Vášnivý fotbalový fanoušek David Prachař patří již dvacátou sezonu k pilířům souboru Národního divadla. Je sympatické, že i po těch letech je o smyslu první scény schopen uvažovat kriticky, s odstupem, jakkoli je vidět, že zlatá kaplička je jeho srdeční záležitostí. Stejně jako pražská Slavia. Třiašedesátiletého herce, který měl možnost zahrát si většinu zásadních rolí světové dramatiky od Hamleta až po Krále Leara, na divadle nejvíc baví, když se při studiu rolí něco dozví. Klíč by prý našel i k postavě Vladimíra Putina. Nepřekvapilo by jej, kdyby zjistil, že ruský prezident je smutný paranoik.

Hovoříme spolu v den, kdy je svět zasažený odchodem královny. Co vás jako první napadlo, když jste se to dozvěděl?

Mám rád stabilitu, ale dlouho bylo jasné, že se blíží konec jedné, jakkoli dlouhé kapitoly. Pamatuju se, že jsme měli ve školce učitelku, která se v roce 1963 vrátila z Anglie a ukazovala nám poštovní známku s královnou. Tehdy jí bylo kolem třiceti a nikdy nezapomenu, že jsem se na ni díval jako na obrázek, jako na královnu z pohádky, vládnoucí nějaké zemi. No a já byl najednou na prahu důchodového věku a ona pořád seděla na trůnu. Její důležitost vidím v důstojném údělu, v povinnosti jít ostatním příkladem. Politika nikdy nebude přetékat etikou, těm, koho volíme, fandíme, i přestože dělají chyby a mají své skandály a lidská selhání. Ale nad tím vším musí být nějaký korektiv, který do politického mechanismu vnáší naději v slušného člověka. Takového bych si já přál prezidenta.

Poslední rozhovor jsme spolu dělali v roce 2013, kdy se stal prezidentem Miloš Zeman. Ten nyní v úřadu končí. Co by měl jako první udělat jeho nástupce, který vzejde z lednových voleb?

Byl jsem tenkrát volič knížete, pamatuju si, že když jsem na horách dozvěděl výsledek volby, musel jsem se opít. Zeman během svého působení na Hradě vystavil ústavu zatěžkávací zkoušce, protože když někdo nakládá s důvěrou k demokracii jako dobytek, ukáže na její slabá místa. Já doufám, že úřad s novým prezidentem v první řadě obnoví svou důstojnost.

Jakousi královnu mi vždycky připomínalo i pražské Národní divadlo, živící mýtus první scény, jakéhosi nad-divadla, plujícího nad vodami. Cítí to tak dosud jeho…