V posledních několika dnech naším tiskem proběhly citáty z rozhovoru se 14. tibetským dalajlámou, který 31. 5. přinesla Frankfurter Allgemeine. V naprosté většině však byly články uvedeny manipulativními titulky, fragmenty rozhovoru byly vytrženy z kontextu, a podobně.
Proto vám přinášíme rozhovor v plném znění.
Vaše svatosti, hodně cestujete po světě. Vlastníte vůbec cestovní pas?
Indická vláda nám vystavuje registrační certifikát, který nám umožňuje pobyt v Indii. Kdo chce vycestovat, může požádat o identifikační certifikát. To je dokument, který říká, že jste tibetským uprchlíkem, žijícím v Indii. Ve většině případů to není problém, jen některé země certifikát neakceptují a neudělí nám vízum.
To znamená, že jste i po tolika letech pořád ještě uprchlíkem. Jak vnímáte současnou uprchlickou krizi v Evropě?
Když se podíváte do tváře každého jednotlivého uprchlíka, obzvlášť pak žen a dětí, cítíme jejich utrpení. Člověk, kterému se daří lépe, má zodpovědnost jim pomoci. Na druhou stranu jich je v současné době příliš hodně. Evropa, například Německo, se nemůže stát arabskou zemí. Německo je Německo (směje se). Je jich tolik, že je to v praxi už složité. I z pohledu morálky si myslím, že by měli být uprchlíci přijati pouze na přechodnou dobu. Cílem by mělo být, že se vrátí a pomůžou s obnovou svých vlastních zemí.
V Evropě se rozmáhají protiislámské nálady. Jak to vnímáte?
Jsou to jednotliví muslimové a malé skupiny, které se ve svých zemích navzájem vraždí. Sunnité, šíité. Oni ale nereprezentují veškerý islám a všechny muslimy. Ústředním poselstvím každého náboženství je láska, je tomu tak i u islámu. Zlé lidi najdeme i mezi buddhisty, křesťany, židy a hinduisty. Pouze na základě několika smutných událostí, které má na svědomí malá část muslimů, bychom neměli odsuzovat celý islámský svět.
[ctete-foto]62106[/ctete-foto]
Právě se nacházíme v Dharamsale na severu Indie, kde již přes 50 let žijete v exilu. Je to zároveň místo, kde váš život skončí?
To neví nikdo. Jak víte, Čína se v porovnání s dobou před 30, 40 lety hodně změnila. Kulturní revoluce vyzývala k tomu, zničit tzv. 4 staré přežitky, mezi nimi i náboženství. Dnes je v Číně nejvíce buddhistů na světě. Komunistická země s největším počtem buddhistů! Mnoho členů strany je ateisty pouze v hlavě, ale v srdci jsou věřícími buddhisty. Svoboda se stává národním zájmem, aby mohl každý jednotlivec naplno rozvíjet svou kreativitu. Několik set tisíc studentů, kteří studují v Americe, Evropě, i v Německu, v Japonsku, Austrálii a Indii, zažívají, co to je svoboda a demokracie, svoboda slova, myšlení, nezávislý tisk. Čína, ať už sebemocnější, se nemůže vrátit do dřívějšího stavu rigidní, uzavřené společnosti.
A pak byste se chtěl vrátit?
Možná za pár let. Pokud nastane příležitost k mému návratu a nebo alespoň na krátkou návštěvu, byl by to důvod k radosti. Lidé, kteří sem přijedou z Tibetu, mi vždy říkají: Prosím, přijď. Než zemřou, chtějí vidět můj obličej. V Tibetu na to čekají miliony Tiběťanů. I někteří Číňané na čínské pevnině. Říkají: Prosím, nezapomeň na nás. Na druhou stranu existuje tibetské přísloví: Všude kde jsi šťastný, je tvůj domov. V Indii jsem strávil 57 let v naprosté svobodě. Svoboda mi umožnila setkat se s lidmi různých osudů, vyznání i povolání. Pokud budu mít pocit, že mohu z Indie dosáhnout více, zůstanu zde. Je to země Buddhy. A pokud zde jednoho dne zemřu, budu spokojený. Ale prosím ne v nějaké nemocnici připevněn k dálkovému ovládání (směje se).
