Nedávné rozhodnutí Ústavního soudu o volebním zákonu a blížící se volby vracejí do centra pozornosti otázku, jaký že máme volební systém. Nakolik je v našich podmínkách ideální, zda je spravedlivý a zda je zároveň efektivní. Proč nezavést většinovou volbu třeba pro dvě třetiny mandátů a třetinu nechat poměrnou?

Volby mají dvojí funkci: vyjevit politické cítění občanů a poslat do parlamentu jejich odpovídající zástupce; ale zároveň umožnit sestavení funkční vlády. Tato jejich podvojnost bývá protichůdná, ideální mix ještě nikdo na světě nevymyslel.

Troufám si říci, že náš poměrný systém, tak jak ho máme nastavený, oslabuje důvěru v zastupitelskou demokracii a voliče jí odcizuje. Prakticky v něm neexistuje vazba volič-poslanec.

Stálo by za to tedy přemýšlet, zda by nebylo vhodnější volit do Sněmovny dvoukolovým většinovým systémem s malými okrsky, z nichž vzejde vždy jeden poslanec, tak jako teď do Senátu. A naopak. Náš současný systém voleb do obou komor je trochu paradoxní a změny navrhované nedávno Ústavním soudem jen posilují proporčnost voleb poslanců.

Ambicí tohoto článku není představa, že by se zavedený systém krátce před volbami změnil. Mohl by však otevřít diskusi. Teď je příhodná chvíle začít o silných a hlavně slabých stránkách našeho systému uvažovat v širších souvislostech a s přesahem do budoucna. Nikoli jen s perspektivou podzimního hlasování a s ohledem na dnes vládnoucího A. Babiše. Po podzimních volbách bude třeba v parlamentu vhodná atmosféra k tomu promyslet celý systém od základu a pootočit ho.

Do parlamentu posíláme lidi, které neznáme

Do Sněmovny volíme poměrným systémem v obřích obvodech, odpovídajících různě lidnatým krajům. Po třiceti letech jeho praktikování se ukazuje, že volíte strany a jejich image, tedy politické instituce a především svoje představy o nich, a nikoli konkrétní lidi s jejich charaktery a životními postoji.

Hlas dáváte celé kandidátce jedné strany, tedy seznamu pretendentů, ne jednotlivcům. Ze seznamu se nakonec dostane do parlamentu třeba jen ten první, jehož nejspíš znáte, ale také třeba pět nebo deset dalších, o nichž nic nevíte a kteří vůbec nemusí být vaším šálkem čaje. Ale dostali se tam proto, že se na kandidátce octli z rozhodnutí stranického sekretariátu a že voliči masově volili jméno té strany nebo první jméno na kandidátce.

To všechno nahrává televiznímu pojetí demokracie, kdy se politici obracejí k obyvatelům skrz obrazovky a píárové akce, a jen minimálně v živém kontaktu.

Žádného svého poslance nemáme

Víme, kdo je naším poslancem? Nevíme, protože žádného svého nemáme. Náš systém negeneruje za jeden volební okrsek jednoho poslance, ale pět až šestadvacet jmen, dle lidnatosti kraje. Zvolení poslanci jsou navíc z různých stran, z nichž jednu jste možná volili, ale třeba taky ne. Jak vědět, kdo z těch šestadvaceti by měl být vaším poslancem, za nímž by mohl občan zajít se svým problémem? A naopak poslanci se necítí identifikovat s jasnou skupinou voličů, jejíž problémy by znali.

Oslabuje to pojetí zastupitelské demokracie, která ve svém principu přeci znamená, že skupina lidí si ze svého středu vybere jednoho, kdo za ni bude mluvit a rozhodovat v parlamentu o zákonech. Koho znají a kdo mluví jejich jménem. Poslanci jsou ale často vnímáni spíš jako politický klan uzavřený ve Sněmovně, kde řeší makropolitické záležitosti a nemají představu o starostech běžného občana. Navštěvují je spíš lobbisté a politici než jednotliví voliči. To je ovšem dáno volebním systémem.

