Daň z nabytí nemovitosti se bude vybírat i nadále. Rozhodla tak v úterý Sněmovna, která odmítla návrh Senátu, který chtěl daň zrušit. Podle některých senátorů je totiž tato daň nemorální. Nepochodili.

Myšlenkou přispěla i ministryně financí Alena Schillerová (ANO): „Já si myslím, že takto salámovou metodou se porcovat státní rozpočet nedá,“ prohlásila k návrhu na zrušení daně. Vůbec není jasné, co měla tímto moudrem na mysli, ale už jsme si zvykli.

Aby bylo jasné, o jaké peníze se jedná, tak na dani z nabytí vybral stát loni 13,6 miliardy korun, předloni to bylo 12,5 miliardy. Pro stát ve více než bilionovém rozpočtu je to kapka v moři, pro jednotlivé občany je to ovšem zátěž. (Sazba daně z nabytí činí čtyři procenta a od roku 2016 ji platí kupující.)

Kromě toho tu také máme ještě daň placenou za to, že nějakou nemovitost vlastníte.

Každá daň je v podstatě legální lup, který stát, tedy jeho vedení, provozuje vůči občanům, kteří tomu nemohou nijak bránit. Maximálně mohou volit strany, které nějakou daň třeba zruší, nebo zmenší, aby zas příští vláda daň zvedla. Tak to jde pořád kolem dokola.

Někomu označení daně za legalizovaný lup bude znít anarchisticky nebo libertariánsky (a bude to samozřejmě pravda). Pro duševní hygienu je ale dobré si stále znova připomínat, že lidé pracují, vytváří svou prací v potu tváře nějaké majetky a stát (lidé ve vedení státu) jim část těchto statků odebere, aby je investoval do obecného blaha, nebo je promarnil ve svých zbytečných či neefektivních podnicích. Jak se povede.

Na pravidelné loupeže si člověk zvykne, asi jako si nějaký malý podnikatel zvykne na výpalné placené mafii, aby měl tzv. klid na práci.

Svět není dokonalý a na světovou revoluci to zatím nevypadá. Všechno by ale mělo mít nějakou míru Daně týkající se nemovitostí patří k těm nejabsurdnějším a připomínají pověstnou císařskou daň ze záchodků v dobách starého Říma. Když syn Titus císaři Vespasionovi vytkl, že vybírá daň už i za veřejné záchodky, Vespasian vytáhl peníze a zálibně konstatoval: „Non olet.“ Nesmrdí.

Lidé jsou trestáni za to, že si sami opatřili střechu nad hlavou. Když si bydlení zařizovali, platili kde co na dani z přidané hodnoty. Když nemovitost prodávají, tak dle momentální nálady vrchnosti zaplatí daň kupující nebo prodávající. Podle toho, kdo by měl být podle jejich názoru obrán. Ten, který prodává něco, co je jeho, nebo ten, kdo si na to našetřil a ze své mzdy už daň platil.

Jediný důvod, proč tyto daně existují, je zcela průhledný, stát chce peníze. Kdyby si usmyslel, bude danit cokoli dalšího. Vlastnictví psa a kočky, osobní hmotnost (zatěžujete veřejné mosty, ne?) a ošuntělý zjev (demotivujete občany a berete jim chuť k produktivnímu životu). Neexistuje totiž žádná pitomost, která by se nedala nějak logicky zdůvodnit. Nakonec není ani třeba se s logikou moc namáhat, protože nejpřesvědčivějším argumentem jsou donucovací prostředky a na násilí má monopol stát.

Známé úsloví říká, že v životě jsou jisté jen daně a smrt. Rozdíl je ovšem v tom, že po smrti se člověku nejspíš uleví, zatímco po zaplacení daně takový pocit asi nikdo nezažil. Nebylo by na místě některé nesmysly už konečně pustit k vodě?