Bohdan Sláma při natáčení svého filmu Konec světa FOTO: Cinemart
FOTO: Cinemart
ROZHOVOR / Děda a vnuk. Měli spolu zůstat jen tři týdny, ale nečekaně se to protáhlo. Zasáhly totiž dějiny. Po filmu Vlny přichází do kin další tuzemský snímek věnovaný srpnu 1968 a lidem v jeho soukolí – Konec světa. Ivan Arsenjev a Bohdan Sláma se na známé události dívají ale trochu jinak, zachycují jejich odraz v životě malé komunity v horách a především ve vztahu dědy a jeho vnuka. Film má premiéru měsíc po úspěšném entrée Mádlova dramatu Vlny, režisér Bohdan Sláma ho ale jako konkurenta nevnímá. „Konec světa je jiný než Vlny. Komornější, s jinými postavami a jinou optikou. Je o vztahu dědy a vnuka. V době, v níž žijeme, může být dalším podnětným příspěvkem do debaty o ní a o různých národních kulturách. Mimo jiné proto, že jeden z našich hrdinů je ruský aristokrat,“ míní Sláma.
Co bylo impulsem k dalšímu filmu o srpnu 1968?
To je otázka spíš na Ivana Arsenjeva, autora scénáře. Jsou to jeho osobní vzpomínky promíchané s fikcí. Já se dostal už k hotovému scénáři a bral jsem ho jako režijní úkol s ambicí nepokazit ho. Mně byl v roce 1968 jeden rok. Zažil jsem jen jeho důsledky, normalizaci i určitý mýtus s těmito událostmi spojený. To všechno mě vedlo k tomu, jak příběh vyprávět.
Které části příběhu jsou autentické?
Ivan, který má aristokratické kořeny, se inspiroval postavami dvou svých dědečků, které vtělil do jedné figury. A přidal k tomu osobní zážitky, jež s nimi oběma prožil. Pokud vím, mluvil o scénáři už v době, kdy jsme spolu chystali Krajinu ve stínu. Vyprávěl mi, co zažíval jako kluk, když se vrátil po srpnové invazi v září do školy, jaká tam vládla divná atmosféra a že půlka třídy emigrovala. Mluvil o tom, kolik kamarádů tenkrát ztratil.
Říkal jste, že váš film je jiný než Vlny. V čem? Nabízí jiný úhel pohledu na známé události?
Dějinné události tohoto typu, které se týkají velkého počtu lidí, vždycky vidíme nejintenzivněji, když je prožijeme s jednou osobou. Což je v tomhle případě malý kluk, který ztratí kvůli okupaci rodinu, jež zůstane v zahraničí, i pocit bezpečí. Musí najednou čelit dospělým výzvám. Jde o jedinečnou zkušenost v tom, jak to celé prožívá dítě.
Nový motiv do známé situace vnáší asi i postava dědečka, ruského aristokrata, kterého začnou lidé z blízkého okolí po okupaci vnímat jinak?
Je to tak. Jinou optiku do příběhu vnáší on, svérázný děda, s nímž chlapec tráví čas. Je to ruský aristokrat, jenž do Čech utekl před bolševiky, kteří mu zabili rodiče, a žije de facto v emigraci. Přišlo mi to zajímavé už s ohledem na to, v jaké době teď žijeme, co se děje na Ukrajině a jak se díváme na Rusko. Líbila se mi i postava Rusa, který v sobě pořád nosí hodnoty vysoké ruské kultury jako odvahu, pravdomluvnost a hrdost a který je uplatňuje v malém horském prostředí i ve svém skromném životě. Pro jeho vnoučka je to velká životní škola.
Miroslav Krobot v roli dědy je zkušený herec, zásadní roli má ale i malý Vojtěch Veverka, který hraje jeho vnuka. Kde jste ho našel?
Dělali jsme velký konkurs, s nímž nám pomohla i Česká televize. Viděli jsme celkem tři tisíce kluků. Bylo to nutné, protože na kouzlu dětského představitele ten film stojí. Chtěl jsem, aby chlapeček byl s dědou v rovnovážné pozici, aby si byli partnery. Což se, myslím, díky jim oběma povedlo. Pokud jde o Miroslava Krobota, toho většinou známe z plátna jako nerudného, mlčenlivého chlapíka, ale tady hraje laskavého dědu, který má smysl pro humor a společnost a kterého hned tak něco nerozhází. Věřím, že bude pro diváky milým oživením.
Většina filmu se odehrává v malebném horském prostředí. Kde přesně jste točili?
V Jizerských horách. Tři úžasné chalupy, kolem nichž se děj točí, jsme našli v Pasekách. Splňovaly naši představu o poetické samotě, kde žije komunita vesničanů, která všechny události společně prožívá.
Film má mimo jiné působivý klavírní doprovod. Také jste čerpali z ruské klasiky?
Přesně tak. To se nabízelo a bez ní by to nebylo ono. Jsou tam motivy vycházející z klavírních koncertů Sergeje Rachmaninova, kterým se ostatně inspiroval ve zbytku hudby i náš skladatel Jakub Kudláč.
Filmový děda maluje, hraje na klavír a čte romány. Pro charakter postavy to má svůj význam. Jaký je váš osobní vztah k ruské kultuře?
Považuju ji za důležitou součást našeho kulturního dědictví. Načítal jsem v mládí ruskou klasickou literaturu stejně vášnivě jako německou, francouzskou nebo americkou. To, že Rusko prochází jiným vývojem a jiným chápáním společnosti, je bohužel jiná věc. Je to výsledek dějinných neodvratitelných procesů, netěší mě to a přeju Rusku, aby z toho jednou vybředlo a vrátilo se ke svým kořenům. Kdyby náš film přispěl aspoň trochu k tomu, že se lidé budou na celou situaci i jednotlivce dívat trochu jinak, budu moc rád.
