Olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištvan FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Nejvyšší soud označil odposlechy v kauze Jany Nečasové za nezákonné a nepoužitelné u soudu. Není to jediný doklad nestandardního, až nezákonného počínání organizátorů razie na Úřadu vlády v roce 2013, po které padla vláda. Kdy už bude vyvozena odpovědnost?
Speciální senát Nejvyššího soudu, který má na starosti kontrolu zákonnosti nařízených odposlechů, rozhodl o nezákonném nasazení odposlechů nejen v případě Jany Nečasové (Nagyové), ale i u dalších lidí z této kauzy, kterou spustil monstrózní zásah stovek policistů v desítkách míst po celé republice.
Senzační odhalení zločinů nebývalých rozměrů, původně avizované olomouckým vrchním žalobcem Ivem Ištvanem a bývalým šéfem ÚOOZ Robertem Šlachtou, skončilo fraškou. Nenaplňují se uměle vyvolaná očekávání obří korupce, organizovaného zločinu a manipulací s veřejnými zakázkami. To se paradoxně vyjevuje až nyní v brněnské korupční kauze Stoka, v jejíž síti uvízli někteří exponenti hnutí ANO.
Naopak se množí důkazy o kontroverzních postupech orgánů činných v trestním řízení v kauze, která stála na počátku nastolení vlády oligarchie a vlivných korporací. Nejvyšší soud nyní jen potvrdil podezření, které se vznášelo ve vzduchu od samého počátku.
Absence důkazů
Podrobnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu přináší server Česká justice. Podle něj není přípustné, aby byl příkaz k odposlechu nařízen bez dostatečných indicií, že je odposlouchávaná osoba podezřelá ze závažné trestné činnosti. Narazil tak na nepřijatelnou praxi minulých let, kdy byly odposlechy, využitelné jako krajní možnost, běžně používány na základě vágních konstrukcí orgánů činných v trestním řízení.
Jejich cílem bylo obstarat důkazy o trestné činnosti dodatečně stylem „možná něco vylovíme“. Takto volný výklad práva by umožňoval nasazovat odposlechy prakticky kdykoli a za cokoli. Není přitom známo, zda policie dodržovala zákon a vyrozuměla odposlouchávané v případě, když nezjistila trestný čin.
To je právě případ rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě z 6. ledna 2012, kdy není z povolení odposlechů Jany Nečasové zřejmé, z čeho je podezřelá a jak se měla podílet na závažné trestné činnosti s trestní sazbou nad 8 let, která umožňuje jejich nasazení.
Není sabotáž jako sabotáž
Policisté naroubovali ve shodě s Ištvanovými dozorovými žalobci do žádosti o povolení odposlechů podezření z údajné sabotáže a zločinného spolčení. Mělo k němu docházet i snahou obsazovat některá vlivná místa ve státní správě.
Právní konstrukce „sabotáže“ je skutečně novátorská. Nejde jen o to, že ani jedna z několika osob zmiňovaných v odposleších, navíc získaných v jiné kauze, tyto posty nezískala. Nakonec bylo řízení v této i mediálně nejzávažnější větvi v tichosti odloženo pro nedostatek důkazů.
Ivo Ištvan loni přiznal, že se v případu údajného zločinného spolčení „nepodařily objasnit skutečnosti umožňující stíhat konkrétní osoby a zahájit tak trestní stíhání“. Odložením tohoto řízení zároveň padly i ospravedlnitelné důvody nasazení odposlechů.
Viděno Ištvanovou a Šlachtovou optikou je možné nasadit odposlechy i na premiéra Andreje Babiše a jeho okolí v době, kdy se dohadovaly desítky či stovky míst ve státní správě, které v konečném důsledku přinesly ekonomický prospěch nové vládnoucí garnituře.
Tato infiltrace loajálních kádrů do státních struktur přináší konkrétní výsledky, jež jsou dnes v souvislosti se střetem zájmů premiéra Andreje Babiše propírány i na evropské úrovni. Podařilo se mu ze státní správy vytvořit pevnost, která tvrdě a důsledně hájí jeho zájmy. To už není „sabotáž“?
Porušení místní příslušnosti soudů
To nejsou jediné nestandardní děje provázející tuto výbušnou kauzu. Zejména Šlachtův ÚOOZ nedodržoval v souladu s vrchními státními zastupitelstvími zákonnou místní a věcnou příslušnost soudů a návrhy na odposlechy byly podávány u nepříslušných a často velmi vzdálených soudů. Patrně věděli velmi dobře, že určití soudci nebudou zkoumat, zda návrhy na povolení odposlechů odpovídají důkazům ve spisech, a v podstatě okopírují podklady státního zástupce.
