Ďáblický hřbitov se v posledních měsících stal místem zájmu široké veřejnosti. Během uplynulých třiceti let už poněkolikáté. Konečně se začne pátrat po ostatcích členů druhého a třetího odboje, kteří jsou zde domněle, či skutečně pochováni. Iniciátoři petice Nenechme je tam Jaroslav Čvančara, Ondřej Vetchý, Eduard Stehlík a Pavel Černý jednali s předsedou vlády Petrem Fialou o zřízení zvláštní komise odborníků, která by zajistila otevření hrobů a identifikaci ostatků obětí druhého odboje. Tato komise, složená z expertů, funkcionářů, umělců, badatelů a zástupců ozbrojených složek, vznikla před několika dny.

Několik tisíc příznivců se těší na objevení a pietní uložení ostatků parašutistů, kteří stáli za úspěšným útokem na Reinharda Heydricha, a jejich spolupracovníků. Počin je to úžasný, budící národní sebevědomí a pocit vlastenectví. Než však dojde k odkrývání pohřebiště, je nutné si zopakovat fakta, jež mají takový zásah opravňovat. Dodrženy musejí být zásadní vědecké a etické parametry vědního oboru „moderní historie“ a „biohistorie krutosti“, pod který záměr exhumace plně spadá.

Nejde však jen o politickou manipulaci s veřejným míněním, namísto práce s podloženými seriózními informacemi? Jaký vlastně má nově zřízená „speciální“ komise plnit účel? Proč v ní nejsou zastoupeni odborní oponenti, namísto povolání, která mají s vědeckým výzkumem pramálo společného? A jsou vůbec oběti zavražděné nacisty v druhém odboji tématem této iniciativy, kde není žádný zástupce Národního památkového ústavu, autoři publikující právě k druhému odboji? Nebo jde jen o politickou instituci pro novinové články?

Článek reaguje na texty Pavla Palečka (Vojenský historický ústav Praha), Michala Louče (Ústav pro studium totalitních režimů), Pavla Kmocha (historik) a Petra Zídka (Ústav pro studium totalitních režimů Praha), ve kterých se autoři věnovali doložitelnosti faktů o uložení ostatků členů druhého odboje, o které jde autorům petice zvláště.

Druhý odboj 1939–1945

Po odhalení parašutistů v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze 18. června 1942 převezlo gestapo ostatky sedmi parašutistů do budovy Ústavu soudního lékařství v Praze 2. Němečtí lékaři zde provedli ohledání těl a pitvu ve dnech okolo 23. června 1942. U šesti mužů byla otevřena lebka, u Jana Kubiše k takovému zásahu nedošlo, neboť na rozdíl od ostatních mužů nespáchal sebevraždu střelou do spánku.

U Josefa Gabčíka a Jana Kubiše byly podle pitevního protokolu odděleny hlavy od trupu za účelem další preparace. K pohřbení ostatků muselo dojít v několika následujících dnech, neboť dobové technologie neumožňovaly delší zachování tělesných ostatků. V létě 1942 bylo možné těla zpopelnit v krematoriu ve Strašnicích, nebo je uložit do země ve společných hrobech (označovaných jako šachtové, přesněji výkopové) na hřbitově na Vinohradech nebo Olšanech, kam byly ukládány ostatky sociálních případů (např. z Masarykových domovů), nemocničních zařízení, soudního lékařství, anatomického ústavu nebo patologií. Ďáblický hřbitov byl k hromadnému pohřbívání ostatků do šachet zřízen až 7. srpna 1943 a dobová technologie neumožňovala udržovat mrtvá těla pro potřeby pitvy déle než sedm dnů, kromě značně omezeného počtu anatomických pitev.

