Ještě donedávna byla demokracie vnímána jako cosi, co působí na realitu skrze své reprezentativní instituce – rozuměj parlamenty. Mělo to znamenat, že národ vyjadřuje svou vůli prostřednictvím svých poslanců a volených politiků. Skutečnost sice nikdy této představě zcela neodpovídala, leč panovalo přesvědčení, že takto vypadá společenský ideál. Všeobecné hlasovací právo bylo relativní novinkou, seznam nezdarů byl krátký a v lidu panovalo značné nadšení ohledně čerstvě nabytých práv a možností. Někdy v poslední čtvrtině minulého století se situace v demokratických zemích začala dramaticky měnit, původní nadšení vystřídal pocit zmaru a zmatku.

Co způsobilo, že jsme se dnes stali svědky mohutných protivládních demonstrací ve všech koutech světa? Je to podivná náhoda, či výsledek nějakého kosmického energetického bombardování Země, že hlavním projevem obecné nespokojenosti se staly protisystémové protesty, tu v Thajsku, tu v Bělorusku, o Francii nebo Spojených státech nemluvě? Stačí se rozhlédnout po Evropě, abychom pochopili, že Česká republika je zatím jakýmsi „ostrovem blažených“ uprostřed neklidného světa a občasná shromáždění Milionu chvilek nejsou víc než přípravná třída. Již v 70. letech minulého století izraelský politolog Amitai Etzioni zavedl trefný pojem „demokracie demonstrací“. Nový termín určitě nezastaral.

Co tím míníme, když o nějakém státě tvrdíme, že je demokratický? Zhruba toto: Takový stát řídí volení politici, jimž národ svěřil uskutečňování své vůle. Tuto představu obráží naprostá většina platných ústav. Dnes málokdo věří v účinnou platnost této představy – spíše panuje přesvědčení, že s realitou nemá nic společného, dokonce ani jako čirý ideál. V praxi dnes demokracií rozumíme, že existuje jakýsi „demos“, který má možnost artikulovat svůj názor mimo existující instituce, aniž by byl přitom objektem pronásledování.

Nejvíce je obraz demokracie demonstrací (říkejme jí raději protestní demokracie) v naší mysli spojen s Francií. Politická kultura této země je tak bizarní, že aspoň jednou za měsíc tam probíhají drobné pouliční protesty a jednou za rok pořádně velké. Přitom to nikdy nevedlo ke zrušení státu v té podobě, v jaké existuje od roku 1958, kdy tam proběhla poslední ústavní reforma. Pokud do ulic vychází organizovaná síla – třeba „žluté vesty“ – prezident hledá možnost vstoupit s jejími organizátory do občanského dialogu. Neznamená to, že samotné demonstrace nikdo nerozhání, nepotlačuje a účastníky nezatýká. Naopak, francouzští policajti jsou pověstní svou nesmlouvavou brutalitou. Paradox je jinde: Západní demokracie sice pouliční protesty rozhání, narušitele rozprašuje, ale nikdy necílí na organizátory. Naopak se snaží je zjistit, aby s nimi mohly navázat dialog a vrátit situaci do legitimního rámce. Východní totality se chovají přímo opačně.

Není jednoduché pochopit a přijmout za vlastní tezi, že současná společnost je plná paradoxů a s klasickými učebnicemi politologie nemá co do činění. Demokratický stát dnes existuje ve stavu trvalé konfrontace s vlastním národem. Dříve bychom řekli, že pouliční protesty jsou známkou selhání systému. Dnes s překvapením zjišťujeme, že jsou spíše příznakem jeho správného fungování. Když právem mluvíme o demokratickém manku v Rusku, Číně nebo Severní Koreji, podvědomě máme na mysli právě ideál demokracie demonstrací.

Pouliční protesty bez drakonických postihů jsou v našich očích největším důkazem demokracie. Jinak bychom měli problém s dokazováním, že v těchto zemích demokracií není dostatek. Volby se přece konají pravidelně, ústava formálně platí. Jakýpak demokratický deficit? Rusko nebo Bělorusko jsou vnímány jako „špatní žáci“ Západu právě proto, že nedopřejí ulici zvednout svůj hlas. A to dokazuje, že my sami pokládáme za normální takové státní uspořádání, kde se lidovůle neuskutečňuje skrze parlamentní reprezentaci, nýbrž prostřednictvím pouličního protestu.

