HISTORIE / „Nezahyneš ani ohněm, ani mečem. Ukaž mi své cesty, ó Pane,“ hlásají kréda starobylého aristokratického rodu Czerninů. Jeho cesty se prolínají s historií českého národa už po celá staletí. Ve století minulém se životy členů rodu střetly hned se dvěma totalitními režimy, nacismem a komunismem. Byl to zápas statečný, leč nerovný, a v případě Humprechta Czernina dokonce tragický.

První písemné zmínky o rodu Czerninů pocházejí už z 12. století, kdy nejstarší známý předek působil jako komorník Přemysla Otakara I. V bohatě rozvětveném rodokmenu nechybějí jména Přemyslovců, Jagellonců, Lucemburků či Habsburků, mezi předky patří i císař a král Karel IV.

Domov po sedm staletí

Czerninové navíc drží v rámci střední Evropy zajímavý historický rekord – po sedm staletí neopustili své nejstarší rodové sídlo, zámek Chudenice u Klatov. Domovem jim byl zhruba od první poloviny 13. století až do roku 1945, kdy jej zabavil stát.

Z nedrahovické větve rodu, jíž patřily zámky a velkostatky Jindřichův Hradec, Petrohrad či například Krásný Dvůr, se ve druhé polovině 18. století oddělila vinořská linie. A právě do ní se roku 1904 narodil Rudolf Theobald, první syn Theobalda Josefa Czernina a jeho manželky Marie Anny Kinské z Vchynic a Tetova. Spolu se svým o pět let mladším bratrem Humprechtem a dalšími pěti sourozenci vyrůstali ve středočeských Dymokurech. 

Zatímco po smrti svého otce v roce 1931 zdědil Rudolf dymokurský zámek a velkostatek, Humprecht převzal panství Hlušice u Nového Bydžova. Původní rodový majetek však už na počátku dvacátých let značně oklestila první českoskoslovenská pozemková reforma. Jak uvádí autor Pavel Koblasa ve své knize Czerninové z Chudenic, dymokurský velkostatek přišel o dvě třetiny své rozlohy a čítal více než dva tisíce hektarů, hlušické pozemky byly zkráceny mírněji a dosahovaly rozlohy necelých tisíce hektarů.

Tíha pozemkové reformy nebylo to jediné, s čím se Czerninové a další aristokratické rody musely po první světové válce vyrovnávat. Zrod Československa otřásl jejich postavením, myšlením i společenským obrazem. V roce 1918 byly zrušeny šlechtické tituly i výsady, z aristokratů se stali pouze „občané s erbem“, nežádoucí připomínka starých časů rakouského mocnářství, nadvlády Habsburků a německé dominance.

„Je proto logické, že jejich vztah k Československé republice se, až na některé výjimky, utvářel velmi problematicky a jen postupně a velmi pomalu se oprošťoval od revolučních vášní, předsudků a předpojatostí,“ podotýká historik Zdeněk Hazdra ve svém článku pro historické revue Paměť a dějiny. 

Rudolfovi bylo v době zrodu Československa teprve čtrnáct let, tudíž se s novými poměry sžíval snadněji než starší generace. Například na jeho strýci Ottokaru Czerninovi, rakousko-uherském ministru zahraničí, ulpěl v očích československé veřejnosti stín za jeho ostrou kritiku politiky Tomáše G. Masaryka usilující o zrod samostatného státu Čechů a Slováků.

Chceme se hlásiti k českému národu

Rudolf považoval Československo za svůj domov, zachovával k rodné zemi loajální postoj a cítil se být neodmyslitelnou součástí české národní pospolitosti. A čím více se nad jeho národem roztahoval nebezpečný mrak nacismu, tím více cítil potřebu se od nacismu veřejně distancovat. V příhraničních oblastech s převážně německým etnikem sympatizovali aristokraté spíše se sudetoněmeckými myšlenkami, a o to usilovněji šlechta ze středu země toužila smýt ze sebe obraz „proněmecké aristokracie“ a dát jasně najevo, na čí straně stojí.

Dvanáct představitelů česky smýšlejících aristokratů na audienci u prezidenta Edvarda Beneše v září roku 1938, krátce před osudným Mnichovem, ústy historika Františka Kinského deklarovalo, že „svorně projevují svou vůli zabránit porušení starých hranic našeho státu“. Mezi účastníky nechyběl ani Rudolf Czernin. V lednu dalšího roku se audience na Hradě zúčastnil s dalšími šlechtici znovu. Emilu Háchovi, prezidentovi mnichovským diktátem okleštěné československé republiky, znovu potvrdili svou loajalitu k národu. 