Naznačil jste, že byste mohl být posledním dalajlámou. Chcete vůbec být znovuzrozen?
Ano. Pokud lidé trpí, budu jim dál sloužit. Když už byl první dalajláma velmi starý, řekl jeden z jeho nejučenějších žáků: Nyní jsi připraven vstoupit do nebe. Odpověděl: V nebi jsem přebytečný. Chci být znovuzrozen tam, kde mohu udělat něco smysluplného, kde se nachází utrpení. Otázkou ale je, zda zůstane zachován název dalajláma. Už v roce 1969 jsem v oficiálním stanovisku prohlásil, že rozhodnutí, zda zůstane úřad dalajlámy zachován, závisí pouze na rozhodnutí tibetského lidu. Pokud by tedy nastala situace, že tato instituce ztratí smysl, tak nemusí nadále existovat. Kromě toho jsem se už v r. 2001 vzdal části politického vedení. Roku 2011 jsem se vzdal veškerého politického vlivu. Po 400 let představoval dalajláma automaticky světského i spirituálního vůdce. Světského vedení jsem se s radostí, hrdostí a dobrovolně vzdal. Jen Číňané to ještě nepochopili. O budoucnost dalajlámy si čínští komunisté dělají větší starosti víc než já.
Čínská vláda by ráda dostala úřad pod svou kontrolu. Proto označila vaše vyjádření o znovuzrození dokonce za rouhání.
Mohu s jistotou prohlásit, že moje znalosti budhismu jsou o něco lepší než jejich (směje se).
Ve svých instrukcích znovuzrození jste stanovil, že o něm mají Tibeťané rozhodnout, až vám bude 90 let. Nadále na tomto časovém plánu trváte?
S prací začínáme už nyní. Zřejmě ke konci tohoto roku povedeme různé diskuze. Dáme dohromady různé lidi a vyslechneme si jejich názor. Jakožto 14. dalajláma jsem populární a nikdy jsem se za nic nemusel stydět. Byl bych raději, kdyby tradice dalajlámy byla ukončena takový populárním a poměrně dobrým dalajlámou.
Někteří vaši příznivci ale budou smutní, až to uslyší. Nenecháte tím tibetské buddhisty na holičkách?
Ne. Vždy říkám: Reinkarnaci Buddhy také nemáme, přesto tu jeho učení přetrvává i po 2600 letech. To platí i pro mnoho tibetských mistrů. Žádná reinkarnace, žádná instituce, ale jejich učení je stále platné. Nepotřebujeme k tomu žádnou instituci.
Emocionálně to však pro tibetské buddhisty bude těžké.
To je, upřímně řečeno, feudální myšlení. To se ale změní. Zprvu budou emocionální. Ale dokud ještě žiju, mohu jim vymývat mozek. Pomocí argumentů, ne útlakem, jak to dělají komunisté (směje se).
Zmínil jste kulturní revoluci, která začala skoro přesně před 50 lety. Kdysi jste mluvil o „poloviční kulturní revoluci“, která panovala v Tibetu. Co jste tím myslel?
To bylo před krizí v r. 2008, když tehdejší předseda strany zavedl tvrdou kontrolu víry a náboženství včetně politické převýchovy v klášterech. Přísná kontrola vyvolala silný duchovní odpor.
Jaká je situace dnes, ve srovnání s r. 2008?
V porovnání s tehdejší dobou je nyní situace lepší. Ale autonomní oblast Tibet se stále nachází pod striktní kontrolou. V oblastech Amdo a Kham, tedy v sídelních oblastech Tibeťanů v sousedních provinciích, je situace lepší. Tento stav však nemusí zobrazovat nařízení centrální vlády. Situace se může dokonce lišit okres od okresu. Někdy přijde nový funkcionář a situace se prudce změní. Je to hodně nepředvídatelné.
