ESEJ / Zatímco se představa o možné „dekolonizaci“ Ruské federace stává předmětem diskusí na Západě, zdá se, že ani v prostředí ruských liberálů stále neexistuje pochopení imperiální podstaty ruského politického projektu. V jednom ze svých nedávných rozhovorů se Julija Navalná, vdova po vůdci ruské liberální opozice Alexeji Navalném, nechala slyšet, že se „najdou i tací, kteří si přejí, aby Rusko bylo v budoucnu rozděleno na řadu menších států“ a nechápe, proč by měly být rozdělovány národy se „společným kulturním kontextem“ a „kulturním backgraundem“. Takové výroky naznačují skutečně velký problém pro možnosti budoucí demokratizace ruského státu.

V září 2019 byli obyvatelé města Iževsk v Udmurtské republice Ruské federace svědky šokující situace: na náměstí se před úřadem místní vlády upálil starší muž. Byl to Albert Razin, filolog a profesor na místní vysoké škole. Jeho čin byl šokující nejenom pro kolemjdoucí, ale také pro jeho rodinu, která – jak to v případech sebeupálení bývá – absolutně netušila, že se hlava rodiny chystá spáchat něco tak dramatického. Razin ale nejednal spontánně a impulzivně, jeho čin byl dobře promyšlený a naplánovaný.

Mám ještě vlast?

Po několik desetiletí byl Razin velkým stoupencem a popularizátorem udmurtské národní kultury a jazyka, zakládal organizace a připravoval přednášky. Byl si však dobře vědom toho, že politika rusifikace vedená Moskvou je účinná a jeho rodný jazyk a kultura pomalu mizí. Za pomoci státního aparátů je vytlačuje ruština. Ještě za sovětských dob stát docílil situace, kdy mluvit udmurtsky bylo vnímáno jako rys zaostalosti a nekultivovanosti. Sovětský občan měl být ruskojazyčný. Tato tendence pokračovala i po pádu sovětské říše.

Razin vzdoroval, psal protestní texty o obracel se na úřady, ale jeho dopisy zůstávaly bez reakce. Úřady mluvily rusky, na školách se přecházelo do ruštiny. Udmurtština ustupovala pod tlakem rusifikace podporované z Moskvy. Na jednom z posledních záběrů, zachycujících živého Alberta Razina, stojí profesor u budovy místního úřadu a drží v rukou dva plakáty se svým posledním vzkazem. Na jednom stojí otázka „Mám ještě vlast?“. A na druhém jsou řádky z básně avarského básníka Rasula Gamzatova: „Pokud by můj jazyk měl zítra zmizet, jsem připraven zemřít ještě dnes.“ Poté Albert Razin vytáhl z kapsy zapalovač. A po několika minutách byl mrtvý.    

Mluvte „lidským jazykem“!  

V prosinci 1962 se v městečku Horlivka v Doněcké oblasti na sovětské Ukrajině odehrál nepříjemný konflikt. Jeden z učitelů místní školy, tehdy 24letý začínající básník Vasyl Stus, si v místní veřejné jídelně objednával jídlo. Na jeho ukrajinštinu zareagoval jeden z dělníků ve frontě, který se agresivně zeptal, zda by Stus mohl mluvit „lidským jazykem“, čímž myslel ruštinu. Nastala strkanice.

Tentýž večer si Stus sedl ke stolu a pustil se do psaní dopisu svému staršímu a zkušenějšímu kolegovi Andrijevi Malyškovi. Jeho text byl vlastně jedním z prvních manifestů proti rusifikaci Ukrajiny. Zněl jako zoufalý výkřik. Stus tvrdě zdůraznoval, že jako Ukrajinci „nemáme žádnou budoucnost. Kořeny národa jsou pouze na vesnici a jako ‚venkovský‘ lid nezvládneme žít dlouho, vzpomeňme vliv města, armády a všech ostatních kanálů rusifikace. Vyučovat ukrajinštinu v ruské škole na Donbasu (kdyby jen zde!) je absurdita. K tomu musíte mít nějaké morální trauma, abyste to dokázal.“

Stus si byl vědom cílené strategie sovětského centra v Moskvě. Mladý básník byl tím, kdo vyzýval k akci, nikoliv ke konformismu vůči takové politice: „Copak můžeme i nadále čekat? Jak se s tím smířit? Není vůbec těžké najít fakta nejhrubšího šovinismu, nejnesmyslnějšího národního ponížení. Proč jsme tak lhostejní, kde se v nás bere tolik pokory před osudem? […] Jak lze snášet onen zvláštní internacionalismus, který může vést ke zničení celé duchovní jednoty lidstva?“

Básník rovněž tvrdil že „nyní (a nejen nyní) jsme v situaci, kdy se ‚ukrajinské‘ někdy stává synonymem pro zaostalé, povrchní či dokonce primitivní“. Nakonec se Stus v dopise svěřil, že tuto situaci vnímá jako tragédii a je z ní zoufalý. A v takových okamžicích si připomíná řádky Rasula Gamzatova: „Pokud by můj jazyk měl zítra zmizet, jsem připraven zemřít ještě dnes.“ 

Samotný Stus zemřel v sovětském lágru nedalo ruského města Perm v září 1985, ve věku nedožitých osmačtyřiceti let. Svůj básnický talent a životní příběh zasvětil boji o lidská práva a obhajobě ukrajinské kultury, za což byl několikrát odsouzen. Nakonec se již ze sovětského vězení živý nevrátil. 