Pohřby hradil úřad hlavního města a jednalo se o běžné pochování ostatků osob, které nebylo možné uložit do samostatných hrobů. Nejen sociální případy, ale velký počet osob zde byl pohřben po náletech na Prahu a během osvobozovacích bojů v roce 1945. O pohřbech byla vedena podrobná kniha, která byla zničena zřejmě záměrně v roce 1968. Ovšem nedávno byla objevena indexová kniha, která obsahuje podrobný abecední seznam uložených obětí s číslem šachty a polohy, resp. rakve (uveden je zde i J. Zoukal alias farář J. Toufar). Z ní ovšem vyplývá, že se v Ďáblicích nenachází ani Kubiš s Gabčíkem, ani nikdo ze známých a do roku 1945 popravených členů odboje, ale ani významní popravení nacističtí zločinci, jako např. K. H. Frank, Kurt Daluege, Harald Wiesmann a další. To je ovšem známo i některým členům současné vládní komise, a tak zůstává otázkou, proč o tomto klíčovém dokumentu neinformovali veřejnost a zřejmě ani iniciátory petice Nenechme je tam?

V roce 2002 zveřejnil P. Paleček zprostředkované svědectví ředitele strašnického krematoria Františka Suchého z jara 1945. František Suchý se svým synem tajně zapisoval jména obětí, které byly do krematoria přivezeny ke zpopelnění z nacistických věznic a popravišť (po Únoru 1948 zaznamenával i politické oběti, a to až do svého zatčení StB v roce 1952). V seznamu čítajícím 1816 jmen jsou zaznamenány oběti z prvního a druhého stanného práva, které byly přivezeny ke zpopelnění z ruzyňského i kobyliského popraviště, jedna oběť byla přivezena z popraviště v Pardubicích a několik obětí z popraviště v Klatovech.

Mezi zpopelněnými jsou například popravení generálové Josef Bílý, Hugo Vojta, náčelník Československé obce sokolské Augustin Pechlát, dvacet šest obyvatel Lidic, Vladislav Vančura, Františka Plamínková, Alois Eliáš nebo dva z legendárních Tří králů Josef Balabán a Josef Mašín a stovky dalších. Pod čísly 1770–1797 ze 4. a 19. dubna 1945 nejsou uvedena jména. Poslední záznam o čtyřech obětech z pankrácké sekyrárny pochází z 26. dubna 1945.

K hledaným konzervovaným ostatkům parašutistů uvedl František Suchý mladší, že měly být přivezeny do krematoria v době kolem 20. dubna 1945: „Příslušník gestapa prý tehdy sám prohlásil, že se jedná o jejich konzervované ostatky. Hlavy atentátníků házel [neznámý člen gestapa] jako míče do pece. Otec mi říkal, že v jedné z nich poznal hlavu pravoslavného biskupa Gorazda Matěje Pavlíka.“

Suchým vyhotovený seznam samozřejmě neobsahuje jména lidí, jejichž ostatky byly dopraveny do krematoria např. z nemocnic, patologií nebo anatomického ústavu. Často se jednalo o tzv. biologický odpad, u kterého se identita neuváděla, a zaměstnanci nemohli identitu překontrolovat. František Suchý nedokázal zaznamenat jména asi čtyř stovek osob, které byly anonymně zpopelněny pod kontrolou gestapa. Celkový počet osob, které skončily svoji životní pouť ve strašnickém krematoriu v době války a v důsledku perzekuce, je odhadován na 2200 (přesné číslo uvádí 2154). Jejich popel byl v naprosté většině uchován zaměstnanci a přenesen na pietní pohřebiště, kde je uložen dodnes.

Při celonárodní pietní slavnosti byl 4. května 1946, v předvečer prvního výročí Pražského povstání, hrob s popelem odkryt a „měděná schránka s popelem jako symbol národního utrpení“ byla přes Náměstí republiky a Václavské náměstí převezena do Památníku osvobození za přihlížení politické a kulturní reprezentace, včetně prezidenta republiky Edvarda Beneše. Pietní prostor nebyl po komunistickém převratu upraven a k jeho nejnovější důstojné rekonstrukci došlo až v roce 2017. Že by ostatky v Praze zavražděných členů druhého odboje byly pohřbeny ještě mimo krematorium ve Strašnicích nikdo nezmiňoval a nikdo nehlásil. Spálení ostatků perzekvovaných osob odpovídalo praxi nacistické diktatury, která v rámci operace 1005 nechala dokonce vyzvednout hromadné hroby v okupované Evropě, tedy ty, které nevznikly při ústupu apod.