Jak to, že se moje strana spojila s rivalem?

Jsme zklamáni, že po volbách strana, kterou jsme volili, se klidně spojila do vládní koalice (nebo opoziční smlouvou) se stranou, s níž vedla v kampani ostrý boj, a kterou bychom my nikdy nevolili? Takových nespokojenců je hodně. To ale není dáno jen perfidností poslanců, ale zase volebním systémem. V tom našem poměrném nemůže při větším počtu stran žádná získat nadpoloviční většinu a po volbách se musí spojovat s dalšími, tak aby měly v součtu přes polovinu křesel v parlamentu. Ve výsledku často zavládne aritmetika.

V příštích volbách se může stát, že vládu budou sestavovat koalice Pirátů a STAN s koalicí ODS, TOP a lidovci. Čili strany, které nespojuje nic kromě chuti odstavit od kormidla A. Babiše.

Jsme zklamáni, že po volbách trvá několik měsíců, než se sestaví vláda? A že během jednoho období třeba několikrát padne a horko těžko se sestavuje nová? A že třeba potom přijde hlava státu a vygeneruje úřednický kabinet? To je ale zase dáno tím poměrným volebním systémem. Touhle vládní nestabilitou trpí většina států, kde se volí proporčně. Není tomu tak jen tam, kde jejich politici mají zažitý pocit zodpovědnosti za stát a kde rozumějí umění kompromisu, jako třeba v Nizozemí.

Výhody francouzského dvoukolového většinového systému

Naopak dvoukolový většinový systém s velkým množstvím menších volebních okrsků tahle všechna úskalí eliminuje. V podobě jeden okrsek/jeden poslanec funguje už přes půl století třeba ve Francii. Zavedl ho tam de Gaulle po letech poměrného systému, kdy v Paříži padaly vlády každých pár měsíců. Od té doby se to tam stalo snad jen jednou. Nezaměňujme ho ovšem s jednokolovým většinovým z Británie, ten je něčím naprosto odlišným.

Francouzský systém vypadá takto: První kolo je stejné jako naše poměrné. Prezentují se tam všechny politické strany a tendence. Volí se v 577 okrscích, z nichž každý má zhruba sto tisíc obyvatel, z každého má vzejít jeden poslanec (tzv. jednomandátové okrsky). Voliči se tam při svém výběru řídí kombinací dvojího kritéria (stejně jako u nás při volbě do Senátu): osobností kandidáta a jeho stranickou příslušností.

Charakter a minulost kandidáta proto hrají velkou roli, on podstupuje kontaktní kampaň na tržištích, v ulicích, lidem musí v přímém styku vysvětlovat, co by chtěl v parlamentu dělat. Je to systém postavený hodně na jednotlivci. Strany nemohou vystavit kohokoli, jen podle zájmů jejich sekretariátu, jak se to děje u našich velkých volebních obvodů. Protože pokud někde jejich kandidát prohraje, jeho strana přijde o celý okrsek. Systém také umožňuje, aby kandidoval každý, i bez podpory stranických centrál.

Aliance už před 1.kolem

Důležitým prvkem je vytváření aliancí. Některé strany se mohou dohodnout a už v 1.kole nestavět proti sobě v některých okrscích kandidáty. Po případném volebním vítězství spolu sestavují vládu. Dává to menším stranám větší naději, že se jejich kandidát dostane do parlamentu, protože pro něj budou hlasovat i voliči větší strany, která se v jeho prospěch stáhla.

Ve většině případů se nestane, že by kandidát dostal už v prvním kole nadpoloviční většinu, takže nastupuje do druhého kola. A v něm je ten půvab francouzského a podobných systémů. Postupují tam jen dva, občas tři, zcela výjimečně čtyři z prvního kola (přesně ti, kdo dostali přes 12,5% hlasů). A v těch čtrnácti dnech mezi koly musí získat podporu kandidátů a stran, kteří v tom okrsku neuspěli, a jdou tak do 2.kola už za jakousi implicitní či někdy přímo vyřčenou koalici.

