I v našich novinách jsme se mohli v posledních týdnech dočíst, že tisíce Norů a Dánů opouštějí státní luterskou církev. Vedení luterských církví v těchto dvou zemích totiž umožnilo zrušit členství prostřednictvím internetu. Členy těchto církví se lidé stávali vlastně od narození, pokud jejich rodiče nebyli členy nějaké jiné denominace nebo pokud se nedeklarovali jako nevěřící.
Tento exodus je zpravidla chápán jako krize křesťanské víry a doklad, že křesťanství se přežilo. Nechci popírat, že v mnoha zemích, a rozhodně ve Skandinávii, křesťanstvo skutečně v krizi je. Nicméně situace je poněkud složitější, než se jeví na první pohled. Státní církev je vskutku přežitek, a zmíněný exodus je v prvé řadě krizí státní církve, nikoli nutně křesťanství jako takového. Povězme si o tom více.
Lidé stojící vně církve – ale i mnozí křesťané – měří význam a sílu církve především podle počtu členů. (U nás se o stavu církví píše a hovoří zejména poté, co statistický úřad zveřejní výsledky sčítání obyvatelstva, včetně údajů, kolik lidí se k té které církvi hlásí.) O něco více vypovídá o stavu církve údaj o počtu účastníků nedělních bohoslužeb. Tam se situace dramatizuje: Klasická („tradiční“) církev vykazuje dejme tomu padesát tisíc členů, nicméně souhrnná účast na nedělních bohoslužbách je třeba pouhých sedm tisíc. U některých menších evangelikálních církví je tomu někdy naopak: Znám společenství, která mají „papírově“ 35 členů, na nedělních bohoslužbách jsem ale napočítal přes stovku účastníků.
Sofistikovanější odborníci vědí ještě o dvou dalších položkách, které je dobré sledovat, a které možná vypovídají o stavu církve ještě přesněji, než je oficiální počet členů nebo počet účastníků nedělních bohoslužeb. První položkou je počet tzv. komunikantů, tj. počet lidí, kteří přistupují k eucharistii, které se mezi katolíky říká zpravidla „přijímání“ a mezi nekatolíky „Večeře Páně“. Tito „komunikanti“ tvoří zpravidla živé jádro církve. Druhá položka pak vypadá velmi materialisticky, nicméně o skutečném duchovním stavu církve vypovídá velmi přesně: Je to výše nedělních sbírek a členských příspěvků. Restituce do toho nepočítejte – ty s reálným stavem církví nemají co dělat.
Pak je tu ale další, patrně nejdůležitější faktor. Tím je proměna života církve.
Zatímco před sto lety, kdy neexistoval rozhlas ani televize, měl průměrný člen církve možnost slyšet jen výjimečně jiného kazatele, než byl farář místního sboru či farnosti, dnes si zejména jazykově zdatný křesťan najde na internetu kázání špičkových kazatelů, ať už to byl nedávno zesnulý David Wilkerson, John Packer, Rick Joyner, Rick Warren nebo celá plejáda dalších. Podobné je to, když si chce poslechnout nikoli kázání, ale dobré křesťanské vyučování.
V posledních desetiletích také pro křesťany nabývá na významu tzv. worship neboli uctívání, pojaté jako hudba a písně. Existují skvělí křesťanští zpěváci a skvělé hudební skupiny, a člověk si může vybrat i hudební styl. Někdo má rád spíše folk and country, někdo spíše rock nebo dokonce metal. Na internetu toho najdete mnoho…
Jednu věc ale na internetu najít nemůžete. Je to důvěrné obecenství lidí, kteří se navzájem znají, navzájem se za sebe modlí a někdy si dokonce „kecají do života“. Většinou se tomu říká „domácí skupinky“.
Když jdete na bohoslužby, můžete prohodit s přáteli pár slov, ale hluboké obecenství tím nezískáte. A jelikož všichni potřebujeme vědět, že nás má někdo rád, že někomu na nás záleží, že někam patříme (a nemylte se, tyto základní potřeby mají jak věřící, tak nevěřící), má pro nás takové důvěrné obecenství význam, přestože účast na bohoslužbách nás příliš nenaplňuje. Nevyzývám tím k zrušení nedělních bohoslužeb – naštěstí nejsme v situaci „buď – anebo“. Nicméně zdá se mi, že celosvětově obliba domácích skupinek stoupá.
Jednou z nejkřesťanštějších zemí se stala Jižní Korea, jejíž mnohatisícové megasbory jsou bez těchto domácích skupinek nemyslitelné. A domácí skupinky jsou zpravidla jedinou možností v místech, kde je křesťanství pronásledováno. Například během komunistické hrůzovlády v Etiopii, kdy byli křesťané pronásledováni, nastalo jakési podzemní probuzení. Když se pak křesťané po pádu diktatury mohli zase začít scházet, ke svému překvapení zjistili, že se více než ztrojnásobili.
Už před několika lety jsem četl článek, komentující zjištění amerického institutu Pew Research Center. Ten zveřejnil údaj, že ve Spojených státech více než 40 milionů křesťanů navštěvuje domácí skupinku minimálně jednou měsíčně a 20 milionů křesťanů ji navštěvuje každý týden. Pokud tedy někdo hořekuje (nebo naopak jásá) nad snižující se účastí na nedělních bohoslužbách, může se zastavit a znovu se nad tímto fenoménem zamyslet.
Dalším trendem je obliba malých, tzv. „svobodných“ sborů. Když jsem v osmdesátých letech zakoušel spolu s ostatními duchovní probuzení „Na Maninách“, byla křesťanská scéna v Praze velmi přehledná. Dnes tomu tak není ani náhodou. Vedle desítek evangelikálních a charismatických sborů českých se v našem hlavním městě scházejí desítky sborů ruských, ukrajinských, vietnamských, čínských, afrických, korejských i všelijak smíšených. Existuje hned několik sborů, kde se káže anglicky, přestože někdy i víc než polovinu členů tvoří Češi. (Většinou se jedná o smíšená manželství, případně o Čechy, kteří uvěřili v cizině, a po návratu zjistili, že jim víc konvenuje anglicky mluvící společenství.)
Nevede mě to k žádnému triumfalismu. Domácí skupinky nejsou všelék. Mohou zůstávat na povrchu, a místo společenství Kristových následovníků pak jde o jakýsi křesťanský debatní klub. Nicméně je to příležitost, jak s blízkými lidmi promýšlet, co znamená následování Krista dnes. Je to šance i pro katolickou církev: Zejména v západní Evropě je nedostatek kněží, jen částečně nahrazovaný příchodem kněží z řad migrantů. Nedostatek kněží pak znamená nedostatek zpovědníků, a tudíž i nedostatek pastorační péče. Právě tu ale mohou účinně poskytnout i dobře fungující domácí skupinky.
Ano, křesťanů ubývá. Ale přesto bych nad křesťanstvím jako takovým nelámal hůl. Nové podoby křesťanského života náš statistický úřad (a nejen on) zatím sledovat nedokáže. Onen exodus „tradičních“ členů ve Skandinávii není tou nejdůležitější zprávou z křesťanské scény, z hlediska celosvětového toho o křesťanství mnoho neříká, a možná Skandinávii nakonec prospěje.
Dan Drápal
Autor je evangelikální teolog a publicista. Po vzniku církve Křesťanská společenství se stal jejím prvním seniorem. Působí například v Nadačním fondu Generace 21, který inicioval a zorganizoval přesídlení 153 iráckých křesťanů do České republiky.
Článek vyšel na autorově webu.
