CIA, která byly odtajněna v roce 1994. Elektronická verze je datována rokem 2000. Co vlastně komunistické režimy v této věci skutečně dělaly, aspoň co víme o tom, co je doložitelné?
Podle zprávy CIA, která není datována, ale podle jiných zdrojů zřejmě pochází z roku 1958, není doloženo, že by se psychiatři nebo psychologové účastnili pokusů vylákat informace z vězňů a získat od nich přiznání. To ale neznamená že by tyto vědecké zdroje nemohly být použity v budoucnosti, psala tehdy CIA. Ani, že s tím komunisté neexperimentovali a neužívali drogy jiným způsobem. Z tohoto důvodu je ve zprávě věnována pozornost technikám, které jsou potenciálními nástroji procedury komunistické indoktrinace.
Jak uvádí materiál CIA, dramatická vyznání osob, které byly uvězněny a předvedeny komunisty před soud v době stalinské Velké čistky na konci 30. let, vedly ke spekulacím, že byly v komunistických zemích využívány vědecké metody za účasti psychiatrů a psychologů. Účinek těchto metod se přepisoval využívání Pavlovova podmíněného reflexu, drogám, hypnóze a dalším exotickým nástrojům kontroly lidského chování. Studie soudí, že podle kritických zkoumání se ale na těchto přiznáních ani na metodách výslechu vědci nepodíleli.
Americká výzvědná služba uvádí, že metody kontroly myšlení byly založeny spíše na komunistické doktríně. Je pravda, že čas od času sovětští psychologové (ve zprávě označovaní jako ruští) činili veřejná prohlášení, že je třeba vytvořit nového člověka, o kterém se hovořilo jako o „sovětském člověku“. Tato prohlášení byla určena pro veřejnost a nejsou založena na nějakém organizovaném souboru dat. Laboratoře experimentovaly s využitím podmíněných reflexů, ale zřejmě se to nikdy v nějaké širší míře nedostalo do operativního využití. Důvodem mohlo být, že policie měla hluboké pohrdání pro psychologii, psychology a psychiatry.
Na druhou stranu je pravda, že KGB měla lékařské oddělení, které do své takzvané péče bralo vězně, a tam také pracovalo několik psychiatrů. (O tomto problému jsme tu nedávno psali.) Na základně vyhodnocení fyzického a duševního zdraví dotyčného se pak rozhodlo, zda se má dále pokračovat ve vyšetřování.
Vězňům se také podávaly různé látky, aby byli schopni pokračovat ve vyšetřování. Mohlo se jednat o sedativa pro rozrušené vězně, užívala se antibiotika, vitamíny, a další dostupné prostředky při léčení zranění a nemocí.
Ústředí KGB a jejich předchůdci během druhé světové války zřídili v Moskvě velmi utajenou laboratoř, kde se lékaři a další vědci pokoušeli vyvinout nové metody, jak zamaskovat použití jedu nebo dalších prostředků eliminace či poškození obětí. Berija a jeho společníci se inspirovali aktivitami gestapa a založili tuto laboratoř převážně proto, aby udrželi krok s vývojem v této oblasti. Zdá se ale, že výsledky této práce byly zklamáním a že celý podnik byl zrušen krátce po válce.
Informátoři tajné policie se shodují v tom, že důstojníci nedostávali ve školách KGB žádný trénink v psychologii nebo psychiatrii. Když probíhala Velká čistka, objevily se zprávy o tom, že komunistická tajná policie užívala drogy jako prostředek k získání přiznání. V žádném z těch případů ale není možné získat zásadní důkaz o tom, že by nějaká droga hrála důležitou roli při vyšetřování nebo přiznání. Informátoři, bývalí činitelé komunistické tajné policie, konstatovali, že tady žádné drogy ve hře nebyly.
Komunistické tajné služby ovšem využívaly lékaře jako agenty a ti mohli užívat drogy pro takové účely, jako bylo svedení a demoralizace a podobně, ale to je jiná záležitost. Existuje nicméně dobrý důvod se domnívat, že tajná policie v komunistických zemích, zvláště v Československu a SSSR, experimentovala s užíváním všech obecně známých psychochemických látek a takzvaných „drog pravdy“.
