ESEJ / Každoroční oslavy 17. listopadu jsou sice milou lidovou veselicí, ale také se stávají vyprázdněným kýčem. Nelze se divit, že ti, kdo ony bouřlivé dny sami nezažili, mají mnohdy zkreslené představy. Řeči o studentech, kteří holýma rukama porazili totalitní režim, jsou příkladem mediální zkratky, která už začíná být zavádějící.

Blíží se 10. prosinec, který si od roku 1950 připomínáme jako Den lidských práv. Tento den je připomínkou přijetí Všeobecné deklarace lidských práv na půdě OSN v roce 1948. Významný dokument zahrnuje spíše apelativně celou škálu práv všech lidských bytostí bez rozdílu. Od něj se odvíjí další právní dokumenty, jsou na něm založeny instituce a iniciativy. Pikantní je, že mezi devíti státy, které se zdržely v hlasování o přijetí deklarace, bylo i Československo, v němž byl sovětský vliv již opravdu silný.

Však jsme také v následujících desetiletích o deklaraci a Dni lidských práv nic neslýchali. Lidská práva a z nich vycházející Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, jejíž jednání se klopotně vlekla od roku 1972 až do 1. srpna 1975, kdy došlo k podpisům v Helsinkách, vyvolala snad nejprve poněkud přehnané naděje v řadách kritiků komunistického režimu. Pamatuji si dobře na úvahy o tom, že když Sovětský svaz ratifikoval výsledky Helsinské konference, dojde k liberalizaci společnosti, snad k jakémusi rozmrzání tzv. normalizace.

Ve skutečnosti se vžilo označení „tři koše“ otázek, kdy „první koš“ byl plný mírových ujednání, „druhý koš“ se týkal hospodářské spolupráce a „třetí koš“ se měl věnovat lidským právům. Na podnikových a školních nástěnkách se objevily malůvky oslavující příchod míru, ale sousloví „lidská práva“ bylo tabu. Naděje na změnu brzy vyvanuly. V tomto ohavném prostoru nesvobody, preferované tuposti a zapomínání se zformovala Charta 77.

Normalizace a Husákův bůček

Osmdesátá léta byla obdobím úmorného pokračování dusna normalizačního socialismu, jemuž se začalo říkat reálný, aby bylo jasné, že o nějaké ideály již dlouho nejde a hlavním zájmem je nyní profit vykrmených byrokratů a technokratů tupé moci. Nová Husákova šlechta si kupovala od občanů klid na vládnutí mnohými ústupky a levným bůčkem, nicméně v oblasti kultury nebo lidských práv včetně svobody slova trval brežněvovský mráz.

Jen díky mravenčí a skutečně odvážné práci spíše stovek než tisíců lidí, kteří se nenechali uplatit Husákovým konzumem a trpělivě kultivovali společnost knihami vydanými v samizdatu, na tajných koncertech zakázané hudby, distribucí nahrávek hudby Plastic People a jiných kapel, písní Karla Kryla, Jardy Hutky a Sváti Karáska, přednáškami v bytové univerzitě, jíž se hrdě říkalo Patočkova, v utajených setkáních, která probíhala do značné míry také díky skautským oddílům, jimž se tak nesmělo říkat, nebo odvážným členům křesťanských církví a různých spolků, kdy sázení stromků, úklidy hřbitovů a renovace zpustlých kostelů a far, putovní tábory a sportovní soustředění byly opečovávaným prostorem svobody.

I díky těmto zdánlivě nenápadným aktivitám se v české a slovenské společnosti udržovalo vědomí, že ani komunismus ani reálný socialismus nejsou normálním uspořádáním společnosti, že jednou musí přijít svoboda. Nástup Gorbačova s jeho perestrojkou pak byl dalším nárazem do monolitu feudální moci komunistických bafuňářů. Ani perestrojka by nestačila k rozkladu zdejší zduřelé věrchušky, hlavně by však neuměla nabídnout alternativu. Teprve souběh vnějších okolností a vnitřní rezistence a soustavné kultivace polis mohl přinést podstatnou změnu.

Tahle holčička bude žít ve svobodě

Dne 10. prosince 1988 se na Škroupově náměstí v Praze uskutečnila první oficiálně povolená manifestace opozičních sil. Shromáždění se konalo na Den lidských práv a soudruzi je povolili patrně jen proto, že Československo tehdy navštívil francouzský prezident François Mitterrand. Přece jen nebylo vhodné, aby jeho příjezd doprovázelo mlácení občanů na pražských náměstích.