Pátrání po obětech

Bezprostředně po skončení válečného konfliktu zahájilo československé ministerstvo vnitra evidenci a otevření všech známých masových hrobů, které vznikly ve válečném období 1939–1945. O výsledcích vydalo ministerstvo vnitra v roce 1947 výslednou práci s názvem Hromadné hroby v Čechách, kde zaznamenává oběti pochodů smrti, vězně poboček koncentračních táborů a oběti závěrečné fáze bojů a masakrů civilistů. První hroby byly otevřeny v Karlovarském kraji v červnu 1945 a poslední v červenci 1947 v litoměřickém okrese. Zvláštní komise zřízená Zemským národním výborem otevřela celkem 124 hrobů a prohlédla ostatky 4636 osob, jejichž ostatky byly pietně pohřbeny. Pouze hranice hrobu lidických mužů byla v roce 1947 přesně vyměřena sondou za účelem úpravy pietního prostoru, ale ostatky vyzvednuty nebyly. Hrob je tak ve své podobě uchován dodnes.

Svezen byl na Národní hřbitov v Terezíně také zachovaný popel obětí z Terezína, Lovosic a Litoměřic. Obdobně zachovány byly například urny s částí popela obětí z Ležáků a pardubického odboje v Pardubicích.

Archivní fond 325 Stíhání nacistických válečných zločinců v Archivu bezpečnostních složek je plný snímků exhumovaných těl a vyšetřování válečných zločinců, kteří byli či měli být po druhé světové válce postaveni před soud. Zmínku o Ďáblicích a pohřbených ostatcích nacistických obětí zde nenajdete za dobu shromažďování evidence od roku 1945 do roku 1990, ačkoliv informace o obětech prvního a druhého stanného práva, sekyrárny na Pankráci a dalších zde byly shromažďovány detailně za účelem trestního stíhání viníků. Je třeba také zdůraznit, že v řadě obcí, kde došlo v samém závěru války k masakrům obyvatel, zajistily exhumace hrobů orgány státní správy ve spolupráci s místní samosprávou. Ohledání těl činil běžně místní všeobecný lékař v součinnosti se svým týmem pomocníků a dalších přizvaných soudních lékařů. Jmenovat můžeme vyzvednutí ostatků obětí masakrů například v Třešti, Velkém Meziříčí atd.

Díky dochovaným zprávám a vyšetření zločinů bylo možné přivést k zodpovědnosti pachatele, nebo je alespoň uvést do seznamů hledaných válečných zločinců. Vedle důstojného pohřbení ostatků bylo hlavní motivací trestněprávní vyrovnání s pachateli. V případě Ďáblického hřbitova k žádné takové variantě nedošlo, protože pro pohřbívání ostatků obětí druhého odboje neexistovalo žádné podezření, natožpak svědectví o pohřbívání na uvedeném místě.

Je prakticky vyloučeno, aby zvláštní exhumační komise v hlavním městě vynechala masový hrob, který by nebyl prohlédnut a prozkoumán, ačkoliv by komise měla zprávy o ostatcích jmenovitě známých zavražděných osob. Uskutečnit pohřby na veřejných pohřebištích bez vědomí správce hřbitova, navíc opakovaně a dlouhodobě, bylo prakticky nemožné. Pohřebiště byla denně používána pro civilní obřady a byla podrobována přirozené veřejné kontrole i během válečného konfliktu. Každý výkop byl vyhlouben v přesných rozměrech (hloubka 2,5 metru, délka 5 metrů a šířka 2 metry), do kterého bylo většinou v jeden den svezeno deset rakví a ty z části zaházeny zeminou, na něž byly až do výše čtyř řad naskládány další rakve. Jak ukazují záznamy matrik, indexové knihy a akviziční knihy z poválečných let, pohřby probíhaly kontinuálně a skončily v roce 1960, kdy byly ostatky ze sociálních a nemocničních zařízení sváženy do krematorií.

Co řekl K. H. Frank a jiní?

