KOMENTÁŘ / V hodnocení pozice EU a Evropy v globálním světě trpíme až nepochopitelným sebemrskačstvím. Evropská unie má přitom velmi dobrou výchozí pozici pro to, aby nahradila Spojené státy americké na pozici globálního lídra. Není to bez práce, ale naplnění této vize je především otázkou politické vůle pro čtyři nutné podmínky: dokončení vnitřního trhu, společný kapitálový trh, společná zahraniční a bezpečnostní politika a dokončení energetické transformace.

Neustále čteme, jak Evropská unie ztrácí konkurenceschopnost a jak máme drahé energie v porovnání s USA a Čínou. Jenže energii v Evropě nezdražuje dekarbonizace, ale ruská agrese. Veškerý rozdíl v cenách energie je dán rozdílem v jedné komoditě – zemním plynu. Růst cen trápí zejména prostor střední a východní Evropy, který dříve závisel na ruských dovozech.

Nutno říct, že tento rozdíl zde existoval i před ruskou invazí, jen běžná cenová hladina plynu byla 20 euro za megawatthodinu. Dnes stojí plyn přibližně dvakrát tolik v Evropě i v Číně, v USA 12,5 EUR/MWh. Rozdíl vznikl kolem roku 2010 s masivním rozsahem těžby metodou hydraulického štěpení. Pro životní prostředí a podzemní vody se nejedná o nijak příznivou metodu, proto Evropa s vysokou hustotou osídlení nemůže následovat americký příklad.

Dekarbonizace je cesta k nezávislosti

Naneštěstí je evropská cena elektřiny silně závislá na ceně plynu. Ač těžba plynu ve světě roste, absorbuje ho rostoucí poptávka. Plyn na jednotku energie produkuje poloviční emise CO₂ než uhlí a k tomu prakticky žádný prach, oxidy síry nebo karcinogenní aromatické uhlovodíky. Nemá smysl vyčítat Německu substituci uhlí právě plynem jako cestu dekarbonizace. Lze vyčítat jen podcenění rizika plynoucího z agresivní povahy Putinova totalitního režimu.

Dekarbonizaci ovšem neděláme jen kvůli emisím, má i svůj bezpečnostní rozměr. Klíčová fosilní paliva ropu a plyn dovážíme, a to většinou ze zemí, které k nám nejsou zcela přátelské. Přitom obnovitelné zdroje mají nadále ještě obrovský nevyužitý potenciál. Tento potenciál dále roste s tím, jak se technologie zlevňují a zlepšují. Evropská cesta k levným energiím nemůže při více než třikrát vyšší hustotě zalidnění následovat americkou „drill, baby, drill“. Už vůbec nedává smysl lpět na starých překonaných technologiích. Naopak potřebujeme technologie nové, energetickou transformaci urychlit a nebýt nadále závislí na nespolehlivých, křehkých a problematických partnerstvích.

Tempo inovací je to, co bude rozhodovat o naší budoucí konkurenceschopnosti. Evropský automobilový průmysl nemá problém s dekarbonizací. Má problém s tím, že uvést nový model z papíru na linku mu trvá tři až pět let, zatímco v Číně to tamní automobilky dokáží za 18 měsíců. Tahounem elektromobility je dnes Čína, kde je čistě elektrické každé druhé vozidlo a mnohá elektroauta jsou levnější než spalovací ekvivalent.

EU nemá špatné univerzity ani špatný výzkum a vývoj. Kde silně zaostáváme, je přenos těchto inovací do obchodní praxe. Nemálo Evropanů se se svými inovacemi vydává za svým americkým snem a jejich nápady pak přispívají k HDP Spojených států, nikoliv EU. To vše hlavně proto, že v EU se dnes nedá tak dobře sehnat financování.

Otevřeme konečně vnitřní trh

Po letech nevůle konečně mohou firmy přihlásit k tak zvanému 28. režimu. Je to trochu zoufalé řešení stavu, kdy se 27 států nedokázalo shodnout na souboru pravidel pro společný kapitálový trh. Právě ten Evropě zoufale chybí a jeho absence je podstatnou příčinou nízkého tempa inovací. Evropská unie nedokončila ani vnitřní trh, kde stále přetrvávají překážky zejména v oblasti služeb. Fragmentace regulace telekomunikací, energetiky nebo finančních služeb opět negativně dopadá na kvalitu podnikatelského prostředí. Třeba v tom, že banky vystavené nízké konkurenci nejsou ochotny akceptovat prakticky jakékoliv riziko.

EU může docela dobře nahradit roli Spojených států ve světě. Má na to nástroje, a nikoliv malé. V oblasti rozvojové spolupráce, dnes pod taktovkou českého eurokomisaře Jozefa Síkely, je na sedmileté rozpočtové období vyčleněno 350 miliard eur. To je významná částka, kterou může využít k prosazování svých zájmů ve světě. Tyto zájmy je nutné definovat skrze společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Je ovšem nutné najít odvahu k větší akceschopnosti, opustit v této oblasti jednomyslnost a přejít na hlasování kvalifikovanou většinou.

Mezi podmínky příjemců unijních prostředků musí jednoznačně patřit směřování ke svobodě, demokracii a právnímu státu. Musí být možné zapojení evropských firem a jejich investice musejí být chráněny. Musí přijímat zpět odmítnuté žadatele o azyl a spolupracovat na předcházení nelegální migraci.

Evropa nemusí požadovat mnoho, rozhodně bude spolehlivějším a přívětivějším partnerem než Spojené státy nebo Čína. Budujme vazby na principu pomoci a přátelství, měkce prosazujme naši kulturu svobodného a vzájemně výhodného obchodu, otevřeného investičního prostředí a vědecko-výzkumné spolupráce. Evropské hodnoty jsou mnohem širší než jen prostá svoboda a demokracie. Svět se po uzavření se Spojených států do sebe může řídit obchodní a politickou kulturou buďto Číny nebo EU. Je naším výsostným zájmem, aby svět následoval evropského příkladu, a nikoliv čínského.

Dokáže-li splnit své domácí úkoly, odblokovat vlastní překážky růstu a dotáhnout klíčové prvky evropské integrace, může být EU světovým lídrem. Pokud selžeme, bude to bolet velmi silně zejména Česko jakožto otevřenou exportně orientovanou ekonomiku. Budoucnost EU neleží v rukou Donalda Trumpa, ale v našich vlastních.