Výsledkem je, že večer 2.kola se téměř vždy ví, kdo budou příští poslanci a která politická konfigurace je vyhrála. Prezident ihned pověří někoho z vítězné strany sestavením vlády a ta je během pár dnů na světě a v zemi se vládne bez přerušení dál. Každý větší tábor má svůj vládní tým před druhým kolem už víceméně sestaven.

Systém vytváří stabilní vládu
Je to tedy účinný systém z hlediska vládnutí. Volič nečeká týdny a měsíce, jako český, jaká vláda z voleb nakonec povstane. Stát pokračuje nerušeně dál, nejsou turbulence s vládnutím strany, která volby prohrála a měla by odejít, ale zůstává, protože stále není na obzoru nová. Ani s variantami úřednických kabinetů.

Volič nemůže být nemile překvapen, že se jeho strana najednou kvůli sestavení vlády spojila s někým, koho týden předtím prohlašovala za nepřítele a proti němuž vybízela národ k mobilizaci, protože aliance byly jasné už během volby.

Je to vhodný systém i z hlediska základního vztahu demokracie: volič-poslanec. Volič má svého jasného poslance, protože z jeho okrsku vyšel jeden jediný. Dle ústavy je poslancem za celý národ, zároveň ale vzešel z jednoho okrsku, kde potom každý z nich tráví tři dny týdně, má tam svou kancelář, o níž všichni vědí, a pomáhá tam vyřizovat nejrůznější starosti místních lidí. Což vede k tomu, že je ve styku s reálným životem země.

Druhou polovinu týdne tráví v Paříži v parlamentu na zákonech a může tam přenést svou zkušenost z terénu. Naši poslanci mají týden měsíčně na práci v terénu, pokrývají ovšem celý obrovský region.

Nevýhodou je, že tím, že všechny hlasy pro nevítěze se v jednom okrsku ztrácí, posiluje tento systém stranu, která se umístila ve volbách jako první, a umenšuje neúspěšné strany. Prakticky viděno ovšem tento systém, na rozdíl od anglosaského jednokolového, neeliminuje z parlamentu menší strany. V dnešním francouzském je devět politických klubů plus nezařazení, tedy stejně, jako je tomu u nás.

Navíc zvýhodnění nejsilnější strany vede k tomu, že vláda má ve francouzském parlamentu vždy jasnou většinu (dnes disponuje 348 poslanci, deklarovaná opozice má 204). Není to žádným umělým přepočítáváním hlasů, ale jen tím většinovým principem.
Výhodou francouzského systému je tedy jasný vztah volič-poslanec, tedy reálné naplnění reprezentativnosti voleb. A zároveň efektivnost vládnutí: jasná a rychle sestavená vláda, která má v parlamentu většinové zázemí a nemůže padnout. A jasné koalice nabízené voliči už ve 2.kole.

Náš proporční systém dotažený do konce

Nedávné rozhodnutí českého Ústavního soudu ještě zvýrazňuje poměrný charakter systému (zrušil krajské přerozdělování mandátů, přepočet hlasů na mandáty i 15% práh pro vstup do parlamentu pro koalice). Nejčistším opatřením v tomto smyslu poměrného zastoupení by bylo, kdyby byla celá země jedním volebním okrskem. K čemu by ale takovýto purismus vedl v praxi? K tomu, že by voliči dostali na výběr v celé zemi za jednu stranu jen jednu jedinou kandidátku, což by velmi napomohlo formacím jednoho muže, založeným na jednom silném vůdci, které ale nemají další známé či kvalifikované tváře. Což bývají strany populistické. Je náhodou, že to teď prosazovalo hnutí ANO?