„Vycházejíce z přesvědčení o jednotě našeho národa ve všech složkách a zejména o tom, že potomci někdejších spolutvůrců a nositelů české státnosti ještě mohou svému národu a své vlasti za všech poměrů platně posloužiti, chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu,“ zněla poslední slova jejich prohlášení.

Pod ním se skvěla jména více než osmdesáti zástupců šlechtických rodin. „Spojoval je nesouhlas s pronásledováním šlechticů, kteří se přes hrozby a nátlak odmítali hlásit k němectví, a sounáležitost s ohroženou zemí, jež byla často po staletí jejich domovem,“ píše ve své studii s názvem Rudolf a Humprecht Czerninové z Chudenic historik Miloš Hořejš. 

Navzdory jasnému nebezpečí podepsal prohlášení kromě Rudolfa i Humprecht, svůj podpis připojil i jejich bratr Jan. Odpověď nacistů na sebe nenechala dlouho čekat.

Za heydrichiády byla šlechta lovnou zvěří

Zatímco první říšský protektor Konstantin von Neurath, sám šlechtického původu, k české šlechtě zastával vstřícnější postoj, s nástupem Reinharda Heydricha se situace dramaticky proměnila. Šlechtické deklarace byly považovány za „říši nepřátelský akt“ a všichni účastníci měli být potrestáni.

„Jejich perzekuce měla několik forem: zahrnovala ekonomický postih, psychický nátlak i tresty odnětí svobody, které byly ovšem uděleny pouze v několika individuálních případech. Kolektivně byli signatáři potrestáni majetkovým postihem,“ vyjmenovává ve své studii Osudy aristokracie v Protektorátu historička Dita Jelíková s tím, že uvalení nucené správy či jiné formy odnětí majetku se dotkly celkem osmadvaceti z nich. Rudolfa Czernina nevyjímaje.

Nacisté dosadili v únoru roku 1942 na jeho zemědělský majetek, průmyslové podniky i zámek německého správce jistého Rudolfa Hölzla, odebrali samozásobitelské příděly, vydávali jemu a jeho rodině pouze potravinové lístky a malou gáži z příjmů velkostatků. Marně se Rudolf Czernin bránil, marně se dožadoval spravedlnosti u soudu. Hölzl nakonec jeho majetek prodal protektorátu, přesněji řečeno náhradovému fondu nacisty ovládaného Bodenamtu.

„Otec tento prodej napadl. Měl odvahu soudit se se státem a proces vyhrál. Den před nabytím právní moci rozsudku ale otce zatkli,“ vzpomínal pro projekt Paměť národa Rudolfův syn Theobald. Záminkou se stal poslech zahraničního vysílání a šíření informací londýnského rozhlasu. Na lavici obžalovaných vedle něj usedli i další nepohodlní aristokraté. „O průběhu tohoto účelového vyšetřování si přál být informován sám K. H. Frank,“ podotýká Hořejš.

Za svou nepoddajnost si Rudolf Czernin vysloužil trest odnětí svobody ve výši tří let a devíti měsíců. Odpykával jej ve věznicích v Kolíně, v Praze na Pankráci, v Terezíně a v táboře Golnow u Štětína. Jeho domov se zatím proměnil ve sklad materiálu, rodinu vystěhovali na zámeček jeho bratra Humprechta v Hlušicích. Ten tam však již nežil. Hněv okupační moci mu přinesl osud ještě tragičtější.

Když nejsou důkazy, musíme si je vymyslet

Šéf kolínského gestapa Paul Feustel při pozdějším vyšetřování přiznal: „Vzpomínám si, že mě asi uprostřed června 1942 zavolal tehdejší vedoucí velitelství gestapa Praha Dr. Geschke do Kolína a nařídil mi, aby mně do té doby neznámý hrabě Czernin byl postaven před stanný soud Praha. Na moji námitku, že nemám proti hraběti žádné přitěžující materiály, mně Geschke odvětil, že věc velmi spěchá, a když žád­né materiály nemáme, tak si musíme něco vymyslet. V každém případě musí byt Czernin v nejkratší době odstraněn.“

Do zinscenované akce se zapojil jistý František Dvořák, lesní hospodář ve službách Humprechta Czernina. Jeden z příslušníků gestapa mu měl dát revolver, který byl u něj vzápětí „objeven“ jakožto majetek hraběte. Gestapo ihned zatklo šlechtice i Dvořáka a posledního červnového dne roku 1942 postavilo oba před stanný soud v pražském Petschkově paláci. Zde si oba muži vyslechli rozsudek – za neoprávněné vlastnění zbraně byli odsouzeni k trestu smrti, Humprechtův majetek propadl Říši. Oba odsouzenci požádali o milost, K. H. Frank jim vyhověl.

