Změny v populačních trendech přinášejí nečekané efekty. Například začíná být nouze o dědy. Vysvětlím vám to na příkladu mého bratra. Je jen o málo mladší než já a uvěřil pseudovědeckým článkům o budoucí nesmrtelnosti. Asi. Pořídil si krátce před šedesátku dvě děti. No budiž, vstupovat do podzimu života s optimismem je lepší než šetřit od dvaceti na důstojný pohřeb.

Protože si rodiče pořizují děti stále později, potomci začasto nepoznají své dědy. Zmiňovaná bratrova droboť nemá šanci, protože náš otec je už pěkných pár let po smrti. A to zemřel v důstojném věku 82 let, nikoli jako rekrut na bojišti první světové války.

Já jsem měl štěstí na veselého, přeukrutně hodného a laskavého dědečka z matčiny strany, na něhož vzpomínám s dojetím dodnes, sám již v dědečkovském věku. Takového si zaslouží každé dítě. Dědeček z otcovy strany bohužel zemřel na tuberkulózu, když mému otci bylo deset.

Statistika je neúprosná: Muži umírají dříve než ženy. Proto je na světě více přísných babiček než roztomilých dědečků. Takových jako byl třeba Josef Kemr ve filmu Na samotě u lesa. Zemitý, moudrý, chápavý. Jsou samozřejmě i dědové nehodní – nezodpovědní alkoholici a zažluklí zlostníci. Ale i těch je méně než pomlouvačných bab. Minimálně statisticky.

V mém okolí se teď objevilo několik malých dětí, které mají na dědečky smůlu. Kromě dědečků nesporně mrtvých, mají dědečky nekonečně vzdálené, nebo k vnoučatům netečné. Jako vhodný substituční dědeček jsem občas povoláván k obveselení těchto pinďat. Mám pro ně řadu strhujících vyprávěnek, zaručených dobrodružství, ovládám dechberoucí dovednosti. Mám slova povzbuzení a uznání za výkony, které jim většina úzkostných maminek, natož babiček, zakazuje. Uvažuji o profesionalizaci. Poptávka stoupá. Pokud vás zaujala nabídka firmy Dědorent, brzy se uslyšíme!