Minulý čtvrtek jsem se už odpoledne díval na sestřih dokumentů o TGM od pana Čáslavského na smutnou počest osmdesáti let od úmrtí prvního presidenta. Ano – tehdy se opravdu slovo prezident takhle psalo, a proto jsem rád, že dva poslední první mužové byli a jsou presidenty, a taky vím, že Václav Havel proti onomu Z místo zažitého S velice protestoval, ale bylo mu to k ničemu – podobně jako prosba o přejmenování Dělostřelecké ulice, kde bydlel, na něco nemilitantního. I když se mohl utěšovat, že Gottwaldem počínaje a Husákem konče byly všechny tyhle hlavy našeho všelijakého státu taky presidenty se S a písmena Z dostali zpětně jako výdobytek listopadu 89.
Při odpoledním dívání na všechny ty dokumenty jsem měl vlastní tryznu: mnohokrát se po boku TGM objevil při všech možná příležitostech – státními svátky počínaje a procházkami po předžňových polích konče můj dědeček, který byl sedlák i v čase, kdy byl předsedou vlády. Jistěže jsem se nedíval, abych se – jak občas říkají má vnoučata – rochnil ve svém stýskání nejen po dědečkovi, ale i po Janu Masarykovi, čestném strýci nás tří bratří. Díval jsem se především proto, abych si připomněl, co tenhle člověk pro mě jako kluka znamenal bez ohledu na to, jestli s mým dědou byli či nebyli kamarádi. Bylo mi šest, když president Masaryk umřel, a na pohřeb jsem se díval z horního balkonu nynějšího filharmonického Rudolfina, kde tehdy sídlil parlament a kde – například – šéf komunistů na dotaz, proč měl čtrnáctidenní absenci, s radostí řekl, že se byl v Moskvě učit, jak zakroutit krky buržoustům všech kategorií. Asi to necituju přesně, ale vůbec mi to nevadí, jelikož jsem jedním ze svědků, že a jak se to soudruhům začalo dařit už před rokem 1948. Natož po něm. Po odvysílání dokumentů o TGM. jsem se dozvěděl, že na ČT2 budou večer vysílat o T. G. Masarykovi další dokument, který znám. Režírovala ho Věra Chytilová a je plný obdivu a úcty. A – přestože jsem Věru dost znal – i lásky.
Jelikož většinou nemívám televizní program, stačí mi chvilka, abych měl díky internetu přehled. A myslel jsem, že mi oči vypadnou: Na TV Barrandov oznamovali, že po osmé (rozuměj dvacáté) hodině bude mít současný prezident své pravidelné povídání s majitelem stanice. V témž čase, v němž bude Česká televize věnovat svůj čas především výročí smrti prvního presidenta. Brzy potom jsem se dozvěděl, že – ač to má z nás všech poslední prezident nejblíž – u hrobu toho, kdo umřel tam, kde ten nynější bydlí (byť jen občas, a dokonce i v hospodách vědí proč), ani tam nikoho neposlal zapálit ani tu nejmenší svíčičku. Kdyby aspoň nejmenšího ovčáčka.
Dopisuju tyhle řádky, když začala mluvit hlava našeho státu. Nemám v úmyslu to jakkoliv komentovat, byť komentář je jen rychlou novinářskou modifikací literární glosy. Vím ale jedno: že hlava slovenského státu byla o moc lepší. Tak.
