GLOSA / Ve čtvrtek v 18:50 člověk mohl zažít skutečně zajímavou věc. V Obchodním centru Nový Smíchov stála přes celé patro kolem restaurací dlouhá fronta lidí. Všichni čekali na vstup do kina. Do kina, kam přišli zhlédnout derniéru představení Dejvického divadla – představení Racek Antona Pavloviče Čechova.

Podle sdělení uměleckého šéfa divadla Jiřího Havelky, který představení zahájil, sledovalo poslední uvedení Racka dvacet osm tisíc lidí ve 170 kinech po celé České republice. Tolik lidí přišlo na těžkou, tříhodinovou hru. Je to důkaz toho, že v Česku divadlo žije a táhne, že Dejvické divadlo je vážně jedinečný fenomén a že neexistuje žádná „nudná klasika“, jde vždycky jenom o provedení.

Dále čtěte

Herec Václav Neužil: Nejlepší věci vznikají, když netlačíte na pilu

Václav Neužil (44) je jeden z nejvýraznějších herců své generace. Odpovídají tomu i nabídky na filmové role, jež se stávají „předmětem veřejného zájmu“.

Ačkoli se dejvičtí momentálně stěhují do jiného prostoru, dostat se do jejich divadla bývá poměrně složitý výkon. Pro Pražana čistě technický – lístky bývají pryč téměř okamžitě. A když už je člověk uloví, málokdy na datum, které si plánoval. Pokud tedy navíc bydlíte v Rožnově pod Radhoštěm, je návštěva Dejvického divadla často v podstatě vyloučená. I proto je skvělé, že už potřetí přistoupili k tomu, že se jejich představení přenášelo do kin.

A teď k samotnému představení. Musíme přiznat, že je zjevné, že se Racek v Dejvicích hrál dvanáct let. Herci nám trochu zestárli a u některých rolí je to opravdu hodně poznat. Takže se zdá, že se skutečně „přestává v nejlepším“, a navíc se nepochybně můžeme těšit na nové nápady a novou energii, protože soubor Dejvického divadla už mnoho let nebrzdí, spíš naopak.

Dále čtěte

Co se to stalo s Amerikou? Fenomén jménem Donald Trump vám vysvětlí nová kniha

Nazvali jsme ji Trump 2.0. Novinka, kterou již nyní najdete na e-shopu FORUM, se zabývá tím, co znamená znovuzvolení…

Herecké výkony byly geniální. Jako vždycky. Fenomén Ivan Trojan, nejspíš jeden z nejlepších českých herců současnosti, prostě pokaždé exceluje. Ale zdárně mu sekundují všichni – od Miroslava Krobota až po Jaroslava Plesla. Je radost se dívat, člověk se ani chvilku nenudí a režie Michala Vajdičky je nápaditá a ty tři hodiny prostě mají smysl.

Tenhle text nevzniká jako snaha o divadelní recenzi. Spíš jako poklona před tím, co dokázala v Dejvickém divadle vytvořit parta nesmírně nadaných lidí. Poklona před jejich odvahou, talentem a schopností oslovit davy Čechovem. Není to samozřejmé. A jen těžko bychom v Česku hledali druhé takové divadlo, které by něco podobného zvládlo zrealizovat.

Tak děkujeme a zase příště!