Otázka dopadení atentátníků a osud jejich ostatků samozřejmě padly směrem k zatčenému Karlu Hermannu Frankovi na podzim 1945. Frank obšírně vypovídal, ale očekávaně také tak, aby neřekl více, než mu byli vyšetřovatelé schopni dokázat: „Těla byla položena na kamennou dlažbu před kostelem a v mé přítomnosti, pokud si pamatuji, žena taktéž se ve vězení gestapa nacházejícího nadporučíka Krupky ztotožnila jednoho nebo oba atentátníky. Mrtvoly převzalo gestapo a hlavy byly vydány kriminalistickému museu RSHA.“ Myslel-li tím muzeem Institut für gerichtliche Medizin und Kriminalistik der Deutschen Karls-Universität in Prag, nebo jiné zařízení, které ale nelze identifikovat, není jasné. Exponáty tohoto druhu shromažďují lékařské a přírodovědecké fakulty v rámci své působnosti.

Dnešní srovnání umožňuje zachovaná hlava masového vraha Huberta Pilčíka, která byla od 50. let uložena ve sbírkách plzeňského Ústavu soudního lékařství. Jedná se o raritní exponát a je více než pravděpodobné, že obdobné dochované předměty po skandálech s exponáty z těl obětí nacistického režimu by budily ať v České republice, nebo ve Spolkové republice Německo veřejný zájem a debatu.

Dne 31. října 1947 se referent zvláštního referátu „L“ (Lidice) Ladislav Šíma sešel v technickém oddělení ministerstva vnitra v Bartolomějské ulici s vrchním revírním inspektorem Bedřichem Pomezným, kterému se podařilo v patologickém ústavu vyfotografovat preparované lebky. Tyto ostatky jsou dnes představovány veřejnosti jako důležitý důkaz a současně motiv k otevření šachtových hrobů v Ďáblicích a vzniku petice Nenechme je tam: „Vrchní revírní inspektor Pomezný někdy v roce 1944 byl volán služebně do pathologického ústavu, aby fotografoval postup pitvy v souvislosti s nějakým trestným činem. Přitom si všiml, že ve dvou vitrínách jsou umístěny preparované lebky a dotazoval se, co je to za lebky. Dozvěděl se, že dvě lebky /zobrazené na snímku č. 1/ jsou Kubiše a Gabčíka, vykonavatelů rozsudku podzemní justice nad Heydrichem, a 5 lebek v jiné vitríně /obrázek č. 2/ že jsou lebkami ostatních parašutistů, kteří spáchali sebevraždu v kostele sv. Cyrila a Metoděje po obléhání SS a gestapem. V nestřeženém okamžiku se mu podařilo lebky ofotografovati. K archivním účelům předkládá tyto snímky. Zejména na snímku č. 1 /lebky Gabčíka a Kubiše/ jsou patrny ve spánkové kosti střely sebevražedných ran. Snímky v příloze připojuji. (Lebky byly v roce 1945 gestapem spáleny.)“

O tři měsíce později, v lednu 1948, upravil Ladislav Šíma svůj záznam v tom smyslu, že dva snímky obou lebek byly na základě zaslechnuté zvěsti pořízeny Pomezným 22. února 1943 a snímky pěti lebek ve vitríně v dubnu téhož roku, ale stejně jako těla bezprostředně po pitvě byly i tyto ostatky odvezeny v dubnu 1945, spáleny a popel „pravděpodobně rozsypán“.

Vyfotografované lebky byly používány jako učební pomůcka. Jsou opatřeny kovovými štítky, které se užívaly i v předválečném období. V Ústavu soudního lékařství, kam se i v době války docházeli vzdělávat medici z fungující německé Karlovy univerzity, to nebylo nic neobvyklého.

