Začnu přiznáním: Nedokážu posoudit, zda je obchod s Čínskou lidovou republikou ekonomicky přínosný, a pokud ano, tak jak. Nebudu tedy snášet argumenty pro a proti, respektive nebudu snášet argumenty ekonomické. Domnívám se – a dává mi v tom za pravdu i řada ekonomů – že ve vztazích dvou států nejde zdaleka jen o saldo obchodní bilance a podobné veličiny. Vlastně ani nevím, jaký byl obchod Československa s Německem v letech 1933–1939 – možná, že někomu se z nějakého čistě ekonomického úhlu mohl jevit jako docela výhodný.
Čína v posledním půlstoletí udělala obrovský krok kupředu. Stala se vskutku světovou velmocí. Nejsem si jist, zda se někdy jindy v lidských dějinách nějaká velmoc tak rychle posunula o tolik kupředu. Kupní síla obyvatelstva a jeho životní úroveň (míněno čistě ekonomicky) nesmírně vzrostla. Nebrat vážně ekonomický potenciál Číny prostě nejde.
Je zde ovšem několik významných „ale“. Od roku 1949 je Čína totalitním státem, na tom se nezměnilo zhola nic. Její totalitní vláda dělala někdy sebevražednou ekonomickou politiku (zejména za „kulturní revoluce“, kterou shora vyvolal Mao Ce-Tung), jindy politiku velice úspěšnou, nicméně prostý člověk v Číně si může o právním státě jen nechat zdát. Občanská společnost v Číně neexistuje, protože o tom, jaké projevy a názory jsou povolené, stále rozhoduje komunistická strana a nikdo jiný. Být v Číně disidentem je sebevražedné počínání.
Druhé „ale“ souvisí s předchozím: Čína dosáhla obrovského průmyslového rozvoje za cenu masivní destrukce životního prostředí – ano, lze mluvit o destrukci, nikoli o pouhém „znečištění“. Za průmyslový rozvoj tedy zaplatila – a především ještě v budoucnu zaplatí – velmi vysokou daň. Jak vysokou, si zřejmě zatím nikdo netroufne odhadnout. Tak to ovšem dopadá, když neexistuje občanská společnost a když jsou veškeré protesty drasticky trestány.
Třetí „ale“ se nás (mám na mysli nejen Českou republiku, ale i Evropu, potažmo celou západní civilizaci) týká bezprostředněji: Jelikož v Číně neexistuje právní stát, neexistuje tam ani ochrana duševního vlastnictví. S nějakými copyrighty, licencemi nebo patenty si Čína nikdy hlavu nedělala: Její rozvoj, zejména po politickém obratu ke „státnímu kapitalismu“ po krachu kulturní revoluce, byl do značné míry založen na bezostyšném kopírování amerických nebo evropských produktů.
Z hlediska zahraničněpolitického se Čína dlouhá léta držela zpátky. Pravda, v šedesátých letech došlo k přestřelkám na řece Ussuri, tedy na čínsko-sovětské hranici, později vedla Čína krátkou válku s Vietnamem, ale celkově až donedávna nijak velmocensky nevystupovala. Kdyby se pro to rozhodli, mohli se čínští komunisté zmocnit Hongkongu silou a nikdo by jim v tom nemohl zabránit.
Až v posledních dvou letech si začala Čína hodně asertivně nárokovat velké oblasti v Jihočínském moři. Do mnoha zemí – zejména afrických – ovšem proniká už řadu let, často proto, aby mohla koupit určité zemědělské plochy nebo aby vytvořila takové podmínky, aby tyto země prostě musely s Čínou obchodovat.
To, co se stalo letos v České republice, je ovšem něco zcela nového. Velká tíseň na mě padla již při návštěvě prezidenta Si Tin-pchinga. Nic netuše jsem musel vystoupit z tramvaje, protože kolem Žofína, kde se konala nějaká akce, byly policejní kordony. Množství rudých vlajek se žlutými hvězdami ve mně vyvolalo tíseň, jakou jsem od sametové revoluce nepoznal.
Viděl jsem rovněž několik aktivistů s tibetskými vlajkami, a to, jak s nimi zacházela naše policie, se mi pranic nelíbilo. Ne, na bití nedošlo. Ovšem nebylo pochyb o tom, komu policie v tu chvíli slouží. Naši občanští aktivisté, občas napadaní zmobilizovanými Číňany, to nebyli – nebo to alespoň na to nevypadalo.
Když pak došlo na ponížený omluvný dopis čtyř nejvyšších ústavních činitelů, začal jsem si klást otázku, zda nám obchod s Čínou za to stojí. A už jsem si na ni odpověděl: Nestojí.
Netvrdím, že bychom měli přestat obchodovat se všemi lotrovskými nebo totalitními režimy. Naprostá izolace je v dnešní době jen těžko představitelná. Nicméně čím lotrovštější režim, tím více si musíme dávat pozor, abychom se do něčeho nezapletli. Obchodujme, buďme slušní, ale nepřistupujme na plnění nějakých podmínek, které s obchodem nijak nesouvisejí. Když s námi uzavírají dohodu Spojené státy, nežádají od nás, abychom jim vyjádřili, že ctíme jejich územní celistvost nebo něco podobného.
Ano, už slyším námitku, že přece nesmíme pustit ze zřetele tak velký trh. Ale já bych dával přednost tomu, abychom se snažili ještě více a raději rozšířili svůj obchod se svobodným světem. Vždycky mě těší, když slyším nebo čtu, že nějaké město ve Spojených státech nakoupilo české tramvaje nebo trolejbusy. A moc mě těší například úspěch firmy Linet, vyrábějící sofistikovaná nemocniční lůžka. Radost mi dělají i ti, kteří na světových trzích uspějí s českými nanotechnologiemi.
Máme na to, abychom se obešli bez obchodování se státy, které si kladou nějaké nemístné podmínky. A přiznám se, raději bych se smířil s o něco nižší životní úrovní, než abych se zřekl podpory lidí pronásledovaných pro svou víru nebo pro své politické přesvědčení.
Díky Bohu jsme stále svobodná země, ale o vnitřní svobodě svědčí i to, zda svobodu přejeme i druhým. Ne, nejsme spasitelé světa, nejde o to, abychom svou svobodu někam „vyváželi“. Ale skutečně svobodní budeme, když pro nás svoboda – nás samotných i ostatních lidí – bude důležitější než nějaký ekonomický ukazatel. V této věci bychom si mohli udělat jasno.
Hodně nám napoví, zda u nás dostanou azyl pronásledovaní čínští křesťané. Pokud ano, řeknu si: „Ještě je to dobrý.“
■ Autor je evangelikální teolog a publicista. Po vzniku církve Křesťanská společenství se stal jejím prvním seniorem. Působí například v Nadačním fondu Generace 21, který inicioval a zorganizoval přesídlení 153 iráckých křesťanů do České republiky.
Komentář vyšel na autorově webu.