Tyto prostředky byly tehdy komunistům k dispozici. Mezi drogami potenciální důležitosti můžeme najít tři kategorie: stimulanty, hypnotika a halucinogenní prostředky. Stimulanty obecně mají efekt na zvýšení bdělosti, mohou zvyšovat pocity úzkosti, vést k hyperaktivitě. Benzedrin a dexedrin patří do této kategorie. Unaveným nebo nevyspalým vězňům se podávala káva nebo benzedrin, aby byli udrženi v bdělosti a mohlo se pokračovat ve vyšetřování. Takto se tyto látky užívaly ve východní Evropě, v Rusku a Číně, ale samy o sobě neměly důležitý efekt pro získání přiznání. Podávaly se v kombinaci se systémem psychologického a fyzického nátlaku.
Stimulanty jako benzedrin mohly vést ke stavu zmatenosti a ztrátě kritického úsudku a zničení odporu.
Takzvaná hypnotika nemají za následek hypnózu, ale mají navodit spánek a mají v malých dávkách intoxikační efekt. Šlo o nembutal a fenobarbital. Takzvané sérum pravdy, sodium amytal nebo sodium pentothal, bylo zaváděno do žíly. Ti, kdo byli vystaveni účinku těchto látek, zažívali relaxační účinek podobný mírnému užití alkoholu. Člověk intoxikovaný touto drogou se pak začal ztrácet v řeči. Tyto drogy ale neměly žádný efekt pro získání pravdivých výpovědí a osoby pod jejich vlivem mohly odporovat stejným způsobem, jako by mohly odporovat vlivu alkoholu.
Hypnotickou drogou, která je nejčastěji zmiňována jako komunistický nástroj, byl skopolamin, látka dlouho známá. Má za následek zmatenost, což se těžko odlišuje od účinku velké únavy, nedostatku spánku, podvýživy a dalších běžných metod komunistické kontroly mysli. Existují přímé důkazy, že komunistická policie dávala hypnotika a sedativa vězňům za účelem zklidnění a unaveným jedincům.
Pak jsou tu ještě halucinogenní drogy. Do této kategorie patří marihuana a LSD. Lidé, kteří tyto drogy požili, prožívali stav dezorganizace myšlení. Zkoumáním těchto látek se zabývaly všechny tajné služby a je známo, že Rusové zkoumali LSD a marihuanu, ale není žádný doklad o tom že by byly někdy použity operativně. Podle zprávy CIA je třeba zdůraznit, že po užití drog by mohl u vyšetřovaného vzniknout dojem, že vyšetřovatel je mocnější nebo znalejší, než odpovídalo realitě, nebo že situace je nesnesitelnější, než byla. (K tomu dodejme, že nesnesitelná byla jistě i tak dost.) Nakolik to komunisté věděli, není možné říci. Analytici CIA soudí, že komunisté nadále využívali hlavně doktrinální přístup a že nebyli dostatečně flexibilní, aby tento aspekt drog využili.
Poslední otázkou je, zda vězni v okamžiku, kdy se policii přiznávali, byli ve stavu hypnózy. Také o tom nebyly nalezeny žádné doklady. Doba, kdy se sovětská tajná policie pokoušela experimentovat podobně jako gestapo, údajně selhaly a pokusy dále nepokračovaly. Nicméně ačkoliv se hypnóza nepoužívala, byli vyslýchaní vystaveni zvýšenému stupni disponibility a sugestibility. Není jasné, do jaké míry se toho komunisté byli vědomi a vědomě toho využívali.
Pokud se neobjeví další materiály, které by nám přinesly nové informace, zdá se, že v zájmu pro ně žádaného účinku si mohli v NKVD, KGB a dalších institucích docela dobře vystačit s „klasickými“ metodami nátlaku. To samozřejmě neznamená, že by se to do budoucna nemohlo změnit.