Otázka vyvstává nad důvodem uložení takových ostatků v prosklené vitríně s klíčem v zámku, pokud by měly být mimořádně důležité a podléhaly by nějaké formě utajení. Stále je potřeba mít na paměti, že preparáty dvou hlav parašutistů, byly-li v této souvislosti zmiňovány jinými svědky, pak byly uloženy ve speciálním roztoku včetně tkání, nikoliv jako anatomické exponáty. Vyšetřovatel Ladislav Šíma uzavřel tuto záležitost konstatováním v souladu se svědectvím ředitele strašnického krematoria Františka Suchého, že všechny ostatky parašutistů byly zpopelněny a popel neznámo kam rozsypán. Bohužel se ze tří dochovaných snímků, které jsou běžně publikovány, zachovala ve spisu pouze jedna fotografie.

V průběhu dalších desítek let a zvláště od poloviny 80. let dvacátého století se k příběhu ostatků parašutistů nabalovala další „svědectví“, např. L. Vaňka nebo M. Nečáska. Analýzy fotografií lebek se chopil profesor Emanuel Vlček, který své závěry zveřejnil v popularizačním časopise Vesmír Československé akademie věd v roce 1989. Ve své studii uvedl, že nemohl použít do té doby obvyklou metodu superprojekce, neboť neměl k dispozici v ruce

lebku, kterou by mohl nasnímat a přirovnat k fotografiím živého člověka (v našem případě parašutistů). Přání se zřejmě stalo otcem myšlenky, neboť přirovnání vyfotografovaných lebek, úst mrtvých a živých parašutistů jsou neprůkazná i podle tehdejších vědeckých měřítek.

Podle pitevních protokolů zachovaných v Ústavu soudního lékařství bylo zřejmé, že jedna z prostřelených lebek nemohla patřit J. Kubišovi, neboť ten se nezastřelil, a nebyl tedy důvod, aby měl v pravé spánkové kosti průstřel. To zpochybnilo tvrzení Pomezného, že se jedná o lebky obou výše uvedených parašutistů, přičemž on sám měl tuto informaci také jen „z doslechu“. Lebky z profilu pak byly profesorem Vlčkem přiřazeny parašutistům J. Švarcovi a J. Bublíkovi.

Podle mnou oslovených několika soudních lékařů lze odhadovat, že tyto lebky patřily ženám. Vyfocené lebky s průstřely v pravém spánku mají na rozdíl od mužských lebek: 1. menší (méně výrazný) processus mastoideus (laicky lebeční výstupek za uchem), 2. glabela (prostor mezi obočím a nosem) u žen je plošší a čelo pak nastupuje pružnější, 3. očnice mají ženy okrouhlejší a na rozdíl od mužů ne tak hranaté. Soudní antropolog shledal i rozvíjející se mužské znaky, ale odhaduje věk jedinců až k možným 60 letům věku. To vše vážně zpochybňuje identifikaci vyfotografovaných exponátů. Podle názoru několika lékařů patřila prostřední lebka ve vitríně zřejmě ženě a možná i druhá lebka zprava. Užití těchto exponátů jako učební pomůcky je také logické, neboť pro porovnání jsou schraňovány exponáty obou pohlaví.

Projekt petice Nenechme je tam by byl chvályhodný, pokud by stál na vědeckých a etických principech tzv. „biohistorie“, nikoliv na emotivní fantazii. Jde o velmi citlivou záležitost s ohledem k obětem i nástrojům našeho historického poznání. Podle všeho jsou ale tvrzení předkládaná veřejnosti ohledně ostatků sedmi parašutistů jen shlukem na sebe nabalovaných spekulací, které jsou manipulativně doprovázeny dobovou fotografickou dokumentací a neověřitelnými údaji. Výsledkem by měl být mnohaletý projekt za astronomické finanční částky a politický kapitál, který není podložený řádným pramenným výzkumem ani etickým zdůvodněním. Neexistuje žádný důkaz, že by v Ďáblicích byly v letech 1939–1945 ukládány ostatky identifikovaných členů druhého odboje.

Průběh projektu je tak velmi podobný hledání legendárního štěchovického pokladu a jantarové komnaty Helmutem Gaenselem, který vloni po třiceti letech přiznal, že si příběh vymyslel. Přitom národním pokladem jsou pro nás zachované archiválie (nikoliv zlato a jantar), vždyť bez toho bychom nejen o heydrichiádě nevěděli prakticky nic. Příběh Gabčíka, Kubiše a dalších statečných nepotřebuje dokreslovat fantazií, protože jeho syrová podstata je výjimečná sama o sobě.

