David Drábek, český dramatik a režisér, byl dlouholetým uměleckým šéfem Klicperova divadla v Hradci Králové a před nedávnem přesunul své pole působnosti do Městských divadel pražských. Ve svých satirických hrách rád kritizuje nejen českou společnost, ale i českou mentalitu a nebojí se žádný ze svých názorů říct nahlas nebo dát na sociální sítě. Na svou hru Koule o Heleně Fibingerové, kterou uvedl v Klicperově divadle, získal nejen skvělé divácké ohlasy, ale přišlo také jedno trestní oznámení. Ve hře Kanibalky: Soumrak samců požírá Václav Klaus sám sebe. O Kanibalkách, jazzové opeře Jonny vyhrává i o tom, jaká podle něj je česká společnost, hovořil v rozhovoru pro Revue FORUM. 

Nedávno proběhla premiéra jazzové opery Jonny vyhrává, kterou jste v Národním divadle režíroval. Jaké máte z premiéry pocity? 

Byla napínavá do poslední chvíle. Na nastudování nebylo mnoho času, do toho samozřejmě Vánoce a chřipkové období. Navíc se nám na generálce dva dny před premiérou přihodilo, že jedné z hlavních představitelek Vandě Šípové při zvedačce ruplo v hrudníku a otočilo se jí žebro. Nakonec jsme to museli vyřešit povoláním zpěvačky z Lipska, která to vedle jakž takž hýbající se Vandy zpívá. Samozřejmě to byl stres, přiznávám i určité rozbroje, které jsem měl s dirigentem. Nicméně nakonec první i druhá premiéra byla velmi úspěšně přijata. Myslím tedy diváky, ne českou kritikou.

Jsou pro vás názory kritiků důležité? 

Víte, každý umělec touží po uznání, ale podstatný je vnitřní korektiv a kompas, který vás vede. A zároveň musíte převzít odpovědnost, zvlášť když se pokoušíte o něco nového, musíte být odvážný, trpělivý, umíněný a v dobrém slova smyslu svéhlavý.

Všechny ty věci, které dneska vypadají z pohledu umění klasické a zásadní, vznikaly jako velký experiment a nejistota a umělci měli za sebou často i léta neuznání a nepochopení. Musíte zaujmout hlavně sám sebe.

Samozřejmě že mi na kritice záleží. Já mám to štěstí, že už jsem dostal poměrně mnoho ocenění, což je moc hezké a moc si toho vážím, ale na druhou stranu anglické přísloví praví, že divák má vždycky pravdu. Jako umělec musím snést, že budu za něco pokárán, ale nesmí to být formou udání nebo urážky. Kritika musí být inspirativní a konstruktivní. Na představení se pracuje několik měsíců, soustředí se na něj spousta inteligentních a šikovných lidí, proto nemám rád, když den po premiéře vyjde odbytá kritika, kde je všechno na tom představení špatně a není to nijak vyargumentované. Čekám od kritiky stejně tak skvělé výkony, jako mám podávat já. A vlastně mě netěší, že v dnešní době kritika ustupuje do pozadí a je na ni méně prostoru, jelikož jako umělci určitě zpětnou vazbu potřebujeme.

Odhadujete při režírování dopředu, zda se hra bude kritikům líbit? Ovlivňuje vás to ve vaší tvorbě? 

Ne, pro kritiky to fakt neděláte. Já to skutečně dělám pro diváky. Říkám často kritikům, ať se nepovyšují. V hledišti sedí inteligentní lidé, kteří jsou vzdělaní a úspěšní ve svých oborech, takže je neopijete rohlíkem. A ve chvíli, kdy na konci hry publikum stojí jako jeden muž a čtvrt hodiny vám tleská, tak je to vrchol. Od každé hry, ať je to tragédie, nebo komedie, chci, aby diváky posedla, aby si z ní něco odnesli.

Proč právě opera Jonny vyhrává, čím vás zaujala? 

Operu jsem si sám nevybral, dostal jsem nabídku a tu jsem přijal. Líbilo se mi, že autor opery má české kořeny, že to ve dvacátých letech minulého století byla velká pecka, která se stala světovým hitem. A zároveň se říká, že je to nejlepší neznámá opera 20. století, tady se 91 let nehrála. A to je na tom zajímavé. My Češi se hrozně izolujeme, bojíme se přívalu nové krve, nové kultury, nových způsobů života, které by mohly věčně chmurné Čechy rozveselit. A to přesně v té opeře je. Jonny je velmi svérázný týpek, který přinese jazz, novou živočišnost, určitou barevnost. Zatímco Max, skladatel vážné hudby, chodí po horách, chce splynout s ledovcem a ten kus ledovce ho prostě kopne do zadku a pošle ho zpátky do života. Max si nakonec najde velmi svéráznou a živočišnou ženu, popere se s policisty a s Jonnym odjíždí na střeše vlaku do neznáma.

