Izraelští vojáci bojící v Gaze proti palestinským teroristům z hnutí Hamás. FOTO: IDF Spokesperson's Unit, wikimedia, CC BY-SA 3.0
FOTO: IDF Spokesperson's Unit, wikimedia, CC BY-SA 3.0
KOMENTÁŘ / Podnikatel původem z bosenského Mostaru mi kdysi vyprávěl příběh ze začátku jugoslávské války: „Jeden den jsem šel se srbskými kamarády na výlet. Druhý den na mě na mostě křičeli, že jestli se nevrátím zpátky, začnou střílet.“
Skupinová nenávist dokáže divy i tam, kde se objeví víceméně přes noc – natož pak na místech, kde byla celé dekády záměrně a usilovně pěstována.
Po skončení studené války si Západ nejprve většinově nepřál ani zánik tzv. východního bloku. Když k němu však došlo, ještě dlouho se držel představy, že je třeba alespoň zachovat Sovětský svaz. A podobně měl také většinově v plánu udržet titovskou Jugoslávii.
Veřejná prohlášení západních představitelů obsahovala formulace ohledně konečného stavu probíhajících krizí na území obou zmíněných států. Tyto formulace však odrážely pouze přání západních politických elit. Bohužel se jejich cíl jevil poněkud jinak velkým skupinám lidí, které po propuknutí agresivních imperialistických a nacionalistických nálad už spolu navzájem žít nechtěly.
Občas přemýšlím, co by asi dělal můj brněnský známý, kdyby mu americký prezident nebo generální tajemník OSN začali vysvětlovat, že jediným možným koncovým stavem je pokračování projektu Jugoslávie, protože oni si to zkrátka přejí. Že se má jednoduše vrátit do Bosny a důvěřovat bývalým přátelům, kteří se ho tentokrát už určitě nepokusí zabít. Myslíte, že by dal na jejich rady?
V obdobné situaci se ale nacházíme dnes. Velcí hráči neustále hovoří o projektu dvoustátního řešení izraelsko-palestinského sporu. Takové řešení ale bohužel selhalo už v samém zárodku, ihned po skončení 2. světové války.
Existují snad důvody domnívat se, že „tentokrát to už bude jiné“? Změnili se tak zásadně aktéři dramatu, jejich základní cíle a postoje k projektu dvoustátního řešení?
Bohužel, prakticky nic tomu v danou chvíli nenasvědčuje. Jako maximum možného se právě teď jeví návrh na dvouměsíční přestávku v bojích.
Ani jedna strana konfliktu si nepřeje dvoustátní uspořádání
Médii proběhla zpráva ohledně odmítání dvoustátního řešení izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem. Mnohem méně publicity se však dostalo obdobnému prohlášení vysokého představitele Hamásu Chálida Mišála. Ten si v souladu s chartou Hamásu nárokuje celé území Palestiny „od řeky k moři“, tedy bez existence toho, čemu hamásníci štítivě říkají „sionistická entita“.
Každé přirovnání kulhá, leč jedno se tu přímo nabízí: Představte si dva lidi, kterým všichni kolem neustále doporučují, že by se měli vzít. Samotní rádobysnoubenci však o nic podobného nestojí. Jaké myslíte, že jsou naděje na uzavření svazku, nemluvě ani o jeho řádném fungování a trvání?
A samozřejmě že jde ve skutečnosti o přirovnání slabé. Protože ti, kdo nemají v plánu jít spolu k oltáři, mohou být přesto dobrými přáteli, nebo přinejmenším udržovat korektní vztahy na základě obyčejné slušnosti. Totéž se ale v žádném případě netýká osob, které se navzájem nenávidí.
Ale přesně takto vypadá absurdní situace, v níž se nacházíme. Izraelská vláda nechce dvoustátní řešení, de facto vláda v Gaze čili Hamás také ne. Jak je asi možné něco takového zařídit jen a jen proto, že si toho úpěnlivě žádá publikum, jemuž říkáme „mezinárodní společenství“?
A v čem se dnešní postup mezinárodního společenství zásadně liší od snahy udržet SSSR či SFRJ, tedy státy, v nichž velká většina obyvatel spolu nechtěla žít?
Některé svévolné projekty velmocenského intervencionismu se spolehlivě řadí ke spouštěčům následných válek. V minulosti například polský/gdaňský koridor prosazený po 1. světové válce Woodrowem Wilsonem. Teprve daleko drastičtější opatření zahrnující masové přesuny obyvatelstva, k nimž došlo po dalším krvavém konfliktu, přineslo opravdu stabilní uspořádání „gdaňského problému“.
Za jakých okolností by dvoustátní řešení vůbec bylo možné?
Pokud přistoupíme na interpretaci, podle níž dvoustátnímu řešení izraelsko-palestinského sporu nebrání hluboká vzájemná nedůvěra, či dokonce nenávist obou populací, ale pouze postoje elit, nabízí se přece jen jedno hypotetické řešení.
V případě výměny politických reprezentací by se mohla objevit šance, jaká dosud neexistovala. Nové izraelské a palestinské vedení by se dohodly na ukončení dlouholetého sporu. Potlesk, opona.
Bohužel, pouze Izrael je zde demokratickým státem, kde občané mohou poslat premiéra do politického důchodu a zvolit si novou vládu. V Gaze, kde se poslední volby konaly v roce 2006, žádná podobná možnost ani vzdáleně neexistuje.
Izraelci mohou vyměnit vládu – a průzkumy ukazují, že si to opravdu přejí. Naproti tomu Palestinci v Gaze se dočkají nové politické reprezentace jedině tehdy, pokud Izrael zničí Hamás.
Jinak řečeno, samotná minimální šance na mezinárodním společenstvím preferované dvoustátní řešení stojí a padá s izraelským vítězstvím ve válce. Vnější tlak na „příměří“ a „jednání“ v situaci, kdy nemá kdo s kým a o čem jednat, nic nepřinese.
V rámci představ o budoucím jednání se však také ozývají hlasy, že prý Izrael válku v Gaze vede špatně. Že by se měl, řečeno jazykem amerického generála Davida Petrea a dalších teoretiků protipovstaleckých operací, snažit získat „srdce a mysl“ palestinského civilního obyvatelstva, místo aby za hlavní cíl považoval právě likvidaci Hamásu.
Bohužel, teorie amerických generálů se ani v Iráku a Afghánistánu empiricky nepotvrdily. Tím horší šance na jejich uskutečnění pak existuje tam, kde je masa populace od útlého věku cíleně indoktrinována nenávistí k sousedům a touhou vraždit.
Zbavit se islamistické ideologie bude možné teprve po válce, pokud přinese zničení institucionálních předpokladů šíření zuřivé nenávisti k Izraeli a Židům.
Jakékoliv malé a spíše jen hypotetické šance na naplnění preferovaných představ mezinárodního společenství ohledně izraelsko-palestinských vztahů mohou přijít ke slovu jedině tehdy, pokud se nyní Izrael nebude řídit „chytrými“ doporučeními vnějších rádců.
