14. tibetský dalajláma Tändzin Gjamccho. FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 2.0/John Mathew Smith
FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 2.0/John Mathew Smith
Jakýmsi prvním osudovým průsečíkem pro Václava Havla a Jeho Svatost dalajlamu se stal 5. říjen 1989, den Havlových narozenin, ale také datum, kdy měla být vyhlášena každoroční Nobelova cena za lidská práva. Václav Havel se chystal oslavit své jubileum s přáteli, ale musel být ve střehu. Podobně jako v předchozích letech, i tentokrát byl v užším okruhu zvažovaných kandidátů na prestižní cenu a musel být tedy připraven odpovídat na dotazy zahraničních novinářů (ti českoslovenští rozhodně neměli o něco takového zájem, spíše je asi děsila představa, že by museli o případném ocenění prominentního odpůrce režimu referovat).
Podle Havlova tajemníka Vladimíra Hanzela byl prvním, kdo Václava Havla informoval o tom, že cenu získal tibetský dalajlama, novinář z redakce Reuters. Havlova reakce v anglickém jazyce byla stručná a pro něj typická: „He deserves it!“
Ačkoliv důvodů ocenit nejvýznamnější lidskoprávní cenou Havla bylo dostatek, přece jen situace Tibeťanů byla v porovnání s Čechoslováky tíživější a jistě i masakr v Pekingu přispěl k tomu, že volba padla na dalajlamu, který symbolizoval oběť čínské komunistické zvůle a zároveň její protipól, politiku nenásilí.
Ostatně nenásilí bylo tím, co symbolizoval také Havel. Oba byli významnými představiteli svých okupovaných národů, jeden disident a vězeň svědomí, druhý politický emigrant, který o svoji vlast přišel. Pro své krajany byli morálními autoritami, které udržovaly při životě naději na svobodu a důstojný život, v tom říjnovém dni však málo představitelný. Čechoslováci i Tibeťané na vlastní kůži pocítili porobení a vojenskou okupaci spojenou se ztrátou elementárních svobod.
V říjnu Havel ani dalajlama netušili, k jakým změnám během pár týdnů dojde. Události ale nabraly rychlý spád. Když na Den lidských práv 10. prosince Jeho Svatost dalajlama na slavnostní ceremonii v Oslu přebíral ocenění Nobelova výboru, byla už sametová revoluce v plném proudu. Havel byl v centru dění i osobou, která směřovala k prezidentskému úřadu.
Jedním z těch, kteří se podíleli na nominaci dalajlamy na Nobelovu cenu a kdo se také účastnil slavnostního udílení v Norsku, byl shodou okolností podporovatel demokratizačního procesu v Československu i zastánce Tibeťanů. Ind, který se rozhodl, že svoje idoly, dalajlamu a Havla, propojí. Před návratem z Osla do Indie se zastavil v revoluční Praze, kde navštívil kancelář Občanského fóra, aby zde předal přání od dalajlamy, „aby se Československo stalo centrem míru v Evropě“, i osobní poselství pro Václava Havla. Do Indie si odvážel pozdrav od manželů Havlových pro dalajlamu a stal se tak zřejmě jedním z hybatelů událostí souvisejících s historickou návštěvou dalajlamy v Praze.
Poprvé v Československu
Šest týdnů od vypuknutí sametové revoluce, 29. prosince 1989, byl za všeobecné euforie Václav Havel zvolen prezidentem. O pár dní později už miliony československých domácností sledovaly na televizních obrazovkách jeho novoroční poselství. Pro některé překvapivě na závěr televizního vystoupení projevil přání, aby Československo co nejdříve navštívily dvě významné duchovní autority a vrcholní náboženští představitelé, katolický papež Jan Pavel II. a tibetský dalajlama. Jako člověk nábožensky pevně neukotvený, zato však filozoficky a duchovně hluboce založený, viděl Havel smysl v „mezináboženském dialogu“, který tímto krokem veřejně povzbudil a později plně rozvinul v rámci konference FORUM 2000, jíž se později dalajlama stal pravidelným hostem a nedílnou součástí.