Nehledě na Šlachtovy sporné praktiky odpovídá za zákonný průběh přípravného řízení dozorový státní zástupce, který v roli arbitra zákonnosti naprosto selhal. Problém nezákonných odposlechů je – vedle soudce – především jeho problémem. Policie může předložit cokoli, ale státní zástupce ručí za právní kvalifikaci a v případě pochybností si měl vyžádat dodatečné důkazy. V tomto případě to však vypadá, že Šlachtu v jeho bizarních konstrukcích ještě utvrdil.
Šlachtovy smyšlenky
Zatímco Ištvana rozhodnutí Nejvyššího soudu překvapilo a bude ho analyzovat, Šlachta jej rovnou označil za nesmyslné. Diví se, že přichází po tak dlouhé době, prý jde „naprosto proti dosavadní soudní praxi a byl by to naprostý precedens, který by se mohl dotknout stovek obdobných případů“.
V tomto úsudku se mýlí. Žádost o přezkum zákonnosti odposlechů neřeší Nejvyšší soud poprvé a jeho rozhodnutí se nemůže dotknout stovek jiných kauz, jelikož se týká jen tohoto konkrétního případu. Že rozhodl po tolika letech? Nejvyšší soud se nemůže daným případem (Vojenské zpravodajství) zabývat dříve, než padne pravomocný rozsudek.
To se stalo před rokem a nyní je k Nejvyššímu soudu podáno i dovolání, které má na stole jiný senát. Jeho výsledek dnes nelze stoprocentně předvídat, i když by se dalo logicky předpokládat, že aktuální vývoj sehraje v jeho rozhodování určitou roli.
Satisfakce šikanované soudkyně
Otázka nezákonných odposlechů nebyla v kauze Vojenského zpravodajství vznesena poprvé. Namítala je už soudkyně prvoinstančního soudu Helena Králová, která dvakrát vydala zprošťující rozsudek. Poté byla na návrh olomouckých žalobců vyměněna a tehdejší ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) na ni podal kárnou žalobu ve snaze zbavit ji soudcovského taláru.
Tato žaloba byla neúspěšná. Pelikánova akce ovšem působila jako politický nátlak s cílem zastrašovat nepohodlné soudce, kteří necítí potřebu aspoň částečně legitimizovat razii na Úřadu vlády. Nová soudkyně už rozhodla jinak, i když tři podmíněné tresty rozhodně neodpovídají původní brizanci policejního zásahu jako proti mocnému drogovému kartelu.
Nejvyšší soud dnes dal ostrakizované Králové za pravdu. Už jednou rozhodl o nezákonném postupu Šlachty a Ištvana, když zastavil stíhání tří exposlanců v kauze „trafik“ kvůli imunitě, o jejichž vazbách navíc protiústavně rozhodoval místně nepříslušný soud v Ostravě. Ministerstvo spravedlnosti se jim muselo omluvit „za nezákonný postup, nezákonné trestní stíhání, jakož i za nezákonnou vazbu“. Stát jim vyplatil odškodné ve výši 1,9 milionu korun.
Nezákonné úniky nezákonných odposlechů
Ponese někdo za tyto množící se excesy odpovědnost? Včetně odpovědnosti za nezákonné úniky nezákonných odposlechů do médií? Je neuvěřitelné, že tento nešvar zopakuje redaktor Jiří Hynek v Událostech České televize i po vynesení rozsudku. Ostatně Hynek měl ke Šlachtovi velmi blízko, často disponoval exkluzivními úniky ze živých spisů a podílel se na lživé dehonestaci bývalého policejního prezidenta Tomáše Tuhého v režii Šlachtových lidí.
Co bude dál? Ministryně spravedlnosti Marie Benešová by měla podat návrh na kárné řízení minimálně proti soudci, který povolení k odposlechům vydal. Nedělitelnou odpovědnost ale nesou i příslušné orgány činné v trestním řízení, policie a státní zastupitelství.
Benešová ovšem neudělá nic, co by mohlo poškodit svatozář Andreje Babiše a Iva Ištvana, k němuž má velmi blízko. Fatální střet zájmů premiéra jí nevadí, ale za vyfabulovanými legendami, které zazněly na památné tiskové konferenci Ištvana a Šlachty před sedmi lety, nadále stojí. Byly na ní sice „nějaké velké oči“, ale i tak to podle ní „Ištvan vyhrál“.
Dá se tedy předpokládat, že terčem kritiky Benešové se nestanou ti, kdo porušují zákon, ale po boku Ištvana a Šlachty příslušný soudce, který zase rozhodl jinak, než je v těchto kruzích očekáváno. V jejím případě by to nebylo poprvé.