Přechod od zastupitelské k účastnické demokracii byl pro západní svět poměrně snadný, až nevědomý: Úroveň konsensu a snášenlivosti ve společnosti umožnila vyhnout se otevřeným konfliktům. Belgicko-britská autorka Chantal Mouffe zformulovala dokonce teorii agonismu (od slova „agon“ – soutěž nebo závod ve starověkém Řecku). Vedle antagonistických demokracií tato teorie rozeznává také agonistické demokracie a konsensuální quasi demokracie. V posledním případě ve všech důležitých otázkách (typický příklad – ekologie) je vyžadována povinná jednomyslnost. V koncepci Mouffeové jsou společnosti prvního typu odsouzeny k zániku, země se zřízením třetího typu existují v podmínkách nesvobody, jen druhé jsou ideální a životaschopné.

Příznačně se mění situace ve Spojených státech. Je jasné, že společenský konsensus nenávratně mizí, narůstá stranický antagonismus a není zřejmé, zda liberálně demokratický systém bude vůbec schopen přežít v ovzduší nastupující protestní demokracie. Kritická protisystémová hnutí dnešního světa existují bez konkrétních programů, bez jakékoli vize – neboli, jak se dnes říká, bez projektů budoucnosti. Nemají žádnou odpověď na otázku, co dělat v situaci zvýšené složitosti jevů. Dosti paradoxně soudobá levicová a liberalizující hnutí mají spíše ochranářskou než vizionářsky pokrokovou povahu – dožadují se návratu klasické sociální demokracie, jaká existovala zhruba do roku 1970. Řečeno s jimi zbožňovaným Marxem, chtějí obnovit „pořádky, jejichž duch dávno vyvanul“. Vláda, jež vyjadřuje jednotnou vůli lidu, je čistou fikcí.

Další z paradoxů tkví v tom, že taková vláda je možná, jen pokud bude autoritářsky potlačovat a zakazovat projevy jakéhokoli populismu, což neznamená nic jiného než nastolení diktatury. Aktivismus klokotající uvnitř slepé uličky a neozbrojený žádnou vizí budoucnosti není schopen vypotit nic jiného než program anarchie. Protesty jsou mlácením hlavou do zdi, ježto nové ideály zatím nejsou formulovány a protestní demokracie není chápána coby nový ideál sám o sobě. Navíc nemá cenu dožadovat se jí v zemích, kde panuje vypjatý antagonismus – znamenalo by to žádat, aby takové společnosti spáchaly sebevraždu.

Masové protesty v blízkém východním zahraničí probíhají zpravidla pod heslem „Chceme čestné volby!“. Jako všechna ostatní společenská hesla současnosti i tento slogan je pln vnitřních paradoxů. Chtít „čestné volby“ lze jen tehdy, když máte jistotu, že volby něco radikálně změní – pak lze vsadit na občanskou aktivitu. Jsme si opravdu jisti, že stoprocentně víme, že většina je na naší straně? Opravdu se domníváme, že vyjádření vůle lidu jednou za čtyři až šest let je postačující účastí v politice? V situaci, kdy ve všech sociálních vazbách dochází k neuvěřitelnému zrychlení spojů (elektronická korespondence, online komunikace, objednávání v e-shopech, sdílení postojů a nálad), je postačující dožadovat se politické účasti pomocí voleb na úrovni začátku 20. století?

Je to jen další paradox. Uvědomuje si někdo ve volební místnosti, že samotná konfigurace volebních lístků, která počítá s označením preferencí pomocí jednoduchého křížku, nadále vychází z představy, že se voleb účastní především lidé negramotní? Opravdu máme pokládat takovou možnost jednou za pět let naslinit tužku a poctivě namalovat křížek do nabídnutého čtverečku za ideál demokratické účasti v politice? Sotva to může uspokojit poptávku po další demokratizaci společenského života.

Nezbývá nám než přemýšlet dál.