Na obou stranách Atlantiku se opět rozhořel spor o to, zda omezit či rovnou zakázat držení zbraní řadovými občany. Debatu vyvolal, či lépe řečeno zintenzivnil, čin šíleného střelce Omara Mateena, který ve floridském Orlandu postřílel ve jménu islámu 49 návštěvníků nočního klubu, v němž se scházeli homosexuálové. Byl to největší masakr podobného druhu za několik posledních desetiletí. Jiné podobné masakry se zpravidla neodehrávaly v nočních klubech, ale na školách, a to jak základních, tak středních či vysokých.
Kdykoli k něčemu takovému dojde, ozvou se ti, kdo horují za omezení přístupu ke zbraním. Argumenty z obou stran jsou pořád stejné; jedná se zřejmě o dialog hluchých. Neškodí ovšem, když si některé argumenty proti zákazu uvedeme.
Předně z mezinárodních statistik naprosto jasně vyplývá, že není žádná úměra mezi množstvím podobných šílených útoků a dostupností střelných zbraní. Pokud by existovala přímá úměra mezi dostupností střelných zbraní a množstvím podobných útoků, muselo by se jich odehrávat nejvíce ve Švýcarsku a ve Finsku, kde – pokud jde o Evropu – má ke střelným zbraním přístup nejvíce řadových občanů. Ve Finsku se před několika lety dva masakry podobné těm americkým odehrály (v letech 2007 – osm obětí a 2008 – deset obětí), nicméně Finsko není zemí, kde by se něco podobného stávalo častěji. O nějakém podobném masakru ve Švýcarsku nevím.
Jsem přesvědčen, že zákazy přístupu ke střelným zbraním jsou nevyhnutelně kontraproduktivní. „Slušný občan“ dbá na zákony a zbraň odevzdá. Neslušný občan na zákony nedbá a zbraň si ponechá, v případě potřeby si ji ilegálně opatří.
Při přípravě tohoto článku jsem se snažil zjistit, jaký efekt mají zákazy držení zbraní v některých zemích. Není to vůbec jednoduché, protože data různých organizací se různí a jak zastánci, tak odpůrci držení zbraní jsou přesvědčeni, že data hovoří v jejich prospěch. Tak třeba v Austrálii byl přístup ke zbraním výrazně omezen po masakru v Port Arthuru v dubnu roku 1996, při němž zahynulo 35 lidí. Z australské statistiky nicméně vyplývá, že masové vraždění podobnými opatřeními vymýtit nelze.
Ne sice všechny, ale mnohé masakry se udály, jak již bylo zmíněno, na amerických školách. Nesouvisí to s tím, že kolem amerických škol jsou takzvané „gun free zones“ (oblasti, v nichž je zakázáno se pohybovat s legálně drženou zbraní)? Člověk odhodlaný vraždit na tyto zóny pochopitelně kašle. Nicméně důsledkem je, že v zónách se pohybují lidé, kteří se nemohou účinně bránit. Potenciální oběti byly totiž odzbrojeny.
Nebylo by lépe, kdyby v divadle Bataclan, kde islamisté postříleli v listopadu minulého roku 89 obětí, byl někdo z přítomných ozbrojen? Obětí by mohlo být podstatně méně, kdyby někdo útočníky zastřelil. Totéž platí o střelbě v Orlandu.
Šílenci, kteří vraždí nevinné lidi, tu byli a budou vždy. A bohužel budou až do konce věků mezi námi lidé, pro které žádné zákony neplatí. Jistě je třeba dělat maximum pro to, aby tito lidé byli identifikováni ještě dříve, než způsobí katastrofu. Předpokládat ale, že se to může stoprocentně podařit, aniž bychom vytvořili orwellovský svět, je naprosto scestné. A odzbrojování nevinných obětí nepovažuji za dobré ani morální řešení.
Jsem přesvědčen, že pokud jde o legální držení zbraní, má Česká republika naprosto skvělou legislativu. Získat zbrojní průkaz není u nás nic jednoduchého, ale pro normálního inteligentního člověka to není nemožné. Nevidím důvod na naší legislativě cokoli měnit, a stavím se velice ostře proti snahám omezit legální držení zbraní v rámci celé Evropské unie.
Pokud v Německu loni vzrostl prodej pepřových sprejů šestkrát a pokud se zněkolikanásobil i zájem o pořízení střelných zbraní, pak to zřejmě mělo a má nějaké legitimní důvody. Bránit lidem v možnosti se bránit je v takové situaci nemravné. Útočníky neomezíme tím, že odzbrojíme potenciální oběti. A to zejména v situaci, kdy přímo státní orgány varují obyvatele, že nejsou schopny zajistit jejich bezpečnost v určitých místech. (Např. švédská policie varovala, že není schopna zajistit bezpečnost občanů na stockholmském nádraží.) Rada německé policie, aby si občané dobře zdokumentovali, když na ně někdo útočí, je rovněž k pohledání. Představme si manžela nebo snoubence, jak si na mobil nahrává, jak parta migrantů osahává jeho manželku nebo snoubenku, aby zdokumentoval, že k útoku skutečně došlo!
Nás – mám na mysli Čechy a Evropany obecně, i když existují výjimky – ohrožuje spíš pasivita a odevzdanost osudu než nepřiměřená ochota se bránit. Byli to tři stateční Američané, tehdy na dovolené v Evropě, kteří ve vlaku z Amsterdamu do Paříže zneškodnili v srpnu minulého roku marockého islamistu ozbrojeného automatickou puškou AK47. Patrně tím zabránili masakru. Proč nereagovali Evropané, kterých byla ve vlaku většina?
Proto doufám, že ani ve Spojených státech nedojde k zákazu držení zbraní, a doufám, že vztah Evropanů k životu se zásadně změní a budeme opět ochotni se bránit.
Dan Drápal
Autor je evangelikální teolog a publicista. Po vzniku církve Křesťanská společenství se stal jejím prvním seniorem. Působí například v Nadačním fondu Generace 21, který inicioval a organizoval přesídlení 153 iráckých křesťanů do České republiky.
Článek vyšel na autorově webu.
