NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Afréda Radoka (17. 12. 1914–13. 2. 1976) znají diváci asi nejvíc jako tvůrce Laterny magiky (1958) či retrofilmu Dědeček automobil (1956). Radok je ale také tvůrcem rozhýbané klicperovské komedie Divotvorný klobouk (1952) a zejména naléhavého dramatu z terezínského ghetta Daleká cesta (1949). Jeho samostatný filmový debut jako by už svým názvem a pohnutými osudy vzniku metaforizoval i vlastní Radokovu trnitou filmařskou a divadelnickou pouť, zakončenou smrtí v emigraci.

Jen rok a něco před Radokovým koncem, 2. 12. 1974, zhodnotil význam Daleké cesty pro český film Václav Havel v dopise zaslaném Radokovi do švédského Göteborgu, kde režisér tehdy žil: „Nestojí kdesi na samém začátku nové cesty, kterou se vydal v šedesátých letech český film (tzv. ,nová vlna‘: Němec, Schorm, Menzel, Juráček, Chytilová, Forman a další), Vaše Daleká cesta? Nebyly už tam předznamenány některé principy, které si trochu osvojovala už střední generace filmových režisérů (Vláčil, Jasný, Brynych atd.), ale které hlavně pak do šířky i hloubky rozvinula generace mladá? A to nemluvím o celém příběhu Laterny magiky.“

Pod rudou hvězdou

Jenže to už běžný divák neměl tehdy možnost vůbec posoudit. Po normalizačních čistkách mezi filmaři na počátku 70. let se právě mnoha jmenovaným filmařům dostalo pracovní distance od filmu, někteří odešli do emigrace a jejich filmy byly staženy z distribuce nebo skončily rovnou v trezoru. Podle údajů Ústřední půjčovny filmů (ÚPF) byla tak v dubnu 1973 z distribuce vyřazena i Daleká cesta, která do té doby od června 1949 dosáhla návštěvnosti 1 112 511 diváků.

To je číslo i tak dost vysoké na to, že se film ani nedočkal oficiální premiéry, ačkoli už k ní byl vytištěn program a plakát. Někdy v březnu 1949 se totiž konala v pražském kině Sevastopol dvě uzavřená promítání, po nichž byl snímek podle Radokova životopisce Zdeňka Hedbávného „podroben zničující kritice“. Nikoli ovšem veřejné, nýbrž na jakýchsi interních schvalovacích zasedáních, kam neměl režisér přístup.

Jen optimisticky

„Příslušná místa strašlivě explodovala,“ napsal po letech i Josef Škvorecký v knize Všichni ti bystří mladí muži a ženy (česky 1991), ani on ale neuvádí nikoho osobně. Jen Otakar Vávra ve svých vzpomínkách Podivný život režiséra (1996) bezelstně přiznává, že na něj Daleká cesta působila teatrálně a křečovitě a že „když se mne ministr Kopecký ptal, řekl jsem mu svůj názor, shodně s Miloslavem Fáberou, a Kopecký zakázal další promítání Daleké cesty v kinech“. Fábera byl přitom sám jedním z vedoucích barrandovské VII. výrobní skupiny Václav Řezáč – Miloslav Fábera – Bohumil Šmída, tzv. spisovatelské, která Dalekou cestu produkovala, takže potápěl i své vlastní dílo.

Naštěstí se zákaz týkal jen vnitřní Prahy, nikoli její periferie a venkova, takže na tantiémách si prý Radok např. za rok 1953 přišel na celých 4,40 Kč! Ještě bizarněji zní pak vzpomínka vězněného spisovatele Karla Pecky, že Dalekou cestu viděl při nedělním promítání v jednom z lágrů československého gulagu 50. let. Zároveň se ale proskribovaný film čile prodával do zahraničí: hned v roce 1949 do Švýcarska a Bulharska, následující rok do Francie, Izraele a USA, kde z něj ovšem vystřihli dvě scény. Tím zásahem jako kdyby bylo fakticky vyhověno původním námitkám barrandovského Filmového a umělecké sboru (FIUS) vůči scénáři, aby vyzníval optimističtěji.

Pod žlutou hvězdou

Autorem námětu Daleké cesty byl prvorepublikový právník a loutkář Erik Kolár (1906–1976), za války pracovník evidenčního oddělení židovské rady starších, pak internovaný v ghettu Terezín. Jeho filmovou povídku Cesta skupina Radokovi nabídla v únoru 1948 a on se jí chopil se zcela osobním zaujetím: v koncentračních táborech skončila nemalá část jeho židovského příbuzenstva, včetně dědečka a otce. On sám byl v září 1944 jako tzv. míšenec deportován do koncentráku v Klettendorfu u polské Vratislavi, odkud se mu po Novém roce podařilo uprchnout a dožít se osvobození.

„V té době, krátce po nacistické válce, jsem si uvědomil, že mechanismus každé absolutní moci je stejný,“ zapsal si později a s tímto přístupem začal Kolárovu povídku připomínkovat. Ten nevzali však autoři první verze scénáře Miloš Makovec a František Vlček v potaz a vzepřel se proti ní jak Kolár, tak FIUS.  Další verzi tedy už psal Radok sám s Mojmírem Drvotou (1923–2006), který pak na filmu působil i jako jeho asistent. Hotova byla v červnu 1948, podařilo se z ní vyloučit konvenční pojetí milostného trojúhelníku Hany (Blanka Waleská), Antonína (Otomar Krejča) a Zdeňka (Zdeněk Hodr), teď ale zase FIUSu vadil existenciálně disharmonický závěr a „vyloženě nemravná“ postava židovské dozorkyně Margit (Anna Vaňková). Tedy právě ty scény, které pak z filmu eliminovala americká cenzura.

