Aktivisté ze spolku Poslední generace v Česku FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
NÁZOR / Pokračování šikany nevinných občanů pseudoochranáři klimatu ukázalo, že ani tak střežený objekt jako německé letiště neodolá soustředěné snaze aktivistů škodit. Je proto načase změnit strategii potírání podobných aktivit na hranici terorismu. Úřady by při dalších akcích měly ustat v rychlém znovuzprovozňování zablokovaných komunikací a nechat tam aktivisty přilepené, dokud nebudou o odlepení sami žádat hasiče. To by je od dalších akcí odradilo spolehlivěji než dnešní policejní odlepování.
Sobota, letiště v Mnichově. „Letiště je z bezpečnostních důvodů uzavřeno, protože klimatičtí aktivisté se přilepili na pojezdové dráhy,“ uvedl brzy ráno mluvčí letiště. Šlo o další akci klimatických aktivistů z Letzte Generation, u nás činné pod počeštělým názvem Poslední generace. U nás se lepili k silnicím, v Mnichově vnikli na pojezdové dráhy letiště a přilepili se k nim. Vniklo tam šest aktivistů, ti se rozmístili na různá místa pojezdových drah a začali intenzivně překážet. K průniku došlo tak, že osm lidí současně prostříhalo bezpečnostní plot. Dva byli zatčeni u plotu, ostatním se podařilo přilepit na dráhy letiště.
Jediný výsledek akce: Komplikace pro nevinné
Záminkou akce německé Poslední generace byla (nesporně pravdivá) skutečnost, že letadla produkují obrovské množství CO2. Skleníkového (zářivého) plynu, jenž je spoluodpovědný za globální oteplování. Server ourworldindata.org uvádí, že létání se na světových emisích uhlíku podílí 2,5 %. Tedy „materiální základ,“ případně „racionální jádro“, protest Poslední generace zjevně má. Je pravda, že bychom měli létat méně – a týká se to především nás, kteří patříme k „zlaté miliardě,“ nejbohatší osmině obyvatel naší planety. Létá totiž jen asi deset procent planetární populace, zbytek na to nemá.
Akce, kterou Poslední generace převedla, je ovšem zcela nesmyslnou odpovědí na emisní náročnost letecké dopravy. My vzhledem ke globalizaci, která přinesla planetě zásadní ekonomický rozkvět a byla rozhodujícím faktorem v globálním mizení bídy v posledních desetiletích, totiž létat musíme – alespoň někteří z nás. Některé lety některých lidí jsou zcela zásadně nutné pro fungování nejen našeho světa, ale i pro fungování chudých zemí, které z globalizace těží stejně zásadně jako my. Létat musí ti, kteří v tom globalizovaném a offshorovém světě nějak zajišťují mezinárodní obchod a politiku, podílejí se na nich.
Po akci Poslední generace byli zdrženi – a čas je v tom globalizovaném světě zásadní devizou – i lidé, jejichž lety jsou zásadně potřebné pro udržení té globalizace. Pro to, aby aktivista přilepený na mnichovské runwayi měl tu oranžovou signální vestu (z Číny), tenisky ušité v Bangladéši a džíny z Indie. To zablokování letiště dopadlo na všechny – nejen na ty, kteří opravdu létají zcela zbytečně, z rozežranosti a jen díky tomu, že letecká doprava funguje na základě klimatického dumpingu, nehrazení klimatických externalit, a letenky jsou až absurdně levné.
Do Hurghady na all inclusive
Většina letů v Evropě skutečně je naprosto zbytečných. Jejich důvody jsou zcela bizarní a dochází k nim opravdu jen a jen kvůli mimořádně nízké ceně letecké dopravy. Obrovský podíl na evropské letecké dopravě totiž představují dovolenkové lety, lety, kdy občané z místa A letí do místa B, aby se tam rekreovali způsobem, který je velmi snadno realizovatelný už v tom místě A.
Rozhodně nezavrhuji „poznávací“ cestování, a dokonce si myslím, že lidé do 26 let by měli mít letenky (a jízdenky na všechny představitelné druhy dopravy) co nejlevnější. Cestování nesmírně rozšiřuje obzory, mladý člověk, který viděl realitu ve třech zemích, pokud možno co nejodlišnějších, bude mít po celý život vždy a ve všem zralejší a kompetentnější pohled na svět než jeho vrstevníci, kteří strávili mládí za pecí.
Poznávací cestování však činí u dovolenkových pasažérů jen malý podíl, většina rekreantů jezdí do „oblíbených letních destinací“ na all inclusive. A to, že mohou od rána do večera chlastat za paušál na sluncem prohřáté egyptské pláži u slané vody, a ne na pláži u Lipna s vodou sladkou, je k těm litrům alkoholu jen malým bonusem navíc. Útlum tohoto typu létání a tlak, aby ho ubylo, se však musí dělat úplně jinak než lepidlem na runwayi. Je načase zbavit cenu letenek ekodumpingu a zahrnout do ní cenu eliminace emisí, náklady na nápravu poškození klimatu, které let způsobil. A stejně tak je načase začít přesvědčovací, či snad dokonce výchovné kampaně na Evropany, aby místo v Hurghadě vypili svůj all inclusive paušál na pláži Lipna.