Ďáblice po roce 1945

Zásadní období přichází pro Ďáblický hřbitov po roce 1945. Do místních společných hrobů jsou skutečně svážena těla z řady pražských ústavů, tak jako tomu bylo v praxi první republiky na olšanském a vinohradském hřbitově. Dokumentace k nim se až na výjimky nezachovala, neboť byla zničena požárem správní budovy pohřebního úřadu po roce 1968. Jedinou výjimkou je fotokopie stránky se jménem faráře Josefa Toufara, kterou si pořídila Státní bezpečnost při hledání jeho ostatků, což byly klíčové údaje k jeho přesné lokalizaci a exhumaci v roce 2014. Prokázat můžeme, že do hrobů byly uloženy ostatky několika jmenovitě známých popravených retribučních vězňů a vězeňkyň, jejichž těla byla užita k učební pitvě v Anatomickém ústavu 1. lékařské fakulty UK.

Pro pitvy byly sváženy ostatky z psychiatrických léčeben a starobinců z celé republiky, které byly dále pietně uloženy v označených rakvích, někdy po dvou zesnulých v jedné schránce. Po roce 1948 byly ostatky popravených vězňů z Pankráce z nejasných důvodů z části zpopelněny ve Strašnicích nebo Motole, uloženy v šachtových hrobech nebo později exhumovány, a dokonce vydány rodinám. Z uvedených tisíců dětí, které jsou zde také pohřbeny, nezjistilo vyšetřování po roce 1990, že by děti vězeňkyň z Pankráce byly zavražděny, ale podle vyslechnutých matek většinou zemřely krátce po porodu či v důsledku onemocnění. Zemřelé děti se nacházejí také v desítkách dalších šachet, neboť vysoká úmrtnost dětí byla zkrátka smutnou, ale přirozenou součástí života.

Chceme-li uctít památku zavražděných obětí druhého odboje, pak tak můžeme udělat u kolumbária strašnického krematoria, kde je od roku 1945 pietně uložen popel 2200 v naprosté většině odhodlaných odpůrců nacistického režimu. Stejně tak je zde možné uctít symbolicky i oběti třetího odboje, např. Dr. Miladu Horákovou, jejíž urna zde byla v 50. letech Františkem Suchým uložena a na přímou žádost rodiny zde byla také po roce 1990 ponechána (má další dva symbolické hroby na Vinohradech a Vyšehradě). V Motole je pak uloženo 78 uren předaných Útvarem nápravných zařízení k pohřbení v roce 1965, které se podařilo v posledních letech jmenovitě identifikovat. Je zde uložen popel např. Jana Buchala nebo Oldřicha Pecla popravených po společném procesu s M. Horákovou.

Vyzvednutí ostatků obětí komunistického režimu by pak mělo proběhnout po souhlasu rodinných příslušníků a po individuálním dohledání konkrétního místa uložení, ale to je možné jen ve výjimečných jednotlivých případech. Takovou výjimkou, která potvrzuje pravidlo, je Rudolf Fuksa, který byl jako politický vězeň popraven v roce 1952. Rodina o vyzvednutí jeho ostatků žádala již v roce 1968 a díky uvolnění poměrů a ochotě úředníků ministerstva vnitra je zachováno úředně ověřené přesné místo jeho odpočinku, avšak v nedávno objevené indexové knize není uvedeno. Rodina o pietní pohřbení stojí i nadále.

Nepochopení doby

Je-li hlavním argumentem pro exhumace těl popravených, že nemohou ležet společně na jednom pohřebišti se svými vrahy, pak takový argument vychází z nepochopení doby. Těžko budeme v koncentračních táborech rozebírat hromadné hroby, abychom oddělili politické vězně, kriminálníky, homosexuály, kápa a další.

