Kdo umí, ten umí. Bavit je kumšt, bez talentu a dřiny se to zkrátka neobejde. Nepomůže nic. Ani protekce nebo vlivný producent a koupené titulky bulváru. Natožpak hradní metály. Nudit na pódiu, před kamerou nebo „krákorat“ v opeře či operetě lze jen jednou. Hrát a zpívat pro prázdný sál je totiž hotové harakiri. A divák nemusí být zrovna fajnšmekr, aby zalitoval, že nadarmo vyhodil peníze.

Počet umělců se nerovná počtu talentů. Skvěle pobavit i v nelehkých časech umí málokdo. Kde září Matěj Ruppert s Terezou Černochovou nebo operní pěvkyně Alžběta Poláčková či Dagmar Pecková, se jindy lopotí kýč „celebrit“, jež vymetají večírky s bulvárními novináři a zachraňují se soukromými skandály, na hony vzdálenými branži. K jejich milníkům ale patří i věk. Jestliže u řady kumštýřů s ním výkon zraje jako víno, zpěv může doznat patrné změny. Přizpůsobit hlasu repertoár a pustit se vedle opery navíc třeba do činohry není nic pro sraby. Právě světově proslulá mezzosopranistka Dagmar Pecková to zkusila a je v tom famózní.

Dále čtěte

Je tu soutěž! Vyfoťte se v tričku od nás a vyhrajte podepsanou knihu Pavla Šafra

Tak už i vy máte naše tričko s nápisem „Bez Babiše a Okamury bude nejlíp“? A jak vám sedne? Chodíte…

Že se tu odvaha vyplatila, dokazuje neuvěřitelné podání Peckové v divadelní roli slavné operní divy 20. století Marii Callasové, zpracované režisérem Petrem Mikeskou podle známého příběhu Terence McNallyho „Mistrovská lekce“. Vrchol i pád výjimečné ženy a umělkyně na samé dno totiž Dagmar Pecková nehraje: osud Marii Callasové na jevišti rovnou žije. Jak autenticky ostatně ukázala její širší nominace na Cenu Thálie.

Dagmar Pecková je ale živel nejen v umění. Přímost, s jakou veřejně brání svobodu a demokracii proti snahám kolaborantů zavléct zemi znovu na Východ, budí zuřivost proruské páté kolony a bývalých socialistických „hvězd“.  Že se pak Pecková na sociálních sítích „nemaže“ s fosiliemi normalizace z branže, jež ztratily paměť a místo nových výzev chodí žárlivě plakat na Hrad k Miloši Zemanovi nebo pro změnu místo bolševického popíku trhají uši publiku coby „tenoři“, či s „kolegyní“, která si podle knihy Jana Žáčka „Džordžíno, politický buldozer“ zadala s Jiřím Paroubkem, proto nepřekvapuje.

„Která další rádoby hvězda, vyhozená z Národního divadla, se chce na stránkách bulváru ještě víc zavděčit muzikálovému producentovi?“ reaguje pěvkyně na mediální útoky a servilitu bulváru právě k projektu „4 Tenoři“, v němž vystupuje partner producenta Sidovského a hvězda normalizační pop-music Pavel Vítek. Zatímco operní pěvkyně má projekt za kýč, Paroubkova ikona, zpěvačka Andrea Kalivodová, jej hájí a Peckové vyhrožuje soudy. „Andreo, kašlete na to. Je to jen nešťastná závist stárnoucí zpěvačky, takže je to spíš k politování,“ ostouzí světovou mezzosopranistku další z muzikálové partičky, někdejší vášnivý podporovatel Miloše Zemana a poslanecký kandidát Mynářovy a Nejedlého Strany práv občanů – Zemanovci, Daniel Hůlka. I jemu „vděčíme“ za proruské osazenstvo Hradu a deset let mezinárodní ostudy.

Na rozdíl od nich nepotřebuje Dagmar Pecková vlivné přímluvce nebo politické partaje. Je totiž skutečný profík se ctí. A krev není voda. Ani v opeře.