Skoro rok trvající boj s epidemií covidu má dva nezpochybnitelné výsledky. Covid nad pokusy české vlády zkrotit ho vede přibližně 8:0 na začátku druhého poločasu. A důvěra lidí ve státní aparát se dostala na dlouhodobé minimum. Oba výsledky jsou tristní. S prvním z nich nakonec bude možné ještě něco dělat, historie je koneckonců důkazem, že lidé virům a nákazám dokážou úspěšně vzdorovat. Druhý covidový malér, tedy ztráta důvěry lidí v instituce, se bude řešit daleko obtížněji.
Boj s covidem v důsledku naštěstí neleží na české vládě. Česko není ostrov sám pro sebe. Díky tomu můžeme počítat s tím, že tak, jako k nám ze zahraničí přišly jiné dobré věci, dorazí k nám nakonec i vakcína. Budeme zachráněni, někteří z našich spoluobčanů proti své vůli, ale budeme. Až jednoho dne porazíme covid – a to se stane – bude to vítězství, které Česko utrpí. To, co česká vláda doposud v této věci předvedla, totiž jasně ukazuje, že je schopná podnikat pouze takové kroky, které beztak složitou situaci jenom zhoršují. V jakékoliv slušné banánové republice už by taková vláda konala svoje definitivní zasedání v nejbližším sklepení pod dozorem maskovaných mužů se samopaly. V Česku se vládne dál – nebo přesněji vzato se dělá, že se vládne.
Nevládne se, dělá se, že se vládne. Tento fakt je tak očividný, že ho zaznamenali i voliči, kteří jsou jinak k podobným signálům lhostejní. Rozklad vládnutí se projevuje chaosem tak očividným, že začal postihovat každodenní život kohokoliv kromě těch, kdo jsou jeho viníky. Připomíná to Hitlerův bunkr na jaře roku 1945. Čeká se na poslední zvonění, ale generálové i se svým führerem stále ještě hrají hru na to, že mají situaci ve svých rukou. Až jednou bude historik zkoumat veřejná vystoupení členů této vlády a porovná je s realitou, nebude se stačit divit tomu, jak odtržená byla vládní politika od skutečných událostí končícího podzimu roku 2020.
Až historik usedne ke svému bádání o tom, co se v Česku dělo v roce 2020, zaznamená také příšerný pokles důvěry lidí ve státní aparát. Index důvěry ve státní administrativu byl ještě v březnu na sedmdesáti bodech. Od června do září se propadl na čtyřicet bodů, a tam už zůstal. Jinak řečeno lidé státnímu aparátu nevěří, což je mimořádně závažná zpráva. Lidé totiž mohou stát nesnášet, může je rozčilovat svou pomalostí, obstrukcemi a neefektivitou. Je to špatné, ale pořád je to lepší, než když mu prostě nevěří.
Můžeme a měli bychom vést debatu, zda má být náš stát „pravicový“, nebo „levicový“, osobně preferuji aparát malý, efektivní, takový, který lidem příliš nestrká prsty do života. Líbí se mi představa aparátu, který zajišťuje chod jakési krizové státní infrastruktury, drží na kolejích sociální systém, který je spíš motivační než komfortní. Jakkoliv si uvědomuji, že to bude pokus o kvadraturu kruhu vzpírající se výsledkům všech sociologických bádání v této oblasti, chtěl bych vidět efektivní byrokracii, která by lidem život usnadňovala, místo aby ho ztěžovala. Pro začátek by mi stačilo, kdyby úřady například začaly používat datové schránky.
Ať už ale státní aparát bude jakýkoliv, lidé musí věřit, že na konci dne po všech obvyklých úředních obstrukcích udělá to, co udělat má. Pokud totiž tento elementární vztah přestane fungovat, dochází k rychlému rozkladu celého křehkého přediva, jež udržuje společenství zvané stát pohromadě.
Nevíra ve státní aparát je předpokladem pro to, aby frustrovaní lidé začali brát svoje zájmy do svých rukou. V meziválečné Evropě právě z tohoto důvodu přišla vysoká míra tolerance pro všechny možné paralelní výkonné struktury, z nichž se nakonec zrodil úplný institucionální rozklad. Dnešní stav, kdy lidé na nesmyslné a protiřečící si vládní kroky reagují tím, že je veřejně ignorují, je prvním krokem k takovému rozkladu. V boji proti covidu jde o lidské životy – a lidé už vládě nevěří natolik, že na její snahy kašlou.
Příští vláda bude mít před sebou přetěžký úkol obnovit důvěru ve fungování státu. Prvním krokem bude nutnost změnit samotný státní aparát. Když lidé něčemu jednou přestanou věřit, jejich důvěra se neobnoví jen proto, že jim to někdo řekne. Až budeme vládnout – a já věřím, že nám lidé tuto zodpovědnost svěří – musíme především daleko méně mluvit o tom, co děláme, a o to víc dělat. Za politiky musí mluvit jejich politika, ne nakoupená média a slovní průjmy na sociálních sítích.
Autor je místopředseda TOP 09.