Na vzdělávací kampaně však televizní štáby nepřijedou, a na přesvědčování politiků, aby zavedli tak nepopulární opatření jako skokové zdražení letenek, teprve ne. Proto nemají aktivisté důvod nějaké vzdělávací kampaně či tlak na politiky dělat. Přilepit se někde stojí pár korun (či eur) za vteřinové lepidlo a přitáhne to pozornost médií zcela spolehlivě.
A k čemu je internet?
Druhou skupinou „zbytečných letů“ pak jsou lety manažerů a byznysmenů po Evropě, po všech filiálkách a pobočkách mateřského korporátu. Ano, pro, dejme tomu, „globalizační“ level byznysu je osobní přítomnost byznysmenů někde v čínské textilce nutná a nezbytná. Manažeři poletující z jedné evropské metropole do druhé třikrát týdně jsou však v době všeobecně dostupného rychlého připojení k internetu zcela bizarním živočišným druhem.
Chápu, že lidé fascinovaní světem skla a oceli si v něm libují. Ovšem z hlediska byznysu je současná frekvence podobných letů nejméně o řád vyšší, než odpovídá potřebě. V našem kulturním okruhu totiž můžeme online dohodnout zdrcující většinu obchodů, a co se týká vnitrokorporátních záležitostí, tak téměř všechno.
K omezení této kategorie zbytečných letů by však bylo potřebí ještě náročnější a ještě nudnější kampaně než k oslovení veřejnosti. Poletování je jedním ze zásadních zisků a identitních prvků top manažerů, a tak si na ně nenechají sáhnout. A promítnutí ekologických externalit do cen letenek by v momentě, kdy je platí korporace, muselo být opravdu masivní, aby je přimělo počet letů zredukovat.
Takže se ochranářům klimatu do relevantní metody omezování letecké dopravy nechce ani v případě této kategorie zbytečných letů. Raději se přilepí, a média se chytnou. Proto nemůžeme předpokládat, že by se aktivisté někdy v dohlednu začali chovat příčetněji a od blokád ustoupili. I přesto, že si i oni musí v hloubi duše uvědomovat, že blokádou zdržují také lidi, kteří létají zcela důvodně.
Nechte je přilepené!
Zvyšování represe – věznění – by nevedlo k ničemu dobrému. Aktivistům by jen dodalo punc skutečných bojovníků za klima, kteří ve jménu klimatu neváhají skutečně trpět. Nepomůže ani další a další navyšování ostrahy objektů, které jsou k blokádě zvláště vhodné – jako právě velké mezinárodní letiště. Ta ostraha je nesmírně drahá a aktivisté jistě dokážou vymyslet, jak zablokovat nějakou dopravní tepnu, kterou účinně chránit nelze – jako pražskou magistrálu. Stejně tak nelze, už jen z důvodu ochrany lidských práv, cíleně navýšit brutalitu odstraňování přilepenců.
Bezpečnostní složky by tedy měly při dalších blokádách nechat přilepence překážet a nechat je přilepené. A zajistit, aby jim nikdo zvenčí nemohl přijít na pomoc. To už by šlo snadno a levně – zatímco desítky kilometrů plotu kolem letiště se uhlídá těžko, šest přilepených aktivistů dokáže izolovat od vnější pomoci pár policistů. A tak by při příštím přilepení na letišti mělo letiště zrušit všechny lety blokádou omezené, škody za ta zrušení evidovat a později po aktivistech vymáhat, ale je samotné neodstraňovat. Nechat je přilepené. Což by je samozřejmě brzy, nejpozději s příchodem večera a chladné noci, přestalo bavit.
Ale dobře a účinně přilepený aktivista se sám neodlepí. Přesto, že i odhodlaný ochranář občas potřebuje na WC, občas se potřebuje napít a občas potřebuje spát. Pomoci od jiných – nepřilepených – aktivistů zvenčí by však policie uměla levně, snadno a účinně zabránit. A nejpozději druhý den blokády – s tím, že za každou její minutu by aktivistům narůstaly způsobené škody k úhradě – by ti přilepenci začali prosit hasiče a policii, aby je odlepili. A když by se hasiči po pár hodinách škemrání aktivistů konečně slitovali a nasadili ředidlo, tak by z runwaye vstávali psychicky zcela proměnění aktivisté, kteří by si už další násilné akce tohoto typu rozmysleli.
Příklady nejen táhnou, ale také odpuzují. Ponechání přilepených pár desítek hodin na podkladu, ke kterému se přilepili, by mohlo spolu s důsledným vymáháním náhrady škod jejich blokádou způsobených znamenat celoevropský soumrak podobných násilných akcí na hranici terorismu. Proto prosím úřady při příští podobné akci: NEODLEPUJTE JE!
