Obě data mají pro českou společnost svou důležitost. Je totiž více než symbolické, že 17. listopadu slavíme zrození české demokracie a 18. listopadu zemřel někdo, kdo z víceméně osobních pohnutek zdecimoval národ…

17. listopadu 1989 – to je napsáno v rodném listě české demokracie, 18. listopadu 1991 je datum v úmrtním listu posledního československého komunistického prezidenta Gustáva Husáka. Spojuji to záměrně, protože stav české společnosti bez ohledu na dějinné události, je především důsledkem jím nastartované normalizace po roku 1968.

Gustáv Husák byl levicově orientován už na studiích, členem Komunistické strany mládeže byl od r. 1929, členem KSČ od roku 1933. Během II. světové války se účastnil Slovenského národního povstání jako aktivní člen odporu proti režimu Jozefa Tisa.

Po válce si udržel výsadní postavení mezi slovenskými komunisty, po únoru 1948 zastával post pověřence zemědělství.

V roce 1950 přišel nečekaný zvrat – byl obviněn z „buržoazního nacionalismu“, o rok později byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu (spolu s Vladimírem Clementisem, Lacem Novomeským a dalšími) odsouzen na doživotí. Stal se tak jednou z mnoha obětí systému, který sám budoval. Ve vězení strávil devět let a propuštěn byl díky rozsáhlé amnestii Antonína Novotného.

Po srpnové okupaci ale vycítil šanci a s pomocí sovětského vůdce Leonida Brežněva si v roli prvního, později generálního tajemníka strany a prezidenta republiky vynahradil všechna dosavadní příkoří. Normalizaci zahájil rozsáhlými personálními čistkami a takřka na všechny vedoucí posty – od škol přes podniky až po ministerstva – nechal proniknout bezcharakterní kariéristy, kteří zcela ovládli každodenní život v zemi. Dovršila se tak pomsta zrazeného a uraženého intelektuála, z níž se české elity nevzpamatovaly dodnes.

V politbyru se od počátku sedmdesátých let obklopoval lidmi, kterými vnitřně pohrdal (Vasil Biľak, Alois Indra, Antonín Kapek, Milouš Jakeš aj.), zatímco do vězení uvrhl i přátele, kteří se v roce 1963 zasloužili o jeho rehabilitaci, například historika Milana Hübla, jenž si za normalizace odseděl sedm let. Hned od roku 1970 také tvrdě potíral jakékoli pokusy o politickou opozici a už v lednu toho roku byli odhaleni „trockisté“ v čele s Petrem Uhlem, který byl odsouzen na čtyři roky. Mohla bych pokračovat o procesu s „Plastiky“, o nuceném zbavování občanství, o pronásledování skutečných intelektuálních elit, či naprostém ignorování Gorbačovovy perestrojky …

To především tehdy vznikla ta šedá masa obyčejných slušných lidí, kteří chtěli jen jediné – nějak to překlepat a přežít, to tehdy jsme se naučili držet „hubu a krok“ víc, než bylo nezbytné. A tehdy ti „méně slušní“ se naučili proplouvat systémem a čerpat z něj, co se dá…

Tento stav „principu sebezáchovy“ zůstal ve společnosti dodnes. Nebránit se, nebojovat, popřípadě se ohnout a smát se až za rohem, a nedejbože aby mě viděl soused, či šéf. To proto tahle většinová šedá masa v zájmu „přežití“ je schopna a ochotna kývnout na cokoliv, co jí umožňuje „lépe žít“ bez vlastního přičinění. Co na tom, že vysmát se někomu, či ho pošpinit mohou jedině za jeho zády …

Svoboda a demokracie dokonale rozvrátila takto nastavený „systém jistot“. Najednou tu nebyl nikdo, kdo by přesně určoval mantinely, jak žít, pracovat, dokonce i přemýšlet, který byli zvyklí léta poslouchat, byť i se sebevětším odporem. Ale byla to jistota, hnusná, nelidská, ponižující, ale jistota. Tápali skoro všichni, i tací, kteří změny uvítali s nesmírným ulehčením.

Naše demokracie slaví 27. narozeniny. Lidem, kteří si pamatují zrůdnost a nelidskost totalitního režimu, je dnes přes 40 let, a generace, která si je nepamatuje, anebo se narodila v době její zrození, má už své potomky, ale přesto většina z nás nezměnila sebe. A jejich děti jen kopírují vzorec jednání svých rodičů. To, co kdysi nastavila minulá generace aparátčíků – tedy nevybočuj z řady, poslouchej, anebo lichoť a podlézej a budeš se mít líp, v nás totiž zůstalo, a je to vidět i u mnohých vrcholných politiků dnešní doby. Dost možná je to skutečný důvod, proč lidé ztratili jakoukoliv chuť se podílet na vývoji demokracie a nechodí k volbám, natož aby se na tom podíleli přímo.

Jak jinak by bylo možné, že tolik let po nástupu demokracie může být ministrem financí člověk, který velice dobře pochopil fungování totalitního systému, stal se jeho součástí, a i díky nekrvavému přechodu k svobodnému systému dokázal podobně dravým způsobem pohádkově zbohatnout? A ti, kteří ještě nerezignovali a dost možná jim to nedochází, takové jako on volí. Proč? Protože jim nabízí to, na co byli léta zvyklí – buď oni sami, nebo jejich rodiče, a co víc, přiživuje závist až nenávist vůči těm, kteří se rozhodli vzít život do vlastních rukou „bez nápovědy shora“, stačí se podívat na ty klacky, které se házejí „pro dobro všech“ drobným živnostníkům a podnikatelům pod nohy. A kdo se oprávněně bouří, je ocejchován jako „zloděj“, anebo „parazit“. Jako by schopnost postarat se sám o sebe nebyla samozřejmostí, ale drzostí vůči vrchnosti, protože to dokáží bez ní …

Demokracie má jednu nevýhodu – totiž že těm slušným a poctivým lidem svazuje ruce, jak jim káže morálka a svědomí, a že ti „méně slušní“ si dokážou velmi snadno „vyzobat“ pozitiva a díky tomu ji zneužít k vlastním cílům. Ostatně ústavní cestou jsme o ni přišli i v roce 1948, a bohužel o ni můžeme přijít zas…

Je více než potřeba o tom mluvit, pojmenovat přímo to, co by nás mohlo děsit, i to, za co bychom se mohli případně i stydět. Je nutné o demokracii mluvit nejen v kavárně, hospodě, či šenku, ale především ve školách, že je jen na nás, jaký prožijeme život, jakou cestou půjdeme a jakou ji připravíme dalším generacím. A že bychom se měli o ni trochu bát, stejně jako se bojíme o bytosti, které milujeme. Protože i ta troška strachu nás dokáže povzbudit a starat se, abychom o ni už nikdy nepřišli.