Dvořák se dočkal svobody už po několika měsících, až v sedmdesátých letech jej dostihlo obvinění z trestného činu pomoci při pokusu vraždy a byl odsouzen k desetiletému vězení. 

Dva roky v nelidských podmínkách

Humprecht Czernin se domů již nikdy nevrátil. Trest mu byl snížen na doživotí, nedobrovolným novým domovem se mu stala věznice v Brandenburgu an der Havel západně od Berlína. Její brány opustil v září roku 1944, ovšem život z něj tou dobou už vyprchával. Těžce nemocného tuberkulózou jej tehdy převezli do plicního sanatoria Na Pleši. Z pražského nádraží ho na této poslední cestě doprovázela manželka Ida.

„Byl přivezen v horečném stavu. Má krátký dech, k večeru horečky, poslední dny dráždivý kašel…“  stojí v lékařské zprávě s poznámkou, že dva roky strávil v nevhodných podmínkách. „V příjmové knize pacientů je záznam o ‚dezolátním‘ zdravotním stavu poměrně mladého hraběte,“ píše Hořejš. Za čtyři dny po přijetí Humprecht Czernin zemřel. Bylo mu pouhých pětatřicet let.

Jeho starší bratr Rudolf nacistické vězení přežil, poválečné časy mu ale spravedlnost a klid nepřinesly. Naopak. V nových pořádcích se představitelé šlechty stali opět nechtěným elementem, nepřítelem lidu a státu, ulpívaly na nich podezření z kolaborace s Němci. 

S čistým svědomím, že se vůči státu nijak neprovinil, snažil se Rudolf o navrácení rodového majetku. Nedařilo se. Na podzim roku 1947 proto podal žalobu pro nevrácení neprávem zabaveného majetku. Soud mu sice v roce 1953 dal za pravdu, ale jeho statky vzápětí komunisté zestátnili.

Chytal zajíce a hubil potkany

„Otec těmito událostmi velmi trpěl. Bylo s podivem, že ho nezavřeli. Nemohl ale sehnat žádné zaměstnání, po třech měsících nějaké práce ho vždy propustili. Nejdéle vydržel u Staveb silnic, jezdil tam s válcem,“ vyprávěl syn Theobald. Maminka Bedřiška pracovala na státním statku a v cukrovaru, otec mimo jiné odchytával v lese zajíce nebo měl v družstvu na starosti hubení myší a potkanů. Za svůj „nevhodný“ původ pykal i sám Theobald – většinu života se živil jako dělník na stavbách či řidič nákladních vozů, bagrů i sanitky.

Rudolf s manželkou a synem Divišem odešli v roce 1964 do Rakouska. Theobald se k nim nepřidal – doma se cítil v Čechách. 

Do rodného kraje se Rudolf nikdy nevrátil. Theobaldovi se sice svěřil, že by rád někdy ještě svou zemi spatřil, zámek v Dymokurech ale raději ne. Nechtěl hledět na to, jak komunisté jeho milovaný domov zničili. 

Zemřel v roce 1984 ve Vídni, podle Theobalda však byl „až do smrti duchem stále doma v Dymokurech“. 

Po pádu komunistické moci a složitých vyřizování restitučních žádostí se zámek v Dymokurech i Hlušicích a přilehlá hospodářství vrátila do rukou Czerninů. Theobald restituoval dymokurský majetek po svém otci, mladší bratr Diviš převzal hlušický zámek po strýci Humprechtovi.

Zaplať pánbůh, že to tatínek nikdy neviděl.

Dlouhá léta totality, během nichž dymokurský zámek využívala armáda a ministerstvo vnitra, však rodové sídlo proměnily ve vybydlené skladiště. Krok pro kroku Czerninové svůj zámek opravovali, aby jej opět mohli nazývat svým domovem. Theobald Czernin, nejstarší syn Rudolfa Czernina, zemřel v roce 2015.

„Já jsem původně ani ten zámek nechtěl převzít, protože za ty peníze by byly čtyři domky a bylo by to pohodlnější, než tady začínat v té hrůze. Ale byl to rodičovský dům! Tak to se nedá opustit dobrovolně,“ svěřil se v knize Modrá krev v rozhovoru s Františkem Kinským. „Ale říkal jsem si, zaplať pánbůh, že to tatínek nikdy neviděl.“