Česko stále ještě poznamenává nedůvěra politiků k lidem. Ti kvůli narativu restrikcí v covidové krizi mnohdy ani nežádali o dávku mimořádné okamžité pomoci, protože ani nevěřili tomu, že by jim ten stát chtěl pomoci, popisuje atmosféru současného Česka sociolog Daniel Prokop v rozhovoru pro deník FORUM 24. V souvislosti s podzimními sněmovními volbami připomíná, že čtvrtina voličů Andreje Babiše v datech CVVM „nemá koho volit“, a že právě v jejich případě se otevírá prostor pro opozici.

Jeden marketér současného předsedy vlády nedlouho poté, kdy vstoupil do jeho služeb, v roce 2013 veřejně poznamenal: „Někteří lidé by dali přednost vládě silné ruky nebo silnému jedinci, králi vládci, který se o ně postará, výměnou za jakési výpalné, kdy my bychom zas tolerovali to, že jsou porušována lidská práva.“ Pořád ještě vysoké preference populistů mu dodnes dávají zapravdu. Vyléčí tyto voliče z příchylnosti k jednoduchým řešením tvrdý náraz, který Česko čeká po splasknutí všech slibů a finančních bublin, anebo je i toto očekávání jen vidina dalšího snadného řešení, na které ale nikdy nedojde?

Ti, dejme tomu, populisté naplnili poptávku po odmítnutí hodnot v politice, po přístupu, který se zaměřuje výhradně na „naše“ problémy, správu státu apod. Ale je tohle skutečně populismus? Podle mě ne. Nesmíme se dostat do stavu, že autoritáři umí problém pojmenovat, ale nabízejí fiktivní řešení. A liberálové odmítají samotné pojmenování příčin.

Je třeba zmírnit tenze ve společnosti, zkvalitnit vzdělávání tak, aby vedlo k vyšší uplatnitelnosti větší části společnosti. Zároveň je důležité, aby lidé, kteří řeší lidská práva v zahraničí, zároveň adresovali sociální problémy v Česku. V zemi, která má po osmi letech konjunktury 720 000 lidí v exekuci (nepočítaje ty, kdo mají jen exekuci vůči státu), je potřeba řešit tyto problémy a všechny další, které jsou s tím spojené – například to, že se zmíněné exekuce často týkají lidí z produktivní generace ve věku 30 až 60 let a mají dopad na vzdělávání jejich dětí. V některých okresech na Karlovarsku je až 35 procent rodičů školáků základních škol v exekuci. Další potíž představuje znevýhodnění regionů v podobě menší nabídky služeb, což zasahuje i střední třídu.

Musíte řešit problémy, které zajímají tyto voliče, abyste měl legitimitu k těm dalším, jinak je to zdrojem toho, že ty globální problémy jsou rámcované jako přehlížení těch lokálních. To bych viděl jako určité poučení pro české politiky. Neměli bychom si nalhávat, že to lze jinak vyhrát.

Ten účelový populistický narativ, že je jakýsi běžný lid, který má zájmy odlišné od minorit a odlišné od elit, vychází z toho, že dnešní společnost je silně fragmentovaná. Už nemáme silnou dělnickou třídu, kvůli které by se vyplatila politika v oblasti zaměstnanosti, s níž by šlo vyhrát volby. I nižší třídy jsou v Česku fragmentované, je tu destabilizovaná nižší třída ve službách, která utrpěla koronavirem. Je tu tradiční pracující nižší třída, a velmi fragmentovaná je i střední třída. A neměli bychom z toho souboje vyřazovat nikoho. Ať každý nabídne svojí vizi Česka jako země modernější a solidárnější.

Málokdy se naskytne tak hutný materiál ke studiu technik i slabostí populistů a jejich vlivu na veřejnost, jako tomu bylo za poslední rok, kdy na držitelích výkonné moci spočinulo nečekané břemeno v podobě pandemie koronaviru. Politický projekt Andreje Babiše za tu dobu ztratil asi 6 procent podpory. Překvapuje vás to číslo vzhledem k tomu, jak vláda reagovala na závažnou zdravotní situaci a z ní vyplývající ekonomické hrozby?

Pro hodně lidí jsou důležité ekonomické důsledky, které zatím pro část společnosti nebyly fatální, a které ještě mohou mít nějaký vývoj, proto nelze předjímat, jak dopadnou volby. Koronavirus může mít i větší dopady, než si myslíme, anebo i menší, pakliže se ekonomika do podzimu zmátoří.

Pointa je v tom, že čtvrtina voličů Andreje Babiše v datech CVVM nemá koho volit, že je to jakási volba z nouze, a je otázka, zda budou mít volební účast jako v minulosti. Zatím z jejich subjektivního pohledu neměli alternativy. A v tom je prostor pro opozici, z jejíž strany chybí cosi jako stínová vláda, aby předkládala jasné koncepty, aby tu byl například plán vakcinace, který předkládá opozice.

