Filip Outrata publikoval v Deníku Referendum text, který reaguje na aktuální diskuzi kolem předlistopadové historie Československa. Brání přitom interpretaci děkana FF UK Michala Pullmanna. Outrata taktéž komentuje články dalších účastníků debaty – novináře Michala Klímy a šéfredaktora deníku FORUM 24 Pavla Šafra. Některá jeho vyjádření přitom naprosto obracejí význam toho, co bylo napsáno, a tak bych je ráda uvedla na pravou míru.
V první řadě je třeba říci, jaká zpráva vyplynula z aktuálního sporu: Ve veřejném prostoru jsou dnes činní lidé, kteří vůbec nevidí komunistický režim, nastolený násilně v únoru 1948, jako zločinecký, protože „socialismus“ podle nich prý podporovala „většina obyvatel“. To je bohužel velmi smutný výsledek nevyrovnání se s následky vlády KSČ. Přitom neexistují žádné věrohodné prameny informací, jež by takové tvrzení o podporující většině dosvědčily. Je to jen a pouze apriorně podmíněné přání. Žádná věda.
Stačí jednoduchý test: Nahraďte si všechny výroky o zkušenosti komunismu slovem „nacismus“ a hned bude mít jasno daleko více lidí. Nikdo nepoužívá pojem „primitivní antinacismus“, přitom být antinacistou by třicet let po revoluci mělo být totéž jako být antikomunistou. Bohužel není. Kumulativní míra zločinnosti je přitom u obou systémů velmi podobná.
Pan Pullmann, stejně jako jeho kolegyně Muriel Blaiveová, se zabývá tím, že relativizaci zla, vražd a okrádání vydává za objektivní vědu. To samo o sobě je zločin a pan Outrata v něm bohužel zdárně sekunduje. Podívejme se však na konkrétní výroky.
Ten první je hned na začátku Outratova textu. Píše, že reakce na Pullmannovy názory vyslovené pro týdeník Echo ukazují, „jak si lze z historie učinit nástroj vlastní ideologie a aktuálních politických cílů“. Outrata považuje názory Pullmannových kritiků (včetně autorky tohoto textu) za čistě utilitární a čemusi poplatné. To je zaprvé velmi urážlivé a zadruhé nesmyslné. Dnešní mocensko-politická situace je totiž na relativizaci hodnot a morálky postavená. Omlouvači komunistického režimu už tu vyhráli a vládnou. Pullmann je děkanem, estébák premiérem, komunisté drží vládu. Z antikomunismu skutečně výhody neplynou. Takže by možná bylo lepší uznat, že tady jde o přesvědčení a hlavně o obranu svobody a demokracie.
Outrata se dále vrací k připomínkám justiční vraždy Milady Horákové a ke třetímu odboji, jehož existenci zpochybňuje. „Odboj v pravém slova smyslu se může dít pouze v situaci válečného konfliktu, kdy za hranicemi, ať daleko či blízko, je válečný spojenec, jehož vítězství odbojáři napomáhají a s nímž spolupracují,“ stojí v článku. V tomto je, myslím, jeden z kořenů problému. Pučem nastolená totalita vyvolává podobné reakce jako válečný konflikt. Nejde o žádný „terorismus“, jak o některých z nich ve zjevné narážce na bratry Mašíny píše s odkazem na Jana Rychlíka Outrata dále, jde o adekvátní snahu bránit základní lidská práva. Outrata také mluví o tom, že se režim v některých regionech těšil „stabilní podpoře“. Je naprosto nesmyslné něco takového měřit. Nejen že neexistoval svobodný přístup k informacím, ale zejména zůstává faktem, že jediným stoprocentně odpovídajícím průzkumem preferencí jsou volby. Pokud ovšem nemohly kandidovat jiné subjekty než strany Národní fronty, jak může Outrata spolu s Pullmannem takto nadřazeně mluvit o některých sociálních vrstvách, jako by jim nešlo o nic jiného než o novomanželské půjčky a o sociální jistoty? To změřil kdo?
Jednu velmi důležitou věc podotkl ve svém textu k témuž tématu Adam Drda. U Pullmanna nejde o nic nového, o nic, co by náhle spadlo z nebe, ale: „Revizionisté jako by si neuvědomovali, že nejsou nějakou vědeckou ‚avantgardou‘, ale institučním establishmentem, který se navíc (pokud jde o nekritický pohled na totalitní minulost) ocitl v plné shodě s Babišem a jeho politickými partnery.“ Je to vlastně totéž, jako když o sobě třeba Parlamentní listy tvrdí, že jsou „alternativní“. Přitom jde o vládou a Pražským hradem podporovaná média. Oni jsou u moci, a přitom předstírají utlačované. Pro děkana Pullmanna i jeho spolek nadšených studentů to platí stejně. Jsou to režimní přisluhovači v éře vlády Zemana a Babiše. Velmi podobně jako ta chátra, která jim je tak sympatická z éry komunismu a na níž dokládají participaci společnosti v diktatuře.
Jistě, je přirozené, že levicová média budou tou údajnou „každodenností“ omlouvat zla komunistického režimu. Jenže tohle není spor mezi pravicí a levicí. Jde o situaci, do které Česká republika dospěla kvůli jisté obojakosti plynoucí z omlouvání zločinů z 50. let a z následků normalizace. Někteří lidé jsou méně vinni, protože je máme rádi (viz debatu o Kunderovi od Jana Nováka), jiným nesmíme připomínat zločiny 50. let, protože podepsali Chartu, no a nakonec nesmíme říkat, že komunismus byla totalita, protože v ní byli namočeni blízcí mnohých z nás.
Moji rodiče ani prarodiče nebyli žádní „elitářští disidenti“ a o Alpách, o moři a o knihách a o svobodě přesto snili. Nebyli a nejsou to lidé, kteří zázračně zbohatli v 90. letech, žili a žijí normálně. Svobodně ve své každodennosti. Nejezdí do Alp každý víkend, ale vědí, že mohou. To je důležité vědomí pro daleko větší množství lidí, než si uvědomují Pullmann a Outrata, kteří to vydávají za „politické cíle“.
Svoboda a její důležitost není jenom nějaká „politika“. Její prosazování není dnes ani trochu projevem prospěchářství. Spíše naopak. Dnes přeci pobírají veřejné peníze lidé, kteří demokracii nabourávají a její hodnoty a pravidla zpochybňují. Jako pan děkan. Nikoli ti, kteří ji brání.
Pravda o zločinném režimu hraje dosud zásadní roli v životech nezanedbatelného množství lidí i celých rodin. Tuto pravdu nelze vytěsnit a ani zpochybnit. I přesto, že se to současné vládnoucí garnituře, k níž Michal Pullmann svými postoji i svojí akademickou funkcí patří, nehodí do krámu. Mají smůlu, paměť nelze zničit.
