Do evropských voleb schází ještě hodně přes rok. Přesto se v posledních dnech zdálo, že jsou skoro za dveřmi – unijní agendou totiž rezonovala dvě témata, která s nimi až intimně souvisejí.

První téma je zavedení celoevropského volebního obvodu. Třicet poslanců Evropského parlamentu, tedy část volných míst po britských poslancích, by se totiž mohlo volit nikoliv podle dosavadní praxe, kdy voliči vybírají národní strany ve svých státech, ale celoevropsky. Symbolická celoevropská kandidátka by podle hlavního proponenta tohoto nápadu, francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, posílila evropský charakter voleb a oživila by je.

Nesahejte na tu pec

Druhou otázkou je podoba nominační procedury tzv. vedoucího kandidáta (spitzenkandidaten), tedy procedury, kterou evropské politické strany do evropských voleb nominují potenciálního kandidáta na předsedu Evropské komise. Nepřekvapí, že o posílení tohoto mechanismu, který byl poprvé použit před volbami v roce 2014, žádá hlavně Evropský parlament. Ten požaduje, aby se předsedou Komise v budoucnu mohl stát pouze takový politik, který bude kandidovat v evropských volbách.

I v této otázce je viditelný Emmanuel Macron, ovšem světe div se, tentokrát jako její odpůrce. Zatímco v případě panevropských kandidátních listin rétoricky zdatný reformátor evropské integrace nadšeně přikyvuje, u myšlenky jdoucí stejným směrem nesouhlasně vrtí hlavou. Což je zarážející, protože na odpověď na otázku, zda atraktivitu evropských voleb více posílí cca 5 % přímo volených poslanců nebo zvýšení ceny pro vítěze, není zrovna potřeba doktorát z politologie.

Kromě obsahové nekonzistence, která tedy zjevně není vlastní jen euroskeptikům, zarážejí také další aspekty. První je neochvějná víra politiků, že institucionální úpravy a reformy lehce vyléčí legitimizační bolístky evropské integrace. Zdá se, že tato pec nikdy nebude dost horká na to, aby na ni představitelé unijních institucí či reprezentanti vlivných členských států znovu nesahali a znovu se nespálili. Čím méně další komplikování politického systému EU funguje, tím sveřepěji se v něm pokračuje. Příklady z nedávné doby? Nedotažené zapojení národních parlamentů do unijního legislativního procesu nebo myšlenka Evropské občanské iniciativy. Ani jeden z těchto hitů z Lisabonské smlouvy legitimitu a demokratičnost Evropské unie nezvýšil, spíše jen dále znepřehlednil její rozhodování.

Zakódované selhání

Druhý problém je polovičatost všech těchto reforem. Národní parlamenty sice mohou kontrolovat, zda legislativní návrhy Evropské komise ctí princip subsidiarity, ale nikdo je nebere vážně. Evropští občané sice mohou iniciovat legislativní návrh, ale Evropská komise může jen moudře pokývat hlavou a dál si dělat, co chce. A totéž platí pro snahy posílit evropskou dimenzi voleb.

V případě celoevropské kandidátní listiny jde o určitou vizi a cestu konkrétním směrem. Jenže opět nedotaženou, polovičatou, a tudíž se zakódovaným nutným selháním. Čistě numericky, kam lze dojít s třicítkou poslanců z více než sedmi set? Kolik zájmů může reflektovat způsob volby, kdy pro zvolení jednoho poslance bude potřeba – minimálně v teoretické rovině – desítek milionů voličů? A proč se vlastně posiluje celoevropská dimenze voleb, když se torpédováním jiné aktivity, v tomto případě zmíněnou procedurou vedoucího kandidáta, zase oslabuje?

Tanečky a argumentace kolem evropských voleb nejlépe potvrzují notnou dávku cynismu, který se ukrývá pod mnohdy vznosnými myšlenkami. Zúčastněným hráčům totiž jde především o vlastní zájmy a moc. Evropský parlament, jako tolikrát v historii, touží po dalším zvětšení svých pravomocí. Kreativní výklad procedury vedoucího kandidáta, který v reformě prosazuje, jde přesně tímto směrem. Členské státy včetně Francie zase nechtějí ztratit kontrolu nad výběrem předsedy Evropské komise. Což by se stalo, pokud by souhlasily s představou Evropského parlamentu, neboť by se výrazně zúžil prostor pro výběr kandidátů. No a francouzskému prezidentovi se zjevně zalíbila poloha unijního vizionáře a reformátora, přičemž obsah a konzistence návrhů jsou daleko méně podstatné než image.