Havel ve svém projevu doslova řekl, že by byl „šťastný“, kdyby oba přijeli, byť na jeden jediný den. Je zřejmé, o co mu šlo. Vrátit do historickým materialismem pokřivené a duchovně vyprahlé společnosti spiritualitu. Později, když Havel na první pozvání dalajlamy do Prahy vzpomínal, hovořil o tom, že dalajlama vnesl do našeho prostředí na nějaký čas trochu světla. A pamětníci potvrzují, že to tak bylo.
Kromě duchovní motivace pro obě pozvání zde byl samozřejmě i aspekt politický. Jan Pavel II. byl známý svým odporem ke komunismu i smyslem pro lidská práva a jeho příjezd signalizoval nejen návrat náboženských svobod do Československa, ale také konec komunistické ideologie ve středoevropském prostoru. Podobně dalajlama jako nejvyšší duchovní vůdce Tibetu byl v té době také nejvyšším představitelem tvrdě sužovaného národa. Do Prahy dorazili oba, hned 3. února 1990 dalajlama a 21. dubna papež.
Celá návštěva dalajlamy v Praze se zpětně jeví jako malý zázrak, když si uvědomíme, že se uskutečnila jen měsíc poté, co Havel s touto myšlenkou přišel. Na československé straně nebyl žádný zkušený diplomatický protokol a pamětníci vzpomínají, že se vše tvořilo za pochodu a v určitém zmatku. V době, kdy nebyly mobilní telefony ani internet a koupit letenku nebylo možné několika kliknutími na počítači jako dnes, šlo o mimořádný organizační výkon také na tibetské straně. Havlova kancelář přichystala třídenní program, který se v praxi různě měnil a sestával ze série veřejných vystoupení, improvizovaných meditací a setkání s veřejností, která se na různých místech objevovala, aby vzácného hosta mohla spatřit a pozdravit. Nejdůležitějším setkáním bylo hned úvodní přijetí dalajlamy u kardinála Františka Tomáška v arcibiskupském paláci na Pražském hradě a zejména to hlavní, setkání se samotným Václavem Havlem na zámku v Lánech.
Většina Čechoslováků neměla o dalajlamovi příliš konkrétní představu, jen matně tušili, co a koho reprezentuje a že je čerstvým držitelem Nobelovy ceny míru. Podle všeho ani Havel nevěděl přesně, co čekat. Později v této souvislosti prohlásil, že jeho tehdejší znalosti Tibetu a jeho statečných obyvatel byly pohříchu knižní.
Podle vlastních vzpomínek obou mužů i dle očitých svědků bylo jejich první setkání od samotného počátku vřelé a jistým způsobem pro oba až překvapivě neformální. Lidé popisovali blízkost, která mezi oběma vznikla v podstatě okamžitě. Oba ke svým funkcím přistupovali se sympatickým odstupem, oba byli neformální a oba se rádi smáli. Dalajlama oceňoval Havlův smysl pro humor, lidskost a přirozenost. Také Havel byl mile překvapen vřelostí a bezprostředností svatého muže, který nešetřil vtipy a světské prohřešky hodnotil s nadhledem. Havlovi, silnému kuřákovi, řekl, že se těší „na druhou revoluci, kdy se v zemi přestane kouřit při jídle“.
Havla k dalajlamovi přitahovala touha po duchovnu a mnozí se shodují, že jím byl lidsky fascinován. Ale byl to také Havel politik, kdo cítil potřebu podpořit dalajlamu v oprávněném úsilí o zachování tibetské autonomie proti čínskému komunistickému útlaku. Ani jako prezident a státník neměnil svoje priority, a tak byl jeho vztah k Tibetu zákonitý a přítomnost dalajlamy logickým vyústěním tohoto postoje.