Sovětsko-ruské impérium

Už v době pádu sovětského systému začaly vznikat první sociologické a kulturologické studie ohledně sovětské společnosti a „sovětského člověka“ psané „zevnitř“. Mezi nejvýraznější osobnosti v oboru patřil Jurij Levada, jehož jméno dodnes nese Levada-Centr, jeden z mála aspoň částečně důvěryhodných sociologických ústavů v Rusku.

Levada se snažil pochopit podstatu sovětského systému, zejména jak ovlivňoval řadového člověka. Zdůraznoval, že „sovětský stát přejal od Ruského impéria princip transnacionální organizace, která se opírala o odpovídající elitu (ruskou nebo rusifikovanou). […] Na ‚standardním‘ hodnotovém systému byl od začátku založen celý systém antinomií nacionálního a ‚internacionálního‘ (bez-nacionálního, trans-nacionálního, post-nacionálního), který byl doprovázen neustálými pokusy o uchování nacionální ‚revoluční‘ elity a nahrazováním místních elit demonstrativně rusifikovanými kádry, pseudo-nacionálními elitami“.

Podle Levady se od začátku jednalo o neřešitelnou situaci: „Homo sovieticus byl geneticky frustrován již ze své podstaty, protože měl před sebou neřešitelnou otázku volby mezi vlastní etnickou a superetnickou identitou.“ Sovětský svaz nikdy nezakazoval národnostní jazyky ani kultury, jednal mnohem sofistikovaněji než systém Ruského impéria. SSSR fungoval jako režim, ve kterém měla být formována nová, nadnárodní třídní identita. To ale znamenalo, že jakákoliv jiná identita člověka – nacionální, náboženská, kulturní – měla uvolnit místo pro stranickost a oddanost marxismu-leninismu. Ve skutečnosti tento princip nikdy nefungoval.

Po krátkém období Leninovy „korenizace“ (návratu „ke kořenům“) nastal Stalinův „velký obrat“ a SSSR se proměnil v nový model někdejšího Ruského impéria. Právě ruský jazyk a ruská kultura se měly stát „tmelem“, který by držel pohromadě sovětskou říši. Sovětský internacionalismus byl v praxi zaměněn masivní rusifikací, a jak trefně podotkl kanadský historik Serhii Yekelchyk, pokud „ve dvacátých letech SSSR byl státem rovnoprávných národností a nerovných tříd, pak již na konci třicátých let se proměnil na stát rovných tříd a nerovných národností, kde se centrum stále výrazněji ztotožňovalo s ruským národem“.

Nástroje sovětské rusifikace

Po válce proces rusifikace ještě více zesiloval. Ať už se jednalo o „splynutí“ nebo „sjednocení“ národů, ať už Chruščov v roce 1961 vykřikoval hesla o nutnosti „se vší bolševickou nesmiřitelností vyhladit i ty nejmenší projevy nacionálních přežitků“, nebo když Brežněv o deset let později slavnostně prohlašoval dosažení hlavního cíle, totiž „formování jednotného sovětského národa“, podstata byla vždy stejná: sovětská politika se snažila vytvořit jednotnou společnost, společnou kulturu, a měla to být společnost „beztřídní“ a současně jazykově a kulturně ruská.

Dosažení tohoto cíle ovšem nebylo jednoduché, a sovětské vedení se pustilo do masivních kampaní a použití nejrůznějších nástrojů. Ruština byla „jazykem mezinárodní komunikace“, což v praxi znamenalo, že kontakty mezi národy sovětského impéria stejně jako akce pořádané pro zástupce různých národů byly pořádány výhradně v ruštině. Ruština nejenom získávala jistý lesk „prestižního jazyka“, ale slibovala také možnosti pro kariéru a profesní život.

Pokud sovětský občan chtěl budovat kariéru, tak musel opustit rodný jazyk a přijmout ruštinu. Tím vyjadřoval svoji loajalitu sovětskému systému a získal i praktickou převahu, počínaje tím, že přijímací zkoušky na naprosté většině univerzit v nejrůznějších koutech SSSR byly pouze v ruštině. A právě ruština byla povinností, pokud se člověk chtěl dostat na jakoukoliv prestižní pozici, třeba na místo univerzitního profesora či ředitele v továrně. Právě „dosazování elit“ v nejširším smyslu tohoto slova – ruských nebo rusifikovaných – přimělo ukrajinského disidenta Ivana Dzjubu ještě v šedesátých letech minulého století označit velká města na Ukrajině za „laboratoře rusifikace“.  