Zákony pana Bobka, Vacka, Krtka

Podle produkčního Šmídy „režisér totiž neupustil při natáčení od ničeho, co si ve scénáři připravil“. Šmída to přičítal Radokově filmařské nezkušenosti, předtím společně s Františkem Sádkem režíroval jen secesní komedii Parohy (1947) s Oldřichem Novým. I Radok sám později přiznával: „Jediná zkušenost, kterou jsem v té době měl, byla z divadla.“ Možnosti střihu tak objevoval až při dlouhých hodinách práce se střihačkou filmu Jiřinou Lukešovou. Ale to nejdůležitější představovala jeho imaginace, bez které by ve střižně ani nebylo s čím pracovat, a zároveň odhodlání trvat na tom, co považoval pro svou výpověď za podstatné: ne pouze zlo popsat, ale ukázat i na jeho příčiny. 

Proto se hned v úvodních sekvencích objevuje český nápis „Židi ven!!!“: je 1. 3. 1939, do okupace ještě dva týdny, ale zlo už je tady. „Židovské zákony vydával také pan Bobek, Vacek, Krtek,“ poznamenal si Radok ke Kolárově látce a už jen tím, obrazy české netolerance a vychytralosti, musel pak film budit odpor. Zvláště když po uchopení moci komunisty se brzo židovský původ začal při likvidaci politických nepřátel a „zrádců“ znovu pokládat za relevantní argument.

V labyrintu ghetta

Samotné natáčení filmu startovalo 7. 7. a skončilo 23. 9. 1948. Netrvalo tedy zas tak dlouho, jak tvrdí Šmída, že film „byl natáčen velmi pomalu“ a byl „na svou dobu nákladný“ velkými stavbami a komparsem. Kromě Barrandova se točilo v pražských Holešovicích, na Starém Městě a v Terezíně. V titulcích je uveden rok výroby 1948, střih a dokončovací práce však trvaly až do jara 1949. Práci se mohl Radok věnovat jen odpoledne a v noci, zkoušel zároveň v Národním divadle hru Ohnivá hranice (1949) a vzápětí Chodskou nevěstu (1949), při níž se dostal do ostrých sporů s šéfem činohry Jindřichem Honzlem. Ty vyvrcholily v květnu, kdy Honzl Radokovu režii nařkl z „expresionistického zaměření a protilidového ducha“. 

To jsou téměř stejné argumenty, jaké se vyskytly proti Daleké cestě, aniž by byla naopak doceněna její obrazová naléhavost a děsivost obrazů ničení lidské důstojnosti. V apokalyptickém labyrintu smrti terezínského ghetta se tak ocitá Hanina rodina, aby ji nakonec za zvuků obskurního vězeňského šramlu pohltily vyhlazovací lágry na východě. Ji samotnou zachraňuje dlouho její smíšené manželství, nakonec je ale i ona jen krok od smrti a bezprostředním svědkem lidského ponižování, lámání charakterů, zbabělosti a trýznění.

Zvítězil člověk…

Radok tyto hrané scény úpadku člověčenství kombinuje trikovou montáží obrazu v obraze s propagandistickými záběry např. z Triumfu vůle (1935) Leni Reifenstahlové a třeba i s vlastními pseudodokumenty, které včleňují individuální lidský osud do širšího kontextu jednání právě „absolutní moci“. Zvláštní pozornost přitom věnuje zejména ženskému údělu, tak jak jej reprezentuje na jedné straně Hanina obětavost, na druhé straně Margitina protřelost. Chaos a hysterii sebezáchovných pudů umocňuje pohyblivá kamera Josefa Střechy i dramatická hudba s názvuky jazzu Jiřího Sternwalda. 

„Zvítězil člověk,“ zazní v závěru v komentáři (Václav Voska) při poválečné návštěvě Hany a Toníka na terezínském hřbitově posetém stovkami křížů. Ani tato sebeironie nebyla ideologii režimu zjevně po chuti, ač po ní následuje výčet tisíců a milionů zemřelých v koncentrácích. Chyběl také jasně definovaný odbojový hrdina. Ale zatímco doma byla Daleká cesta „jen“ odsunuta v distribuci na vedlejší kolej, v USA si ji ustřižením závěru rovnou upravili do očekávatelné podoby. To je něco podobného, jako když se dnes tamní levičáci zastávají Palestinců, a přitom si z konfliktu s Izraelem zas odstřihli jeho začátek.

Radok si z tahanic s Honzlem a jistě i s Dalekou cestou odnesl zdravotní potíže, které pro něj měly za následek v 60. letech tři infarkty myokardu. Čtvrtému podlehl v roce 1976 už v emigraci, kam se v roce 1957 uchýlil také Drvota a v roce 1970 i Kolár. Dějiny tedy zjevně všem třem vstoupily do života stejně expresivně, jako vstoupily do života hrdinům jejich filmu. Dnes je srovnáván s předními díly německého expresionismu či Občanem Kanem (1941) Orsona Wellese. Ve falši nacismu, kterou chtěl Radok demaskovat především, se ovšem po svém zrcadlí i faleš každého jiného mocenského systému.