Co si myslíte o čínském prezidentovi a předsedy strany Si Ťin-pchingovi?
I jeho je těžké prohlédnout. Pochází z buddhistické rodiny. Znal jsem jeho otce, Si Zhongxuna. Byl dobrým přítelem tehdejšího pančenlámy. I on během kulturní revoluce trpěl. Si Ťin-pchingovo myšlení je realističtější, ale v establišmentu se nachází hodně odporu. Před dvěma lety veřejně prohlásil, že budhismus je důležitou součástí čínské kultury. Něco podobného řekl i v Novém Dillí. Je překvapivé, že komunistický vůdce řekne něco hezkého o náboženství, že?
Takže situace v Číně není špatná?
Hospodářská situace je v porovnání s dobou před rokem 1959 lepší. Ale vnitřně jsou lidé velmi nešťastní. Žijí v ustavičném strachu.
Neobáváte se, že by Tibeťané bez vašeho vedení mohli sáhnout k násilí?
To je možné. Skutečně mi jeden Tibeťan před 15 nebo 20 lety řekl, že lidé nad 40 mají pocit, že se jim v porovnání s kulturní revolucí daří lépe. Mnoho lidí pod 40 je ale nešťastných. Říkají, že dokud tu je dalajláma, musí se držet jeho principu nenásilí. Pak už musí myslet sami na sebe. Vysvětlil jsem mu, že nejde o to následovat mé rady. Moje myšlení pouze následuje realitu. Násilí je nevypočitatelné a má negativní následky.
V minulosti už jednou odpor Tibeťanů násilný byl. CIA kdysi Tibeťany cvičila k ozbrojenému odporu. I vy jste s tím býval v tisku spojován. Jak to ospravedlňujete?
Když jsem byl v roce 1956 v Indii, můj bratr trval na tom, ať se nevracím. Později jsem se dozvěděl, že můj nejstarší bratr, který několik let pobýval v USA, byl ve spojení s jedním agentem CIA. Rozhodl jsem se vrátit. To bylo v roce 1957. V roce 1958 potom následovalo tibetské povstání. Doslechl jsem se, že někteří lidé prošli výcvikem CIA. Neměl jsem s tím nic společného. Když jsem se v březnu roku 1959 dostal do jižního Tibetu, viděl jsem několik Tibeťanů s bazukami a dalšími zbraněmi. Řekl jsem si, s několika bazukami mnoho nedosáhnete (směje se). Po svém příchodu do Indie se mi doneslo, že v oblasti Mustang vznikla jakási partyzánská organizace. To bylo přísně tajné. Můj starší bratr, dost kontroverzní osoba, za tím stál. Já jsem s tím neměl nic společného.
Dovede si představit okolnosti, za nichž by bylo použití násilí legitimní?
Pokud jsou okolnosti takové, že není jiná volba a motivací je soucit. Takové příběhy najdeme i v Buddhově vlastní historii. Aby zachránil 499 obchodníků, zabil jednoho. Uvažoval takto: hřích, že jsem zabil jednu osobu, unesu. Když to neudělám, tak zabije 499 lidí. Za prvé tak zemře 499 lidí, za druhé zhřeší, že zabil 499 lidí. Načež se Buddha rozhodl, tuto jednu osobu zabít. Vypadá to jako násilí. Ale motivací je soucit. Takto to tedy rozlišujeme. Teoreticky to sice umíme vysvětlit, v praxi je ale lepší, se jakéhokoliv násilí zřeknout. To je jistější. Jako můj přítel George W. Bush: Jeho motivace byla ušlechtilá. Chtěl v Iráku zavést demokracii. Eliminovat jednu osobu. Použil k tomu násilí. Následky byly negativní. Násilí je nepředvídatelné. Proto je lepší se mu vyhnout.
