Hlavní budova České televize na Kavčích horách v Praze. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
V posledních letech, zejména dokud v Česku vládl Andrej Babiš s komunisty a Milošem Zemanem za zády, nebylo v podstatě možné, aby demokratická část společnosti kritizovala Českou televizi, protože bylo nutné ji bránit před nájezdy těch, kteří z ní chtěli udělal státní, poslušnou hlásnou troubu, jak je tomu v některých dalších zemích střední a východní Evropy. Nyní ale nastal čas začít mluvit o tom, že Česká televize ani zdaleka nefunguje ideálně, má rozhodně prostor pro to, jak by mohla zprofesionalizovat své domácí zpravodajství a kde by měla šetřit. Je čas na změny. Jen úplně jinde, než by si přál Tomio Okamura.
Dezinformátorům, populistům a Kremlu vadí jen malá, ale velmi důležitá stránka vysílání České televize. Je to zahraničněpolitický kurz zpravodajství, který je logicky orientovaný na spojenecké vazby českého státu a z toho plynoucí důsledky. Jinými slovy na vládu práva v mezinárodních vztazích. Také jim vadí publicistika na ČT24.
Zdaleka nejde o Události v 19:00, tedy nejsledovanější zpravodajskou relaci, která má v oblasti domácího zpravodajství značné deficity. Ovšem zcela jiné a v něčem i opačné, než si myslí Andrej Babiš s Tomiem Okamurou. Redakce alibisticky pouští ke slovu na obrazovce mnohem více hlasy společenského podpalubí, komentátory z Babišova holdingu a proroky eskalující ekonomické krize. Nedává prakticky prostor vyváženému pohledu na současnou ekonomickou situaci a šíří paniku akcentací sociálních problémů menší části společnosti. Redaktoři tuto silně levicovou optiku zřejmě považují za veřejnou službu.
Kritice od představitelů proruské scény čelí Reportéři ČT, 168 hodin, Události, komentáře, případně Otázky Václava Moravce. Všechny tyto pořady by naopak potřebovaly podporu, více prostoru a zlepšení. Zejména OVM už dnes nastolují agendu jen těžko, a dokonce se stává, že v neděli je přínosnější sledovat Partii Terezie Tománkové, jak tomu bylo například v neděli 19. února, kdy obě hodiny diskuze na CNN Prima News byly o skutečných politických střetech, u Moravce šlo více o teoretizování.
Česká televize má ale obrovský rozpočet, který rozhodně nesměřuje nejvíce do výše jmenované agendy, ale úplně jinam. V rozklikávacím rozpočtu ČT se například dočteme, že pro rok 2022 bylo v nákladech 407 milionů z celkových šesti miliard korun vynaloženo na vysílací práva sportu.
Česká televize se na svém webu chlubí, že vysílá šest televizních programů. Tak se pojďme zeptat, zda je něco takového vůbec potřeba. Kromě velice diskutabilního sportu, kterým nás ostatně zahlcují všechna veřejnoprávní média (Český rozhlas pro sport zřídil samostatný program, přičemž mu stejně neuniknete ani na Radiožurnálu), je tu kombinace ČT1, ČT2 a ČT art. Proč má veřejnoprávní televize natáčet vlastní seriály, zejména z kriminálního prostředí? Co je veřejnoprávního na pořadu Stardance? A proč když se člověk běžně podívá na program ČT, připadá mu, že je vlastně jedno, jestli televizi zapíná teď, nebo před dvaceti lety? Nekonečné reprízy normalizačních filmů a seriálů, spousta výplně, a to zejména přes den… Opravdu je tohle v době streamovacích služeb nutné?
Kdykoli se začne vést debata o poplatcích za veřejnoprávní média, všichni, kdo se vysloví proti jejich zvyšování, jsou okamžitě částí společnosti označeni za likvidátory České televize a Českého rozhlasu. Co kdybychom ale začali vést debatu o tom, na co jsou tyto peníze vydávány a jestli právě to je úloha veřejnoprávních médií? Sport, komerční seriály nevalné kvality či licencované soutěže nebo pořady typu „známý herec vypráví veselé historky“, to všechno jsou oblasti, kde je možné škrtat. A odkud je třeba také možné vzít peníze a věnovat je na zpravodajství, publicistiku nebo menšinová témata, která komerční televize logicky zařazovat nebudou.
Úplně stejnou otázkou je pak množství programů Českého rozhlasu, inflace sportu nebo třeba web iRozhlas.cz, který je přímou konkurencí všech zpravodajských webů, pozici má ale naprosto odlišnou vzhledem k rozpočtovým možnostem. Všude se dá šetřit. A až poté pojďme vést debatu o zvyšování poplatků, protože je samozřejmě pravda, že jejich výše má dnes naprosto jinou hodnotu než před lety. Veřejnoprávní média se ale musí změnit, stejně jako se mění doba. Ne proto, aby začala vyhovovat dezinformátorům a populistům, ale právě proto, aby přežila a dokázala jim čelit.