Ihned po příletu se na letišti shromáždili sympatizanti s improvizovanými transparenty vítající „exotickou návštěvu“. Dalajlama letěl s doprovodem z indické Dharamsaly a při přestupu ve Frankfurtu nad Mohanem se k delegaci připojil jeho dlouholetý podporovatel a zároveň poslanec za německé Zelené Milan Horáček, původem z Československa. Záběry ukazují rozzářenou tvář Jeho Svatosti, jak vystupuje z letadla a poprvé v životě (kromě krátké návštěvy Východního Berlína cestou na udělování Nobelovy ceny) kráčí po zemi bývalého komunistického bloku.
Dalajlamova návštěva jako by obyvatelům Československa a celému světu sdělovala: Tohle jsme nově my, tohle jsou hodnoty, které vyznáváme, komunismus je pryč a už se nikdy nevrátí. Stojíme za utlačovanými jinde ve světě, Tibet má naši podporu, i on si zaslouží svobodu.
Čínská ambasáda protestovala, ale nikdo si s tím příliš hlavu nelámal. Havel prostě pozval coby prezident nyní svobodné země dalajlamu, a tak to bylo.
Dalajlamova první návštěva Prahy se stala politickým milníkem. Tibeťané viděli svého duchovního a politického vůdce kráčet bok po boku s jedním z nejvýznamnějších představitelů demokratického hnutí na světě, což jim dodalo velkou naději, že se i oni autoritářské vlády jednoho dne podobným způsobem zbaví.
Před první návštěvou Prahy dalajlama do zahraničí jezdil, ale zdaleka ne tolik, jako po setkání s Václavem Havlem. Po Evropě cestoval v roce 1973 a koncem téže dekády navštívil poprvé i Spojené státy, včetně Kongresu, a v podobné době vystoupil také na půdě Evropského parlamentu. Nobelova cena přispěla ke zvýšení jeho prestiže a k jeho všeobecné známosti i zájmu světové veřejnosti o problematiku Tibetu. Ale lze říct, že to byl až Havel, kdo svým nečekaným pozváním skutečně prolomil letité tabu, protože do té doby dalajlamu žádná hlava státu podobným způsobem nevyzdvihla.
Hlas Československa ve světě
To, že ve vztahu k Václavu Havlovi bylo cosi mystického, potvrzuje jejich poslední setkání. V létě 2011 se Havlův zdravotní stav zhoršil a dalajlama byl o této skutečnosti informován. V říjnu téhož roku oslavil Havel 75. narozeniny, ale postupně se stahoval z veřejného života. V České televizi byl v listopadu odvysílán jeho vůbec poslední veřejný rozhovor, a to s bývalým spoluvězněm, který prohloubil jeho vztah k víře a spiritualitě při pobytu za mřížemi, současným kardinálem Dominikem Dukou.
V sobotu 10. prosince 2011, opět až symbolicky na Den lidských práv a v den výročí udělení Nobelovy ceny pro dalajlamu, se oba setkali – dnes už víme, že naposledy. Strávili nejdříve nějaký čas o samotě a posléze společně vystoupili před novináři. Bylo vidět, jak je Václav Havel křehoučký a zjevně velice nemocný, ale usměvavý a snad i šťastný ze setkání se vzácným přítelem. Týden nato, 18. prosince, Václav Havel vydechl naposledy, a jak popsala řádová sestra boromejka, která o něj v poslední chvíli pečovala, bylo to, jako by sfoukl svíčku. Jeho Svatost dalajlama byl posledním hostem a přítelem, který se s ním osobně těsně před smrtí rozloučil. Bylo to svým způsobem nadpozemské a kruh se tím uzavřel.
Dalajlama se do Prahy vrátil po Havlově smrti ještě dvakrát. Pokaždé zdůraznil, jak silný jejich vztah byl, ale zejména apeloval na to, abychom pokračovali v naplňování Havlova odkazu. Dalajlama má na mysli zejména Havlovy univerzální principy a morální pevnost, celoživotní starost o lidská práva a o životní prostředí nebo víru ve smysluplnost dialogu a spojování národů, jak se to děje například v Evropské unii, jejímiž jsou Havel i dalajlama silnými podporovateli.
