KOMENTÁŘ / Francie má dalšího premiéra. Po více než týdnu čekání jmenoval v pátek prezident Emmanuel Macron novým předsedou vlády exministra spravedlnosti a školství Françoise Bayroua. Premiérem se tak stává Macronův dlouholetý spojenec, ale i občasný kritik a předseda středové politické strany Demokratické hnutí (MoDem) s přezdívkou papa Macron. Nyní ho čeká nevděčná práce sestavit vládu, kterou při nejbližší příležitosti nesvrhne nepřátelsky naladěný parlament.

Bayrou si je obtížnosti svého postavení dobře vědom. „Všichni si uvědomují náročnost tohoto úkolu. A také se domnívám, že se všichni shodují na tom, že je potřeba najít cestu, která náš národ spojí, místo toho, aby ho rozdělovala. Usmíření je podle mě nezbytné,“ prohlásil nový francouzský premiér krátce po svém jmenování.

Předseda vlády se také ve svých prvních vyjádřeních opakovaně odvolal na příklad raně novověkého krále Jindřicha IV., kterému se podařilo ukončit krvavou občanskou válku mezi protestanty a katolíky. „V časech ještě těžších, než jsou ty, které zažíváme dnes, zažehnal Jindřich hloupou válku, aby se všichni mohli společně soustředit na to, co je skutečně podstatné. A tím je budoucnost naší země,“ připomněl Bayrou, který se vládou tohoto panovníka zabývá celý život a napsal o něm mimo jiné obsáhlou biografii.

Jmenování předsedy vlády provázely neobvyklé průtahy ze strany prezidenta, od nějž se tento krok původně očekával již v pondělí. Následně mělo ke jmenování podle zdrojů z Elysejského paláce dojít nejpozději ve čtvrtek večer, kdy se Macron dokonce předčasně vrátil z návštěvy Polska. Nakonec se ovšem čekání protáhlo až do pátečního odpoledne, čímž si prezident od opozice vysloužil sžíravou kritiku. 

Například Jordan Bardella, který je formálním předsedou krajně pravicového Národního sdružení (RN) vedeného Marine Le Penovou, si postěžoval, že prezidentovi průtahy „dělají radost, protože se na něj soustředí veškerá pozornost“. V pozdějších hodinách však vyšlo najevo, že se zdržení zřejmě týkalo spíše sporů uvnitř prezidentského tábora ohledně osoby nového předsedy vlády: Bayrou totiž neměl být první Macronovou volbou. Prezident ho ale pod tlakem svých politických spojenců údajně upřednostnil před relativně neznámým místopředsedou Národního shromáždění Rolandem Lescurem.

Nejkratší vláda

Ke jmenování v pořadí již pátého premiéra Macrona přinutilo svržení vlády Michela Barniera, která přitom vznikla před pouhými třemi měsíci. Bylo to teprve podruhé v historii páté republiky, kdy se poslancům Národního shromáždění podařilo odvolat úřadující kabinet – poprvé k tomu došlo v roce 1962. Barnier tak stanul v čele zdaleka nejkratší vlády od roku 1958.

Hlasování o nedůvěře předcházel spor o rozpočet mezi Barnierem, který navrhoval kombinaci škrtů a zvýšení mnoha různých daní ve výši 60 miliard euro (zhruba 1,5 bilionů korun), a podstatnou částí dolní komory parlamentu. Zatímco o levicové hlasy Barnierova vláda vůbec neusilovala, musela se ucházet o podporu krajně pravicového Národního sdružení (RN) Marine Le Penové, které požadovalo řadu ústupků.

Barnier byl sice ochotný zrušit zvýšení daně z elektřiny, nehodlal však vyhovět hlavnímu požadavku RN na zachování valorizace důchodů ve výši inflace. Ta měla být o několik měsíců odložena, aby se tak ulevilo katastrofálně se vyvíjejícímu rozpočtu. Le Penová tuto otázku označila za nepřekročitelnou „červenou linii“ a následně splnila hrozbu, když její poslanci spolu se zástupci stran levicové Nové lidové fronty (NFP) hlasovali pro vyslovení nedůvěry vládě. Prezident Macron se tak ocitl v situaci, kdy musel jmenovat nového premiéra a pokusit se pro jeho vládu tentokrát předjednat podporu v rozdrobené dolní komoře parlamentu.