Je izolace Čechů jeden z důvodů, proč vznikla hra Kanibalky: Soumrak samců? 

Určitě ano. Řeší se tam spousta sociálních otázek, závislosti na internetu, krize mužství. A je to také o tom, jak se ze strašáka jménem imigranti stal opravdu velký byznys. Na Okamurovi je tam příkladně vidět, že je to podnikatel v nacionalismu, který zneužívá strachu obyčejných lidí nebo osob, jež neumějí třídit informace. Využívá tohoto strachu k velkému byznysu a nejde mu o nic dobrého. Není v něm ani mikročástečka státníka. Je to docela ostře napsáno, ale obchod se strachem je mrzký. A pak nebozí Češi čekají, že na ně odněkud vyskočí džihádista a uřízne jim hlavu, znásilní jim dceru a další věci. Takhle podobně darebně vyhrál svého času Miloš Zeman nad Karlem Schwarzenbergem prezidentské volby, když řekl, že kníže hodlá navracet majetky sudetským Němcům. Nic takového nebyla pravda a Zeman to řekl na poslední chvíli, jelikož věděl, že už si nikdo nebude ověřovat fakta. A stejně tak porazil Drahoše pro změnu imigrantskou notou. Takže já se samozřejmě v té druhé půlce hry těmhle Slušnočechům docela ostře vysmívám a dělám si z nich velkou legraci. A zároveň je tam velmi zásadní dlouhý monolog postavy jménem Bílý jezdec, který osvětluje, odkud se ten strach pod tíhou poplašných fake news a exekučních pastí bere, jak si my, pražští kavárnici, užíváme svobodu a svět, ale na ně jsme zapomněli. Je důležité, aby se lidi ze Sudet a z těch odlehlejších koutů mohli víc podílet na blahobytu, důležitá je subsidiarita, aby úřady nebyly centralizovány pouze do Prahy. A hlavně aby se zlepšila výchova ohledně Evropské unie. Zatím nás v tomhle směru ruské dezinformační weby dost válcují.

Říkáte, že v druhé části hry se vysmíváte Slušnočechům. Je ve vaší tvorbě nějaká hranice, za kterou byste už nešel? 

Já říkám, že kromě svatého mi nic není svaté, ale samozřejmě že je a mám své meze. Nerad třeba haním někomu víru a člověk si nezahrává s nemocemi a se zdravím. V momentě, kdy překročím mez nebo je to na hraně, kdy prostě urazíte držku Václava Klause ml., to není proto, že byste se chtěli na něčí újmě zviditelnit. Ale víte, že tento člověk se předtím navážel do všech možných postižených nebo slabých, nebo že zesměšňoval Karla Schwarzenberga, který po nemoci hůř artikuluje, víte, že je to grázl a nácek. Ve hře Kanibalky jsme ale asi došli nejdál tím, že už se člověk neschovává za smyšlená jména. Tam je prostě Klaus mladší, Klaus starší, Okamura, a už je to možná maličko válka, která ale má za úkol být svérázná a satirická a zároveň tím zabránit válce, která by byla mnohem horší, a to je válka občanská. Je spousta těch, co na strachu hodně profitují, a je dobré to dát adresně vědět. Ať už je to Babiš, nebo Okamura.

Když jste teda řekl na rovinu, kdo je kdo, nepřišlo nějaké trestní oznámení? 

Čekal jsem, že něco přijde,  od Tomia, jelikož mu šly dolů preference a mohl ukázat, jaký je otloukánek, ale zatím nic nepřišlo. Přiznám se, že jsem se ale těšil. Tenkrát, když jsme dělali představení Koule o slavné koulařce, tak nám to tuze pomohlo. Fibingerová a lidi z atletického svazu zažalovali i Český rozhlas, a pak chtěli i divadlo. A my jsme se na to těšili, protože jsme věděli, že se jen tak nedáme. Nicméně Hela sama trestní oznámení stáhla. Když ale šly lístky na Kanibalky neskutečným fofrem na odbyt, tak jsem se trochu bál, že by případné řízení mohlo inscenaci na nějakou dobu zastavit. Takže jsem nakonec rád, že se Tomio drží stranou.

Co by mělo divadlo v dnešní době přinášet společnosti? Mělo by reflektovat aktuální témata? 

Je rozdíl mezi pražským a hradeckým publikem?

Jaké byly Drábkovy začátky po roce 1989? 

Před poslední prezidentskou volbou David Drábek řekl, že znovuzvolení Miloše Zemana by bylo nešťastné a truchlivé. Miloš Zeman se opět prezidentem stal, vyjádřil by tuto volbu znovu těmito slovy?

Má Drábek v plánu jít do politiky?

Celý rozhovor čtěte v Revue FORUM!

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Tereza Anna Štegmannová
Další články autora