Lidé by se rozhodovali čistě podle názvů stran či podle prvního známého jména na kandidátce, a s ním by se do parlamentu dostaly desítky neznámých, o nichž nikdo nic neví (což je u nás vždy problémem nových stran). Velmi by to posílilo úlohu stran a jejich sekretariátů, protože ty rozhodnou, kdo se objeví a na jakém místě kandidátky. A oslabilo by to kritérium charakteru a kompetencí jednotlivých kandidátů. Lidé by volili ještě výrazněji než dosud jen stranickou příslušnost a nikoli člověka.

Proto se zdá, že zůstane zachováno dosavadních 14 volebních krajů. Pro strany to znamená disponovat minimálně čtrnácti známými tvářemi do čela kandidátek, napomůže to tedy klasickým zaběhaným stranám.

Budeme mít vládu koalice koalic

Současný český systém ovšem není čistě proporční. Aby se v parlamentu posílila či vůbec umožnila vládní většina, nastupovalo krajské přerozdělování mandátů a D´Hondtův přepočet hlasů na poslanecká křesla, který aritmeticky zvýhodňoval nejsilnější stranu. To ovšem někdy na úkor spravedlnosti. To díky tomuto přepočtu má dnes třeba v Polsku v parlamentu absolutní většinu strana PiS, přestože ve volbách získala 43% hlasů. Náš systém také zavírá dveře do parlamentu stranám, jež získaly na krajské úrovni méně než pět procent.

Aby se do hry trochu vrátil jednotlivec, zavedla se v průběhu posledních let možnost kandidáty kroužkovat, což umožnilo některým být zvoleni, byť startovali z konce kandidátky. Je to ale hodně heterogenní řešení, všichni voliči ho nepoužívají a ani jeho mechanismu dobře nerozumí. Zakroužkovat lze třeba jen čtyři jména, s ostatními volič nehne.
České strany konečně pochopily, že žádná nikdy nevyhraje a že po volbách budou odsouzeny k tomu vládnout s těmi, koho jim určí aritmetika. Poprvé se tedy letos aspoň některé spojily do menších koalic. Žádná z nich ovšem nejspíš nezíská většinu a tak budeme mít vládu koalice koalic.

Proporční systém v čisté podobě sice dobře zrcadlí politické nálady ve společnosti, ale velmi obtížně se s ním vládne a rozhoduje. Příkladem může být Izrael, kde se neustále mění vlády, protože vládní koalice je slepencem množství malých stran a stačí, že jedna vládní koalici opustí a už se konají nové volby. Ten systém zveličuje roli malých stran, jež se stávají jazýčkem na vahách a potom vydírají svými požadavky, neúměrnými k jejich malé síle,

Sám volební systém důvěru v demokracii nezvýší

Žádný volební systém není dokonalý, všude na světě jsou slyšet hlasy, že by se ten jejich měl vylepšit. Ve Francii se třeba už několik let uvažuje o zavedení částečného prvku poměrného systému, aby dostaly větší šanci ke vstupu do parlamentu i menší formace. Navrhuje se tam volit menší část poslanců, třeba desetinu, na základě jedné celostátní kandidátky. Zatím k tomu ale nedošlo a nezdá se, že by hlavní starostí dnešní Francie bylo měnit volební systém. Navíc poválečné desetiletí nestability dané proporčním systémem ji vede k velké opatrnosti.

Volební systém také není všelékem a sám o sobě nemůže do větší míry ovlivnit důvěru lidí v demokracii. Celá Evropa prochází v posledních desetiletích poklesem volební účasti. U nás přišlo k několika posledním parlamentním volbám vždy kolem 60% voličů, ve Francii to vypadá obdobně: za posledních třicet let tam v nich účast mírně klesá, u prvního kola od 68% po 50%. V posledních volbách tam šlo volit v prvním kole dokonce jen 49,7% a ve druhém jen 42,6%.

Ten výsledek je tam ovšem částečně zkreslen tím, že poslední dobou se parlamentní volby konají krátce po prezidentských a ty mobilizují daleko víc Francouzů než parlamentní, vždy kolem 80%, a považují se za klíčové. A také tím, že poslední volby převrátil vzhůru nohama Macron se svou strategií ani levice ani pravice.