Vzpomínám na ten chladný den, stála jsem s manželem mezi pokojnými, slavnostně naladěnými lidmi, z nichž mnohé jsme znali z bytových seminářů a zakázaných koncertů. Jiné jsme znali podle jména, čítávali jsme jejich cyklostylem šířené články a prohlášení. Manžel na ramenou nesl naši tehdy čtyřletou dceru a lidé říkali: „Tahle holčička už bude žít ve svobodné zemi, vláda komunistů už padá.“ Byl to samozřejmě ještě přehnaný optimismus odpovídající slavnostnímu naladění přítomných, skoro celý rok 1988 byl provázen násilně rozehnanými shromážděními.

Již za měsíc, v lednu 1989, shodou okolností v době, kdy ve Vídni zasedala Konference o evropské bezpečnosti a spolupráci, což byla nástupnická instituce oné zamlčované Helsinské konference, byli brutálně zbiti a vodními děly zmáčeni lidé, kteří si na Václavské náměstí přišli připomenout oběť Jana Palacha. Několikadenní protesty a policejní násilí ukázaly, že společenská smlouva založená na levném bůčku přestává platit. Byli zadrženi a zraněni zcela nevinní kolemjdoucí lidé, řada disidentů se ukrývala před uvězněním, zatčen byl Václav Havel a již v březnu byl uvězněn.

Za co jsme cinkali klíči?

Nic nebylo jasné, vyhrané, a dokonce ani předem dohodnuté, jak nyní hlásá řada konspiračních fantastů a lidé, kteří tehdy zbaběle vyčkávali. Mnozí z nás zcela reálně přemýšleli o tom, že nám hrozí nejen věznění, ale možná i něco horšího. Podpisem Charty 77 jsme na sebe ukázali, v létě pak proběhly další petice, HOS a Několik vět. Jak přibývaly podpisy, jak přicházela různá výročí a s nimi spojené demonstrace, stoupala naše naděje, nicméně pořád nebylo vyhráno. Skomírající režim založený na násilí a lžích mohl vždy ještě tvrdě udeřit.

Den, který nyní oslavujeme, 17. listopad, byl v roce 1989 zcela běžným pátkem, shromáždění na Albertově bylo jednou z mnoha podobných akcí. Mohlo proběhnout zcela běžně, studenti a ostatní účastníci mohli za dozoru policistů projít svou trasou a druhý den se rozjet domů na víkend. Mnozí z nás ani nevěnovali pozornost tomuto výročí, spíše se čekalo na 10. prosinec, Den lidských práv.

Jak známo, události se však daly do pohybu. Stupidita funkcionářů, kteří zmateně rozhodovali o zásahu proti průvodu, způsobila onen očekávaný kolaps celého systému. Byla to pěkná ironie, že 10. prosince, kdy jsme čekali nějakou větší akci, již Gustáv Husák jmenoval „vládu národního porozumění“ v čele s komunistickým oportunistou Mariánem Čalfou – a odstoupil z funkce prezidenta. 

Řeči o studentech a jejich pasování do role jakýchsi buditelů, kteří přinesli svobodu, jsou politickým a historickým kýčem, stejně jako je trapným kýčem povídání, za co „jsme cinkali klíči“ a za co ne. Ono tradované cinkání klíči byl happening v době, kdy opravdu bylo vše vybojováno. V davu cinkali klíči i mnozí překabátění komunisté, kteří se báli lidového hněvu a chtěli honem ukázat, že patří k národu.

Studenti 80. let byli ve svém profilu stejní jako většina společnosti, ostatně ti skuteční kritikové režimu a jejich děti většinou studovat nesměli. Mezi studenty byli také stateční lidé, kteří se na rozkladu normalizační byrokracie podíleli, ale zrovna tak svobodu přinesli dělníci z fabrik, uklízečky, topiči, lékaři, učitelé, novináři, umělci, knihovnice a zdravotní sestřičky, prodavačky a popeláři. Svobodu přinesli stateční lidé všech profesí a různého věku.