Možné scénáře

Podobně jako před Barnierovým jmenováním se nabízely čtyři hlavní scénáře dalšího postupu. Prvním bylo jmenováním společné kandidátky NFP na premiérku, státní úřednice Lucie Castetsové, na jejíž nominaci se v létě po složitém vyjednávání shodli socialisté, zelení, komunisté i radikálové z hnutí Nepoddajná Francie (LFI).

NFP vyšla z druhého kola parlamentních voleb s největším počtem poslanců a měla by mít tedy nárok na premiérský post. Levicové strany se ovšem domluvily na zrušení zvýšení odchodu do důchodu ze 62 na 64 let, které Macron považuje za jeden ze svých největších úspěchů. Tento scénář byl proto od počátku tím nejméně pravděpodobným.

Druhou variantou bylo znovu jmenovat pravicového premiéra, který by se pokusil získat alespoň pasivní podporu RN výměnou za ústupky v klíčových tématech, jako je bezpečnost a migrace. V tomto kontextu se ve francouzských médiích spekulovalo zejména o ministru obrany Sébastienu Lecornovi, který se ostatně v posledních měsících potají scházel s představiteli Národního sdružení. Další pravicový exministr obrany, Jean-Yves Le Drian, veřejně přiznal, že Macronův návrh na premiérskou funkci odmítl. 

Na jmenování pravicového premiéra podle všeho tlačil bývalý prezident Nicholas Sarkozy, problémem ovšem bylo to, že Barnierova vláda již poměrně významné ústupky krajní pravici nabídla. Prakticky nerozeznatelně od politiků RN působil především ministr vnitra Bruno Retailleau, který sliboval tvrdý postup vůči nelegální migraci – a který také před hlasováním o nedůvěře emotivně apeloval na Le Penovou, aby si svržení vlády ještě rozmyslela.

Republikánská fronta

Není zcela jisté, co by víc mohl pravicový premiér Národnímu sdružení nabídnout, pokud by zároveň nechtěl připustit prudké zvýšení již tak obřího schodku veřejných financí vedoucí dost možná k obávanému „řeckému scénáři“, kdy by se předlužená francouzská ekonomika zhoršila. Průzkumy navíc ukázaly, že se Le Penové svržení vlády politicky vyplatilo: její preference v 1. kole prezidentských voleb se dostaly na historicky nejvyšší úroveň. Nevyplnily se tedy predikce, že by mohla Le Penová tímto postupem odradit některé ze svých voličů.

Vedle manévru na pravici přicházela v úvahu i možnost pokusit se přilákat naopak poslance z umírněných levicových stran v čele se socialisty, ke kterým ostatně původně patřil i sám Macron a řada jeho významných spolustraníků. V této souvislosti se nejčastěji zmiňovalo jméno Bernarda Cazeneuva, který byl už mezi lety 2016-2017 krátce premiérem ve vládě socialistického prezidenta Françoise Hollanda.

Právě Hollande, který byl letos znovu zvolen do parlamentu, byl považován za možného prostředníka široké „republikánské fronty“, o níž velká část Macronovy strany snila již po parlamentních volbách. Situace v Národním shromáždění by tomu teoreticky přála – ke stranám nakloněným prezidentovi a socialistům by se ovšem museli zároveň přidat pravicoví Republikáni, radikálnější zelení a v neposlední řadě členové poslaneckého klubu LIOT, který sdružuje různé menší politické strany od levice až po pravici.