Nástrojů rusifikace měla sovětská moc po ruce skutečně hodně: od armády po knihtisk, od systému školství po úřady. Sovětská moc hlásala hesla „rovnosti“ a „bratrství“ národů v impériu, ve skutečnosti však šlo o fikci. Neruské národy se staly předmětem plíživé rusifikace, a jejich národní kultury v lepším případě cílem marginalizace a zesměšňování jako „archaický přežitek“. V horším případě příliš horlivého zastánce vlastní národní identity čekal cejch „buržoazního nacionalisty“ a dlouhá léta v sovětském lágru.

Setrvačnost ruské kolonizace

Václav Havel kdysi v „Moci bezmocných“ vysvětloval, že život v sovětském systému je „skrz naskrz prorostlý tkání přetvářky a lží: vláda byrokracie se nazývá vládou lidu; jménem dělnické třídy je zotročena dělnická třída; všestranné ponížení člověka se vydává za jeho definitivní osvobození; izolace od informací se nazývá jejich zpřístupněním; mocenská manipulace veřejnou kontrolou moci a mocenská svévole dodržování právního řádu; potlačování kultury jejím rozvojem; rozšiřování imperiálního vlivu je vydáváno za podporu utlačovaných; nesvoboda projevu za nejvyšší formu svobody; volební fraška za nejvyšší formu demokracie; zákaz nezávislého myšlení za nejvědečtější světový názor; okupace za bratrskou pomoc.“

Můžeme jen dodat, že stejnou fikcí byla i rovnoprávnost národů, jejich „bratrství“ a tzv. „internacionalismus“ v Sovětském svazu. V praxi se jednalo o kulturní kolonizaci a snahu o rusifikaci a asimilaci národů sovětského impéria. A v tomto případě je zcela irelevantní, zdali se ruský stát právě jmenoval Ruské impérium, Sovětský svaz nebo Ruská federace.

Když dnes Julija Navalná mluví o „společném kulturním backgroundu“, jako by zapomínala, že toto „společné pozadí“ je důsledkem několika set let trvající kulturní kolonizace a agresivní politiky Moskvy vůči národnostním menšinám. Dopouští se manipulace a lží, když politiku agresivní asimilace nazývá „kulturním kontextem“, masivní a trvalou rusifikaci „společným backgroundem“. 

Přátelé Alberta Razina vysvětlují, že se k nim Rusové v hlavním městě Udmurtska Iževsku chovají tak, jako by „včera vylezli z jeskyní“, a lidé se proto stydí mluvit udmurtsky. Jedná se o typickou koloniální situaci. Jen o několik dekád dříve měli naprosto stejný pocit i Ukrajinci na Ukrajině, kteří slýchali posměšky ohledně svého „legračního nářečí“. Donbas, kde vyučoval ukrajinštinu Vasyl Stus, se stal „výkladní skříní“ sovětského projektu a dějištěm agresivní a cílené rusifikace.

Přetrhání koloniálních vazeb s Moskvou

Setrvačnost kolonizace bývá velice dlouhým a bolestivým procesem. Jenže Ukrajinci měli to štěstí, že se jim podařilo z impéria vystoupit. A o přetrhání koloniálních vazeb s Moskvou dnes bojují v největším evropském válečném konfliktu od dob druhé světové války. Jenže v prostředí ruských liberálů si dosud nechtějí připustit, že jejich země je ze své podstaty koloniální impérium. Jedná se o velice znepokojivý symptom. Rusko se nikdy neomluvilo za svoji imperiální politiku a ani se nesnažilo ji nějak reflektovat.

Ani v prostředí sovětských ruských disidentů se představa o dvojí povaze Sovětského svazu jakožto systému totalitního a současně pokračovatele ruského imperiálního projektu nesetkávala s pochopením. A není tomu tak ani dnes. Jakákoliv skutečná proměna Ruska však může nastat pouze tehdy, když i z prostředí tzv. „ruských liberálů“ vymizí duch imperialismu. Výroky Julije Navalné spíše naznačují, že mají před sebou ještě hodně dlouhou cestu.

Radomyr Mokryk je ukrajinský historik a kulturolog, který před válkou Ruska proti Ukrajině přednášel v Ústavu východoevropských studií FF UK. Věnuje se především ukrajinským intelektuálním a kulturním dějinám 19. a 20. století. Aktuálně žije v Kyjevě, kde je členem domobrany. Jako publicista spolupracuje i s deníkem FORUM 24 a měsíčníkem FORUM 24+.