Zpěvák Dan Bárta patří jako mnozí další mezi ty, jimž aktuální situace zhatila pracovní plány. V půlce března vypustili s Illustratosphere novou desku Kráska a zvířený prach, kterou mělo doprovodit dlouho plánované turné. Jaké vlastně byly jeho hudební začátky? Proč odmítl vystupovat v obnovené verzi muzikálu Jesus Christ Superstar? O tom všem Dan Bárta mluví v rozhovoru pro Revue FORUM.

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

Hudebně jste si vyzkoušel široké spektrum od jazzu po rock. V čem se cítíte nejlépe?

Hurá! Nejlépe se cítím, když je to v rytmu, ladí to, letí to, všichni tahají za jeden provaz, důvěřují si navzájem a hrají, jako kdyby to mělo být naposled v životě. Styl nestyl, žánr nežánr. Hrát tvrdej bigboš s pěti vzteklýma kytaristama s tím jazzovým vědomím nebo si v duu s kontrabasem vymalovávat jazzovou baladu s tím bigbítovým roztrháčstvím, to je teprve slast, to je opravdicky napínavý.

A co se týče vašich hudebních začátků. Jak velkou roli hrálo ve vašem profesním životě působení v muzikálu Jesus Christ Superstar? Proč jste se nevrátil do obnovené verze v roce 2010?

To bylo skvělé období. Jednak mu mohu být vděčný za start kariéry, což jsem. A jednak jsem najednou musel normálně místo té víkendové bigbítové cochcárny chodit hezky do práce a zařezávat, protože jsem byl dost pevně smluvně vázaný v produkci, která se snažila vydělávat peníze. Fungoval jsem skoro jako hokejista v NHL. Byl jsem připraven, což neznamená, že bych tomu někdy neurval drápy, nejsem hokejista z NHL. Jako učednická léta to bylo zkrátka skvělý. Odehrál jsem to spoustukrát.

Tu obnovenou verzi jsem dobře zvážil – a dospěl k tomu, že vlastně z lásky k tý starý partě a k tomu kusu a sobě tehdy v něm, tak, jak rezonuje v mých vzpomínkách, si dovolím ten luxus mávnout rukou nad penězi a užiju si ten pocit, že je pro mě Jesus krásná minulost, učiním se legendou, nebudu si to kazit a nebudu se vracet, chachachá. Sem tam si to zahraju živě na pódiu, bez kostýmu, s kapelou, jako koncert, oživím si to, opravím si pár not z mládí a tak. Bylo to fajn. Už je to dávno.

Proč jste založil vlastní kapelu Illustratosphere?

Když se lámalo tisíciletí, zakládali jsme toho v plný síle mnoho. Na bázi J.A.R. a vlastně i Sexy Dancers vznikly dvě životaschopné a stále živé „filiálky“ – Roman Holý založil Monkey Business a já s Mírou Chyškou a Filipem Jelínkem jsme udělali Illustratosphere. Měli jsme toho všichni hodně co říct, chtěli jsme se pustit na tenký led a zkusit se s tou muzikou trochu popasovat ještě jinak a ještě takhle, vlastně to tak jede stále. Roman měl k tomu ještě na čas Nerudu, Klempa udělal svoji desku Špička, mimochodem s basákem ze Sexy Dancers, já se přifařil ještě k Triu Roberta Balzara, a tak si tak jako v rámci širšího pole bytostí, kterému důvěrně říkáme Náš klan, vybíjíme svůj potenciál, pozorujeme se, konkurujeme si a současně si pořád padáme do náruče…

Jak fungoval J.A.R., když jste v něm ještě působil?

Já tam ještě stále krásně působím, co mi tělo a duše dovolí. J.A.R. totiž jako královna Jelizaveta První stále bdí blahosklonně nad celým tím Commonwealthem tvořeným suverénními soběstačnými entitami, kterým nicméně na vlajkách stále vlaje věrnost a úcta královně. V roce 2017 jsme s J.A.R. vysbírali skoro všechny hudební ceny s albem Eskalace dobra…

Jakou nejzásadnější změnu v českém hudebním průmyslu pociťujete za těch 30 let působení na scéně?

Česká zpívaná popina je pořád stejně umolousaná a přituplá, ale za těch třicet let jí ubylo řemeslo, protože naštěstí počítač, živě se to skoro nedá vydržet. Umělcům plným obsahu se hůře proráží, protože česká popina se dopuje mezinárodními manažerskými prášky na postech prostředků, které už toho mnoho nesdělují. A dobrá muzika a šikovný muzikanti jsou mnohem mezinárodnější, otevřenější, svobodnější, rychlejší a hrajou líp než v jejich věku my, protože mají konečně přehled a nemusí se nikoho bát.

Cítíte se dnes na české hudební scéně jako mezi svými? Kdo je vám hudebně nejblíže?

Jsem české hudební scény dlouhodobou součástí a skoro všechny své nejbližší už jsem vyjmenoval. Na tuhle otázku odpovědět… Ale v zásadě jsou to muzikanti, které vnímám jako opravdu autentické a kteří umějí hrát, staří nebo mladí, to je jedno. Michal „Kolouch“ Daněk a Ondřej Hauser je super rytmika, nebo Prago Union celá parta, věci, co dělá JeN Hovorka s Markem Urbánkem, šikovný zpěvačky tu jsou, Markéta Foukalová a Kristina Mihálová, tá je perfektná, Janku Kirschner a lidi kolem ní mám rád, Katarzia a její partičky, Igor Ochepovsky a jeho cirkus, Buty, Plíhal, Vláďa Mišík, co já vím, Michal Pavlíček, Ponk, mno, a to toho mnoho neposlouchám, protože furt hraju a skládám.

Co hrajete? Co skládáte?

Akorát jsme vydali s Illustratosphere zbrusu novou desku. Pevné je, soudržné, pestré. Jmenuje se Kráska a zvířený prach. Máme nového bubeníka, Martina Valihoru, hraje dobře, čerstvě, kreativně. A my se tak jako nakopli a udělali jsme s klukama album, ze kterého mám radost, protože je osobní i velkorysé. Takové dospělé. Má dobrý zvuk, hrajeme s citem pro věc. A jsou na něm dobrý písničky.

Celý rozhovor čtěte v časopisu Revue FORUM! Předplatné si můžete objednat ZDE.