V popelu obětí druhého stanného práva ve Strašnicích leží vedle nezpochybnitelných morálních autorit, jakými jsou spisovatelka Anna Ziegloserová-Mimrová či novinář Evžen Rošický, František Černoch popravený za nepravdivé udávání svých kolegů z učitelského sboru v Buštěhradu v roce 1942. Desítky let dostává s vojenskými poctami kytice a věnce společně s ostatními na bývalém popravišti v Kobylisích.

Ostatky vojáků SS padlých na jaře 1945 spočívají na hřbitovech českých měst a obcí, stejně jako v Ďáblicích už osm desítek let vedle osvoboditelů a partyzánů. V Ďáblicích leží od roku 1946 v jedné rakvi pro udavačství popravená dělnice Anna Majerová společně s mladou německou pacientkou psychiatrické léčebny v Dobřanech Markétou Steckmetzovou, jež zemřela na tuberkulózu. Symbolicky vedle sebe odpočívají od roku 1952 brutální vrah František Krutý, který pro peníze utloukl dvě oběti na Slovensku, popravený a rehabilitovaný zběh Sboru národní bezpečnosti Josef Prouza, nástupce Bedřicha Reicina generál Josef Musil, spoluodpovědný za komunistický puč a následné politické represe (výjimečně známe i číslo šachty a polohy, resp. rakve), či bývalý prvorepublikový důstojník československé armády Miroslav Krauz, který za války přivodil udavačstvím smrt nejméně patnácti lidem, společně s rolníkem Vladimírem Cermanem, který odmítal kolektivizaci, či s agentem chodcem Rudolfem Fuksou, jenž cíleně bojoval proti komunistickému režimu.

Z dochované dokumentace nelze určit polohu naprosté většiny uložených nezpopelněných ostatků, neboť víme pouze, že byly vloženy do některé ze 72 šachet o čtyřiceti a více rakvích, přičemž v některých rakvích můžou být ostatky až dvaceti osob. Z dochované dokumentace zatím není možné zjistit, kde byly v Ďáblicích otevřené šachty v letech 1943 a 1944. Indexová kniha zachycuje jen část popravených komunistickým režimem. U přibližně desítky pohřbených popravených z pankrácké věznice známe číslo šachty díky dochované matrice a jen u několika jednotlivců z téměř sto padesáti popravených vězňů známe i polohu, resp. číslo rakve.

Celý projekt se tak zmenšil na několik přesněji dohledatelných míst uložení ostatků politických vězňů padesátých let, což se zcela míjí s původní peticí deseti tisíc občanů Nenechme je tam. Neznáme postoje rodin, jejichž příslušníci byli popraveni a jejichž ostatky by měly být hledány a vyzvednuty. Neznáme ani odpověď na otázku, jak naložit s popravenými, kteří se ale sami na zločinech nacistické nebo komunistické diktatury podíleli. Můžeme však konstatovat, že členové druhého odboje, zřejmě včetně sedmi parašutistů, mají své čestné společné pohřebiště na místě výsostném a mimořádném svým osudem – v urnovém háji strašnického krematoria pod skulpturou Smutné jaro. A mějme na paměti, že pro zachování paměti a pietního uložení popelu zavražděných obětí udělala nejvíce skromná a oběma režimy těžce zkoušená rodina bývalého ředitele krematoria Františka Suchého.

Zatímco mají všichni popravení rozdílné příběhy s diametrálně odlišným morálním odkazem, smrt je spojila. Jedny můžeme připomínat jako hrdiny a ti druzí svůj dluh už splatili nejvyšší možnou cenou. Projekt exhumace hrobů hřbitova v Ďáblicích náš vztah k minulosti nenapraví ani při vydání astronomických finančních částek a personálního zatížení na vyhledání a vyzvednutí ostatků. Vzdát čest hrdinům, ale připomínat i onu odvrácenou část lidských povah je pro nás tím skutečným vyrovnáním se s minulostí.

Autor děkuje za poskytnuté informace a materiály kolegům historikům, badatelům a zájemcům o historii, kteří brání objektivní historické poznání a oběti nacistického a komunistického režimu proti politickému zneužívání.

Autor je vědeckým pracovníkem Historického ústavu AV ČR a zabývá se tématem nacistické ideologie a diktatury ve 20. století.