Výrazným rysem české politiky je velká nedůvěra politiků k lidem. Argument proti většímu proplácení karantén nebo nemocenské byl ten, že se bude zneužívat. Což je rétorika, která se tu objevuje posledních 20 let. Potíž je v tom, že podobná neochota k opatřením, která se dělají různě ve světě, nás pak stojí velké peníze. Hlasovalo se o restrikcích za přestupky spáchané kolem dávek v hmotné nouzi. Lidé v důsledku tohoto narativu restrikcí v covidové krizi mnohdy ani nežádali o dávku mimořádné okamžité pomoci, protože ani nevěřili tomu, že by jim ten stát chtěl pomoci. Stát nezavedl vyšší nemocenskou, jíž by motivoval lidi k sebeizolaci. Nechali samoplátce platit 1700 korun za PCR testy, aby se náhodou netestovalo příliš mnoho lidí. Všechny tyto věci vycházejí z jakési mentality nedůvěry státu vůči lidem, která tu byla už před Babišovou vládou.

Jsme svědky rezortního rozpadu datových administrativních systémů, který zásadně poznamenává spolupráci ministerstev stejně jako spolupráci krajů a udává podobu centrálního řízení. Datová základna státu je v rozkladu.

Vláda Andreje Babiše s tím moc neudělala, na to, kolik měla času, ale i to je věc, kterou jsme si tu budovali posledních 20 let. Nakonec vidíme, že očkovací strategii vede člověk na půl úvazku místo toho, aby se tam utvořil velký tým, to je důsledek omezování státní správy bez ohledu na logiku.

Počty úředníků setrvale rostou.

Úředníků, které lze redukovat, je podle mých informací nejvíc ve Finanční správě, kromě ní jde ale jen o nízké desítky tisíc úředníků, u nichž by šlo trochu ušetřit. Když se mluví o úřednících, často jsou v tom i učitelé a hasiči. Větší úspory než nějakým vyhozením 10 % lze dosáhnout digitalizací státní správy. Sám mám zkušenosti, že digitalizace, například justice, neprobíhá – nejsou tam lidé, kteří by ji řídili. Toto šetření na špatném místě nás bude stát obrovské částky v budoucnosti. Státní správa je často neefektivní. Většinou, když s ní něco dělám, je méně efektivní než soukromý sektor. Ale narativ šetřit na ní vždy a bez rozmyslu se může vymstít.

Na podzim Česko čekají volby do poslanecké sněmovny a s tím lze očekávat četné výzkumy preferencí. Nakolik nebo za jakých okolností mají předvolební výzkumy tendenci k sebenaplnění? Může legálně provedený a publikovaný výzkum zásadně promluvit do zisku některé strany?

Nemá až takový vliv na předních místech. Má ovšem vliv všude tam, kde je pohyb kolem pěti procent. Když jsem dělal výzkumy s Medianem, ukazovalo se, že pro polovinu voličů je zásadní, aby ta strana měla jistotu vstupu do sněmovny, takže je-li hodně výzkumů, kde má kolem tří, čtyř procent, tak se její zisk ještě dál redukuje. My jsme v Medianu začali publikovat i volební potenciál, který ukazuje nejlepší možný scénář té strany v případě, že by ji volili všichni voliči, kteří ji zvažují. Vyplývalo z toho, že případný údaj o 4 procentech není vytesaný do kamene, a že daná strana by stále ještě mohla dostat až 8 procent.

Když publikujete hodně modelů, kde KDU-ČSL má v Karlovarském kraji 3 procenta – což byl případ v roce 2010 a 2006 – a lidé to vidí v televizi, tak už nedocení, že v jiných třech krajích je ta strana silná, a že to na těch pět procent dotáhne, a v důsledku této medializace se od ní mohou odklonit. Takže největší pozor je třeba dávat na interpretaci výsledků kolem 5 procent. Před minulými volbami mě zaujalo, jak média publikovala, že TOP 09 má 4,9 procenta. To je reálně třeba jeden respondent a naprostá náhodná výchylka proti výsledku třeba 6,2 %.

Druhý typ manipulace, který byl zaznamenaný i před minulými volbami, a který nedělají dobré agentury, ale takové ty jako Fénix apod., je ten, že nepublikují volební model, ale voličské preference, které zahrnují i 10 procent lidí prohlašujících, že nevědí, koho volit. To pak straně, která má pět procent, redukuje zisk na 4,5 procenta. Tímto byla průzkumy hodně poškozená TOP 09, které sice občas něco vyčítám, nicméně v daném případě výzkum vytvořil fiktivní dojem, že zmíněná strana byla pod pěti procenty. Jestliže o tom následně píší noviny v tom smyslu, že by se nedostala do sněmovny, voliče to ovlivňuje. Proto je v práci s nižšími procenty na místě velká opatrnost, ideálně zveřejňovat potenciál těch stran, anebo minimálně ukazovat, v jakém rozpětí se jejich výsledek může pohybovat a výsledky zaokrouhlovat.

