Daňové návrhy ČSSD jsou sice pro lídry naší ekonomiky demotivující, protože by byli trestáni ti nejúspěšnější, úspěch by však byl měřen (byť za účelem trestu) celkem logicky.
Údajným primárním cílem ČSSD je podpořit menší podniky proti společnostem nadnárodním (velkým). Jak na ČT 24 upozornil předseda poslaneckého klubu ODS Zbyněk Stanjura, vláda po celé volební období podporuje právě velké podniky. Tím pan Stanjura naráží na investiční pobídky (ve formě slev na dani z příjmů apod.) pro zahraniční podniky, podporu exportu či různé výběrové dotace. Naproti tomu těm malým stávající vláda škodí. Tím má Stanjura na mysli zejména značný dopad nákladů (ale i značnou časovou zátěž, potažmo náklady za účetní) on-line evidence tržeb, kontrolních hlášení či zákazu kouření i v kuřáckých odděleních restaurací. Tato opatření logicky nejvíce zatěžují právě ty nejmenší. Stanjura upozorňuje, že kontrolní hlášení u nejmenších podniků (s nízkými nároky na odpočet DPH) navíc nic pozitivního nepřinesla.
Daňová podpora menších proti velkým však není jediným zcela novým nápadem vlády směřujícím proti jejímu dosavadnímu postupu. Připomeňme, že Sobotkova vláda chce v případě svého pokračování po volbách bojovat také proti přelévání zisků do zahraničí. Zdá se tedy, jako kdyby především sociální demokraté náhle přehodnotili svůj dlouholetý kladný postoj k velkým zahraničním investorům. Podpora menších podniků je přitom nyní právě o to důležitější, že dosud byli, zejména levicovými vládami, zvýhodňováni někteří velcí hráči. Nejvíce na tom budou bity velké české podniky. V minulosti musely přežít v prostředí, kde byla podporována jejich zahraniční konkurence a po volbách budou muset v případě realizace plánů ČSSD přežít v prostředí, kde budou plošně znevýhodněni ti největší.
Mezi panem Stanjurou a ČSSD vznikla také neshoda ohledně definování velikosti firem. Premiér Sobotka totiž přišel s návrhem na daňová pásma (schodovité zvyšování daňových sazeb) podle výše firemních zisků. Stanjura naproti tomu upozorňuje, že se u nás i ve světě posuzuje velikost firem standardně podle výše vlastněných aktiv, podle ročního obratu a podle počtu zaměstnanců.
Posuzovat velikost firem podle jejich zisků je skutečně neobvyklé. V tom má pan Stanjura pravdu. Firmy, které budou své peníze ve velkém znovu investovat a zvyšovat si tak investiční náklady, budou dosahovat nízkého zisku a vyhnou se díky tomu vyšší sazbě daně. Na druhou stranu by se vyšší sazbě vyhýbaly jen do té doby, než by se rozhodly místo investic pro zisk, a to třeba proto, že by si chtěly zisk rozdělit na dividendách (nebo si pro jistotu zvýšit rezervní fond apod.). Vyšší daňová sazba v prvním roce podnikání by byla horší než vyšší daňová sazba někdy v roce desátém. Ale případné odložení vyššího zdanění někam do desátého roku podnikání by bylo odměnou za investování peněz. Vlastníci firem by díky tomu byli „trestáni“ vyššími daněmi zpravidla až v okamžiku, kdy by chtěli zisk spotřebovat („prožrat“ či využít mimo danou firmu).
Kritéria zmíněná panem Stanjurou se užívají typicky třeba při stanovení, v jakých firmách musí být ověřována nezávislými odborníky (auditována) účetní závěrka. Jedná se však o kritéria zastaralá. Počet zaměstnanců jako kritérium je relikvie, o jejíž odstranění žádá odborná veřejnost dlouhodobě. Mnohé obrovské počítačové či obecně technologické firmy vznikly a rychle se rozvinuly v garáži díky dvěma či třem šikovným lidem.
Stejně tak velikost vlastněného majetku není zrovna nejlepší pro objektivní posouzení velikosti firmy, pokud máme, stejně jako sociální demokraté, pod velikostí firmy na mysli její výkonnost (a tržní efektivitu, tedy také schopnost svou produkci prodat), nikoli její hodnotu, kterou má často jen díky své slavné a dlouhé historii. Firma přece klidně může mít vše vypůjčené, a přesto může být extrémně výkonná. V případě nákladných a jen sporadicky užívaných strojů, jako jsou jeřáby, jsou výpůjčky či koupě na leasing dokonce běžné.
Konečně ani velikost obratu není vhodným kritériem pro posouzení výkonnosti firmy. Ministr financí Andrej Babiš (ANO) si sice možná myslí, že lze okrádání na daních vysledovat ze samotného růstu přiznaných tržeb, nezapomínejme však na růst cen dodávek či růst mezd v oboru (popřípadě růst nájmů a tak dále). Pokud hostinským vzroste obrat, ale zároveň jim vzrostou i náklady, zisk se nezmění a hostinští si nepolepší.
Vše nahrává tomu, abychom úspěšnost firem posuzovali podle jejich zisku. Chceme‑li, stejně jako sociální demokraté, trestat ty nejúspěšnější, trestejme ty nejziskovější. Jediný problém spočívá v tom, že chce ČSSD danit podle výše zisku, nikoli podle ziskovosti. Jaký je v tom rozdíl? Zisk je tím větší, čím je ve firmě více zaměstnanců, strojů, budov či peněz. Ziskovost je tím vyšší, čím více prospěchu dokážeme vyždímat z každé investované koruny. Pokud bude ČSSD více danit firmy s velkým ziskem, bude je motivovat ke štěpení. Z jedné velké firmy vzniknou čtyři menší. Každá bude mít zhruba stejnou ziskovost (stejnou efektivitu práce), ale zisk každé z nich bude asi čtvrtinový oproti zisku firmy původní.
Sociálním demokratům lze vyčítat demotivující efekt jejich návrhů na největší firmy, na nichž závisí hospodářský rozvoj, stejně tak jim lze vyčítat vytvoření dalších komplikací v daňovém systému notoricky známém svou složitostí. Návrh na posuzování firem podle výše jejich zisků se však zdá logičtější než hodnocení podle majetku, obratu či počtu pracovníků.