Pro nás by však měl být zavazující také Havlův vztah k Tibetu, v jehož morální podpoře nedělal od nástupu do prezidentského úřadu až do konce svého života žádné kompromisy. Pevně stál za svým názorem, že lidská práva mají přednost před ekonomickými zájmy. Jednou, ještě v prezidentském úřadě, Jeho Svatosti napsal, že kdyby ho pekingská vláda někdy pozvala do Číny, trval by v rámci cesty na návštěvě Tibetu a Tchaj-wanu. Nepřekvapivě ho Číňané nikdy nepozvali.
Nebát se setkávání
Politici, kteří v Česku i jinde přišli po Havlovi, už tak principiální nebyli. I to přispívá k současné situaci, v níž má Čína bezprecedentní vliv, pomocí nejmodernější technologie podkopává a podrývá západní demokratické země a jejich hodnoty, manipuluje médii, provádí cenzuru doma a usiluje o její aplikaci v zahraničí.
Současná geopolitická situace se zdá být mimořádně složitá a světová politika opět upadá do tabu předhavlovské éry, kdy bylo setkání s dalajlamou něčím, co se nedělá, k čemu se vrcholným představitelům z tzv. reálně politických pohnutek nechce, aby nevyvolali jakousi imaginární odvetu Číny.
Je třeba klást si otázku, proč liberální demokracie tolik podléhají tomuto tlaku a vzdávají se vlastních hodnot a principů ve jménu tzv. ekonomických zájmů. Položme si otázku, co by se stalo, kdyby celý svobodný svět v jeden okamžik řekl jasné „ne“ čínskému zastrašování a vydírání. Co by se stalo, kdyby západní představitelé jako jeden muž a jedna žena Číně vzkázali, že stojí za Tibetem, za dalajlamou, za právem lidí na svobodu vyznání víry a rozvoje vlastní kultury. Že podobně jako Havel staví lidskou důstojnost a lidská práva nad úzké utilitární zájmy a chovají se tak, jak je to správné. Odpověď je banálně snadná. „Nic“, nestalo by se vůbec nic. Čína by nepřestala se světem obchodovat, její hrozby by byly jen prázdným „bububu“ bez reálného dopadu.
Bude-li si celý svět u příležitosti deseti let od Havlova úmrtí tuto významnou osobnost připomínat a budou-li státníci pateticky opěvovat jeho zásluhy i myšlenky, které prosazoval, bylo by dobré, kdyby si sáhli do svědomí a Havla napodobili konkrétními skutky.
Měli by vyslat jasný signál Číně, že se nenechají zastrašovat ani vydírat, že se budou setkávat, s kým budou chtít, ať už to budou emigranti z Tibetu nebo Ujgurové, že budou podporovat disidenty a vězně svědomí v Číně tak, jako se Havel veřejně a s plným nasazením zastal signatářů Charty 2008 inspirované československou Chartou 77, včetně toho nejznámějšího, Liu Xiaobo, který v důsledku komunistického režimu ztratil nejdříve svobodu a pak i život. Nobelovu cenu, kterou obdržel krátce před svou smrtí, si převzít nemohl. A právě za tohoto muže sepsal Havel petici, kterou osobně, v doprovodu biskupa Václava Malého a Pavla Landovského a za přítomnosti médií vhodil v roce 2008 do schránky na čínském velvyslanectví v Praze.
My všichni se můžeme řídit radou Jeho Svatosti dalajlamy a naplňovat odkaz Václava Havla. Tím, že budeme pravdiví, tím, že budeme vnímat otázky ochrany životního prostředí a klimatu jako zcela zásadní, tím, že budeme vyznávat a chránit Evropskou unii, a tím, že nezapomeneme na Tibet a jeho lid. Protože jak napsal Václav Havel: Je-li upírána komukoli na světě lidská svoboda, je tím upírána člověku jako takovému, a tudíž nepřímo všem lidem. Ať žije Havel, ať žije dalajlama.