Obecně pak platí, že agentura, která není členem Simar (Sdružení agentur pro výzkum trhu a veřejného mínění), v podstatě není nijak kontrolovaná. Má-li velmi odlišné výsledky od ostatních, jako měl Fénix nebo Sanep před prezidentskou volbou, kde Mirek Topolánek měl 15 až 20 procent, zatímco ve všech „simarovských“ agenturách měl kolem 5, média by takovéto podezřelé výzkumy, které nejsou ani kontrolované nikým externím, neměla zveřejňovat.

Kolik respondentů by měl takový celorepublikový výzkum mít, aby byl vypovídající?

Určitě by neměl mít méně než 800. Samozřejmě je výrazně lepší, má-li kolem 1500, ale 900 až 1100 je standard, který je v pořádku. Počet respondentů nicméně není nejdůležitější. Velikost vzorku určuje náhodnou chybu, která ovšem nevede k systematickému stranění jedné ze stran, ale projevuje se určitým oscilováním. Systematicky mimo se kvůli ní ale neocitnete. Důležitá je nenáhodná chyba, a tu určují jiné věci – jako to, nakolik je vzorek reprezentativní. Dochází k ní v případě, že sbíráte jen online, nebo pokud nekontrolujete reprezentativitu vzorku.

Dále čtěte

Doležal, Šafr, Němcová nebo Obrana před Babišem. Podporujte žurnalistiku čtením!

Spolek Free Czech Media ve spolupráci s deníkem FORUM 24 vydal v roce 2020 čtyři knihy.

V Česku se pokládá za reprezentativní každý vzorek s dobrým poměrem krajů, mužů, žen apod. Ovšem volební chování se velmi liší mezi OSVČ, důchodci, nezaměstnanými. Musejí být ve správném poměru. Velmi důležitá je pak reprezentativita z hlediska poměru věku a vzdělání. Důležitý je například správný počet lidí s vyšším vzděláním mezi staršími lidmi a lidí s vyšším vzděláním mezi mladšími lidmi apod. Kvůli tomu už selhaly mnohé americké průzkumy, které toto nekontrolovaly. Máte-li například mnoho vzdělaných vyššího věku a doháníte-li to nevzdělanými mladšími – což jsou skupiny, které lze poměrně snadno sehnat – dochází k vychýlení, jako tomu bylo u výzkumů, které často vyznívaly v neprospěch Donalda Trumpa. Tyto věci jsou ve výzkumu výrazně důležitější než počet respondentů.

Nedávno jsme publikovali v relativně prestižním americkém vědeckém časopisu článek, v němž dokazujeme, že ke zlepšení výsledků pomáhá to, neberete-li v potaz jen tu hlavní odpověď, typu, že někdo bude volit KDU-ČSL, ale k tomu zohledníte i možnost, že daný člověk bude volit jinou stranu. Jen málo lidí si je dnes úplně jistých tím, koho budou volit. Ty koalice to trošku změní tím, že to spektrum zjednoduší. Ale když kandidovalo 10 perspektivních stran, řada lidí zvažovala tři. Když se brala jen ta první, výrazně to poškozovalo Starosty, kteří byli často druhou vážně zvažovanou stranou – a potom se také ukázalo, že ve volbách získali víc, než říkaly jednoduché modely.

Nedostatkem českých volebních modelů historicky až na výjimky bylo i to, že vycházely z hlavní preferované strany.  Máte-li většinu lidí nerozhodnutých a 9 kandidujících stran, vede to k systematickým zkreslením a potlačením druhých zvažovaných stran, jako například STAN.

Toto pak dokáže kontrolovat zastřešující profesní organizace, pakliže je agentura jejím členem?

Detaily tvorby modelu kontrolovat nedokáží, pakliže není audit, nemají data konkrétního výzkumu. Kontrolují ale jiné věci. Pakliže se agentura dotazuje telefonicky, tzn., že náhodně generuje čísla a volá lidem, pak ověřují, že šlo skutečně o náhodně generovaná čísla, a že probíhala potřebná supervize. Pro výzkumy trhu je předepsáno, že alespoň 30 procent rozhovorů musí kontrolovat nějaký supervizor. U online panelů kontroluje, zda mají dotazovaní lidé ověřenou identitu. A tady bych poukázal na jednu absurditu u covidu. Takováto supervize nad prací hygien a trasováním existuje velmi málo. Regule výzkumu trhu jsou mnohem tvrdší než regule toho, na čem závisí osud této republiky.

Rozhodování voličů zjednoduší uzavřené koalice, jak moc má ale šanci ovlivnit jejich rozhodování avízo Miloše Zemana, že pověří sestavením vlády stranu, a nikoli koalici s největším počtem hlasů?

Nemáme žádná data, která by ukazovala, že by se lidé rozhodovali podle tohoto argumentu. Osobně si myslím, že to ochotu volit koalice moc neovlivní. Jsou sice lidé, kteří váhají mezi ANO a ODS, nebo mezi ANO a Piráty – není to tak uzavřené, jak si myslíme – a tito lidé by se mohli zmíněným prohlášením nechat ovlivnit, není jich ale zas tolik, aby to mělo zásadní význam.