Přilákání zelených a ostatně i mnoha socialistů nicméně působí komplikovaně, protože si je přinejmenším vedení těchto stran velmi dobře vědomo, že je může jakékoli spojení s Macronem poškodit v očích veřejnosti. Prezident je mezi Francouzi čím dál méně populární, jak potvrdil nedávný průzkum, podle nějž se jeho obliba propadla na pouhých 21 %. Přesvědčivá většina obyvatel si pak podle jiného průzkumu přeje Macronovu demisi, kterou ovšem prezident nedávno kategoricky vyloučil.

Politický veterán

Nakonec se zrealizoval čtvrtý možný scénář, kdy prezident sáhl po blízkém spojenci z vlastního politického tábora. Zatímco Barnier byl Macronův kritik zprava a od počátku se snažil od prezidenta alespoň navenek distancovat, Bayrou patřil mezi prezidentovy první podporovatele a pomáhal sestavit jeho politickou alianci sahající od umírněných socialistů až po přesvědčené gaullisty. Na počátku Macronova mandátu také krátce působil na pozici ministra spravedlnosti.

Jak ovšem zdůraznil Carl Meeus, šéfredaktor časopisu Figaro Magazine, Bayrou je významným politickým hráčem bez ohledu na jeho spojení s Macronem. Dlouhá léta totiž vede významnou středovou stranu MoDem, která navazuje na politické dědictví exprezidenta Valéryho Giscard d’Estaing, opakovaně kandidoval na post hlavy státu a už v 90. letech byl ministrem školství.

Ve francouzských médiích se dokonce spekuluje, že si Bayrou své jmenování premiérem na Macronovi vynutil hrozbou, že ho jinak MoDem přestane podporovat. Prezident by tak ztratil spojence, bez kterého by nemohl sestavit žádnou funkční vládu. Bayrou je v každém případě zkušeným politickým veteránem, o němž se tvrdí, že má dobré vztahy se všemi ostatními stranami a není považován za pouhou Macronovu „loutku“.

Osud jeho vlády je přesto v ohrožení a bude záviset na složitých vyjednáváních, v nichž se tentokrát zřejmě nepočítá s krajně pravicovým Národním sdružením a Marine Le Penovou, od jejíhož vlivu se prý chce Macron „oprostit“. Bayrou bude muset na prvním místě přesvědčit Republikány, z jejichž řad vzešel i Barnier a kde má stále velké slovo exprezident Sarkozy – podle všeho roztrpčený tím, že Macron při sestavování vlády nenaslouchal jeho radám. Republikáni si ovšem už v tuto chvíli kladou podmínky své podpory, mezi něž patří neschválení žádných levicových návrhů.

Pakt o neútočení

Ještě složitější bude vyjednávání právě s levicovými stranami mimo radikální LFI, jejíž představitelé už se spolu s některými komunistickými poslanci nechali slyšet, že hodlají okamžitě usilovat i o svržení nově jmenované vlády. Zelení a socialisté oproti tomu dávají najevo ochotu vyměnit svou neúčast na případném hlasování o nedůvěře za to, že se Bayrou zaváže nevyužívat článku 49.3. ústavy páté republiky.

Tento kontroverzní článek umožňuje prosazovat zákony bez hlasování v dolní komoře parlamentu, zároveň však otevírá právě možnost svržení vlády, pokud se proti ní vysloví většina v Národním shromáždění. Nevyužití levicí dlouhodobě kritizovaného ústavního mechanismu by znamenalo, že se musí v parlamentu najít aktivní většina podporující především návrh rozpočtu a další důležité zákony. Což bude komplikované zvláště v Národním shromáždění rozděleném na tři hlavní politické bloky (v Senátu mají většinu Republikáni).

„Pakt o neútočení“ s umírněnou levicí i pravicí, který dnes vypadá jako nejpravděpodobnější scénář dalšího vývoje, se navíc může kdykoli rozpadnout. Záminku pro to může představovat jak jmenování konkrétních členů vlády (zvláště nepřijatelný je pro levici dosluhující ministr vnitra Bruno Retailleau), tak i právě neshody ohledně rozpočtu nebo dalších citlivých témat, jako je reforma důchodů a imigrace. Tady se totiž pozice umírněné levice a pravice dramaticky liší.