Mnozí tu hovoří o tom, že referendum je správné. Nesouhlasím. Domnívám se, že nikoli, a důvodů pro to mám několik, ale ten nejzákladnější je, že pro rozhodování o věcech společných, je třeba mít o věci společné zájem. A ten u nás není.
Minulý týden nejezdilo v několika stanicích v Praze metro. Byla zavedena „náhradní autobusová doprava XC“ a davy lidí, které se normálně na trase postupně rozpustí, vystupovaly a nastupovaly na jednom místě. Na stanici, kde běžně zastaví poloprázdný autobus párkrát do hodiny, najednou přijížděla dlouhá kolona kloubáků. Místo jednotlivců tu najednou byly stovky lidí. A zastávka na to nebyla stavěná. Měla totiž jen jeden jediný odpadkový koš, který byl během chvilky plný, a záhy odpadky pokryly trávník kolem něj. Lidé je prostě házeli na zem, cpali je do plného koše, aby okamžitě padaly ven, nastupovali a odjížděli… proč by se zajímali o nějakou zastávku, která jim byla vnucena na cestě a akorát je zdržuje, proč by se zajímali o to, že kolem sebe dělají svinec, když to není jejich. Proč by si své odpadky brali sebou a vyhodili je v klidu jinde. Nezajímalo je to. Nebyl to žádný festival, žádné hrozivé „smažky“ ani squatteři, byli to úplně normální cestující pražského metra, kteří s klidem zaneřádili společný prostor.
A ještě jeden příklad. Starali jsme se před lety s rodiči o předzahrádku před naším panelákem. Když náš dům postavili, vysázeli před jednotlivé vchody růže, ovšem už se o ně nikdo nestaral. Přežily jen tam, kde se o ně někdo z nájemníků rozhodl pečovat. Ve svém volném čase, za svoje, prostě proto, že je to hezké, byť se jedná o prostor společný, který nám nepatří, ani není za plotem. Růže prospívaly, kvetly… až do konce školního roku. Kdy je najednou přes noc lidé „sklidili“. Proč je kupovat v květinářství, když tady rostou zadarmo. Co na tom, že se o ně staral někdo jiný, co na tom, že společný prostor najednou nebyl tak barevný.
Proč o tom v souvislosti s referendem mluvím? Protože pokud nevnímáme naši společnou autobusovou zastávku nebo předzahrádku před panelákem jako náš společný prostor, který musíme chránit a opatrovat, jak chceme opatrovat celý stát? Jak chceme pečovat o věci celostátní, když nejsme schopni pečovat o věci lokální? Dokud budeme mít odpadky kolem zastávek, černé skládky v pangejtech, sperejem poničenou každou veřejnou novostavbu, každou průhlednou protihlukovou bariéru, dokud budeme parkovat na loukách, protože jdeme do lesa na houby (…do přírody přece), dokud budeme „zapomínat“ staré ledničky vedle popelnic (protože sběrný dvůr měl zavřeno, nebo se mi tam vůbec nechtělo, nebo nemám ani tušení, že existuje), dokud budeme pytle s odpadky házet vedle kontejnerů, protože jsou plné (a já přece nějaký prázdný hledat nebudu)… Dokud se nebudeme starat o své okolí stejně samozřejmě a přirozeně, jako o vlastní, nemůžeme rozhodovat o státu, protože ho nevnímáme jako vlastní. Často je tu jako příklad uváděno Švýcarsko, kde referendum funguje, tak proč by nemohlo fungovat u nás? Právě proto.
Převzato z facebookového profilu cestovatele Dana Přibáně.
