Protože mě zajímalo dost věcí kolem migrační krize ve Středozemním moři, sešel jsem se dneska s Lékaři bez hranic, kteří tam mají své lodě (celá debata ZDE). Tak pro ty, kterým se to nechce poslouchat celé, několik mých postřehů.

Opět se mi nepovedlo najít sluníčkáře! To je můj malý, ale dlouhodobý experiment najít někoho, kdo chce nadšeně přijímat každého, kdo přijde do Evropy, nebo někoho, koho dokonce migrační krize těší (řekl bych, že mnohem větší radost z ní mají někteří politici, pro které je to výtah k moci).

 Černý humor u „Lékařů“ funguje podobně dobře jako u všech, kdo se zabývají rozvojovou a humanitární pomocí. Rozhodně se jedná o realisty (… sakra, to slovo, ne „TY“ „Realisty“, ale prostě realisty), nikoli o idealisty. Mimochodem, víte, jaký je v Africe rozdíl mezi turistou a rasistou? Tři týdny! … no a pak to chce ještě pár měsíců, aby člověk pochopil a uznal, že lidi nejsou stejní a každý má něco. Ale zpátky do Středozemního moře.

Pro mě nejpřekvapivější zpráva je, že za rok připluje přes Středozemní moře jen 150 000 lidí, což je neuvěřitelně nízké číslo v porovnání s publicitou, jaké se aktivity ve Středozemním moři těší.

„Lékaři“ (stejně jako další záchranáři) skutečně operují poměrně blízko libyjského břehu, cca 40 kilometrů od něj, ovšem kam budou zachránění převezeni, určuje italské koordinační centrum. Vracet zachráněné ale v podstatě není kam, protože do Libye jako válečné zóny je není možné vrátit podle ženevských konvencí a s okolními zeměmi na africké straně není žádná dohoda o přijímání. Itálie tedy bere problém na sebe. Zavedení zákona suché nohy, jako ho měly USA (kdo se dostal na břeh, mohl žádat o azyl), by se nebránili, ale podmínkou by samozřejmě bylo mít možnost zachráněné vozit zpátky do Afriky (otázka je též kam, u Kuby a Haiti je jasné, odkud plují).

Podle námořního práva je každá loď na moři povinna poskytnout pomoc, a tudíž problém s migranty často padá na obchodní lodě, které plují kolem. Nelze tedy předpokládat, že by pašeráci přestali pouštět migranty na moře, pokud by zde „Lékaři“ a podobné organizace nepůsobily. Pašerákům je navíc osud „klientů“ úplně ukradený.

Pašerácká síť je mnohem komplexnější, než jsem si myslel. Nefunguje to tak, že migranti přijdou do Libye a až tam jednají s pašeráky, systém funguje napříč Afrikou a cestou jsou migranti často zneužíváni jak k otrocké práci, tak sexuálně. Migranti též velmi rychle po nástupu na cestu ztrácejí možnost volného pohybu a možnost návratu.

A je tu samozřejmě otázka ekonomických/válečných uprchlíků. Kdo je kdo, nemají „Lékaři“ jak zjistit, fungují jen jako záplata na neschopnost EU fungovat efektivně a lépe. Takže tahají lidi z moře a vozí je, kam jim řeknou. Nadšení z toho nejsou. Rozhodně ale bude hodně lidí plujících Středozemním mořem ekonomickými migranty a často naivními snílky, kteří zbaštili překupníkům pohádky o evropském snu (změnit jejich pohled na Evropu bude asi stejně těžké jako změnit pohled mnohých Evropanů na ně, obě strany věří jen tomu, čemu chtějí). Každopádně pokud jde přes Středozemní moře jen 150 000 lidí ročně, nejedná se o nápor, který by nešel zvládnout.

Přesto je třeba stále dokola opakovat, že Afrika si musí v první řadě pomoci sama, ale na druhou stranu si uvědomit, že ani my sami to nezvládáme nějak moc dobře. Máme též ve vládě spoustu samolibých parchantů, kteří hrají jen na sebe (stejně jako Afrika), a máme též problém věřit věcem, kterým se nám věřit nechce (stejně jako Afričané).

Takže závěr? Lékaři bez hranic mají z migrační krize asi stejnou „radost“ jako většina Evropanů. Dobře si uvědomují, že nejlepší by bylo, kdyby sem žádní migranti nešli, ale patří k té menšině, která si uvědomuje, že není možné nechat topit lidi v moři, i když tam mnozí plavou z vlastní hlouposti. Vracení lidí do Afriky by podpořili, kdyby je bylo vracet kam. Ale není. Takže je dál vytahují z moře a současně působí skoro v celé Africe ve snaze změnit poměry tam. Ale začít se změnami musejí Afričané sami. Stejně jako my bychom měli začít sami u sebe. V něčem jsme až moc velká Afrika!