Důchody někdejších disidentů

Chartisté Jiří Gruntorád (a později John Bok) zahájili 17. listopadu tohoto roku před úřadem vlády hladovku, kterou ukončili po devíti dnech. Jejich požadavkem byla náprava více než třicet let trvající nespravedlnosti, kdy účastníci třetího odboje na rozdíl od bývalých udavačů, milicionářů, mlátiček a komunistických kádrů pobírají směšně nízké důchody.

Charlie Soukup, vyhnaný v roce 1982 v rámci akce Asanace do ciziny, dostal výměr důchodu, který nestačí ani na přežití. Připomínám, že v těchto dnech stávkují řady zaměstnanců, jejichž platy jsou mnohonásobně vyšší než platy a důchody mnoha bývalých disidentů. Ale účastníků třetího odboje je velice málo, nikdy jich nebylo mnoho, mnozí již zemřeli, jejich hlas nemá váhu, hlas odborářů je výraznější.

Ministr Jurečka na Gruntorádovu žádost odpověděl arogantním dopisem a knížecí radou, aby si zažádal o dávky v hmotné nouzi. Hladovkáři žádali odstoupení ministra Mariana Jurečky z funkce a narovnání očividné nespravedlnosti v přístupu k těm, kdo se o svobodu opravdu zasloužili. Jakkoliv se zdá, že ministr Jurečka vinou svého humpoláckého přístupu k žadateli odnesl hněv poněkud neprávem, neboť na disidenty prozatím kašlali úplně všichni, bez viny zcela není, protože právě tato vláda byla volena s nadějí, že tyto zhůvěřilosti a křivdy konečně napraví.

Jiří Gruntorád nabídl vládě „kompromis“ a namísto odstoupení Mariana Jurečky žádal, aby vláda Petra Fialy odvolala své prohlášení z 19. ledna loňského roku, jímž se přihlásila k odkazu Charty 77. Šlo o pozoruhodné, trapně pozdní, ale přece jenom výslovné uznání významu Charty 77, pro mnohé disidenty to byl signál, že je zde alespoň nějaká, byť symbolická snaha o uznání a nápravu dlouhého mlčení. Ministr vnitra Vít Rakušan navrhl text, v němž se vláda hlásí „k tradicím dlouholetého zápasu Charty 77 o lidská a občanská práva a o demokracii… Vláda si váží všech obětí represí souvisejících s Chartou 77 i dalšími tehdejšími nezávislými iniciativami a všech, kteří se na jejich činnosti podíleli…“

Další v řadě dějinných kýčů

Když Jiří Gruntorád předložil tento „kompromisní“ návrh, zatrnulo mi. Přiznávám, že jsem v té chvíli byla nakloněna víře, že tak silný symbol nenechá vláda padnout pod stůl a že ministr Jurečka bude mít tolik sebereflexe, že sám rezignuje. Mýlila jsem se. Vláda své přihlášení k ideálům Charty 77 raději odvolala. Zcela veřejně a explicitně tedy přiznala, že se k zápasu za svobodu nehlásí a že kariéra jednoho ministra je pro současné politiky důležitější než narovnání křivd a přijetí odkazu těch, kdo nám všem vybojovali svobodu a nynějším politikům společenské postavení a výrazný podíl na moci.

Tato vláda tedy pokračuje v tradici vyhnívání problémů a ignorování historie. Až příště 17. listopadu budou pochodovat papaláši s obrovskými věnci k památníčku na Národní třídě a až bude veleben studentský odboj nebo cinkání klíči, bude to opět další v řadě dějinných kýčů. Za rok to ještě budou členové tohoto kabinetu, v němž je řada kvalitních lidí, v pozdějších letech to budou opět skvadry dobrodruhů, kteří se tam plíží v noci, aby nemuseli pohlédnout do očí občanů, těch občanů, kteří jim svým nasazením, mnohdy za cenu zničených životů, ztráty profesních uplatnění, zdraví, svobody a často smrti vybojovali nynější život ve vatě.

Teď je již zjevné, že odkaz Charty 77 a 17. listopadu je jen stránkou v dějepise, blednoucí vzpomínkou a předmětem nabubřelých frází, ale reálná spravedlnost vůči hrdinům se kamsi vytratila. Svobodu i bezpečnost nyní máme a naše země je konečně dobře zakotvená v západních strukturách, ale ti, kdo se o to zasloužili, by neměli živořit nebo poníženě škemrat o „zmírnění tvrdosti zákona“ nebo o sociální dávky. 

Věra Tydlitátová je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.