Asi jen málokdo si nepovšiml, že v posledních týdnech se na náměstích, pražských i mimopražských, mohutně demonstruje. Protestní shromáždění proti trestně stíhanému premiérovi a jeho vládě se konají každý týden a poměrně rychle sílí. Z původních zhruba patnácti tisíc lidí, kteří se na první demonstraci sešli na Staroměstském náměstí v Praze, už je dnes plný Václavák s odhady mezi padesáti a sedmdesáti tisíci účastníků. A bude se pokračovat. V úterý 28. května ve městech a obcích mimo Prahu (z původní stovky měst jsou aktuálně už víc než dvě). A pokud se, jak píší organizátoři, premiér do té doby neodváží vystoupit ve veřejné debatě a obhájit svoje kroky, v úterý 4. června proběhne opět masivní demonstrace na Václavském náměstí v Praze.

Kdykoli a kdekoli ale přijde řeč na současné demonstrace, ozvou se příznivci premiéra Babiše a jeho vlády, komunisté, okamurovci či zemanovci s poukazem na údajně mnohem větší protivládní demonstraci, která proběhla taktéž na Václaváku v roce 2012.

Podívejme se tedy na rozdíly i podobnosti těchto dvou demonstrací: odborářské z 21. dubna 2012 a občanské, svolané spolkem Milion chvilek pro demokracii z 21. května 2019.

Nerespektujete výsledky voleb!

Úsměvné (anebo k pláči, podle toho, jak to chcete brát) je, že právě ti, kteří s oblibou trumfují onou někdejší protivládní demonstrací a mnohdy se jí i účastnili, na adresu dnešních demonstrantů jedním dechem rozhořčeně vykřikují o nerespektování výsledků voleb. Přitom jak tehdy, tak dnes Ústava zaručovala právo na veřejné shromáždění, jaké k demokracii neodmyslitelně patří, a kterého tudíž občané teď i před sedmi lety využili. A jak tehdy, tak i dnes se hlasitě protestovalo proti řádně zvolenému premiérovi, vládě i konkrétním ministrům. Petr Nečas byl zvolen v právě tak svobodných demokratických volbách jako Andrej Babiš.

Protest proti Nečasově vládě byl tedy podle odpůrců současných shromáždění správný, zatímco dnes by prý bylo třeba demonstranty rozehnat vodními děly. Tenkrát byla demonstrace svatým právem, dnes má prý občan, ať se děje, co děje, léta mlčet a projevit se vždy jen vhozením lístku u voleb. Tak trochu „dvojí kvalita myšlení“, nezdá se vám?

Kolik lidí skutečně demonstrovalo?

„Sto dvacet tisíc proti vládě v roce 2012! Kam se na tohle hrabete!“ kasají se dnešní vládní příznivci pod každým postem na sociálních sítích. Fakta hovoří takto:

21. 4. 2012 se podle odborářů (a podle bulvárního deníku Blesk) zúčastnilo 120 000 lidí. Podle policie jich bylo 80-90 000.

21. 5. 2019 to podle prvního odhadu organizátorů bylo 50 000 lidí. Policie pak údaj zvýšila na 70 000.

Porovnáte-li si záběry z obou demonstrací, na první pohled uvidíte, že počet 120 000 a 50 000 prostě neodpovídá. Na Václaváku z 21. května 2019 žádném případě není méně lidí než na tom z roku 2012, natožpak téměř třikrát méně.

Odboráři svolali jednu demonstraci, a to jen v Praze. Dnes se demonstruje po celé České republice. Z původní stovky měst a obcí, které se přidaly na začátku, jsou už dnes stovky dvě a stále přibývají.

Kdo vás platí?

Tak to je další dokolečka omílaný výkřik na adresu dnešních organizátorů i účastníků. V představách tehdejších příznivců demonstrací proti Nečasovi a Kalouskovi je oním štědrým sponzorem obvykle miliardář Sörös, sloužící u nás za univerzálního zlosyna, který zřejmě na rohu podává lidem tisícovky, kontroverzní podnikatel Bakala nebo politická opozice. Všechno je to samozřejmě těžkotonážní nesmysl. Účastníkům nejenže nikdo nic neplatí, ale naopak oni přispívají finančními dary na transparentní účet Milionu chvilek. Skutečnými sponzory jsou tedy právě ti často zmiňovaní „obyčejní pracující lidé“.

Kdo to svolal?

Demonstraci v roce 2012 svolali odboráři. A nijak se netajili tím, že účastníky sváželi do Prahy autobusy nebo dokonce zvláštním vlakem s patnácti vagony vypraveným z Ostravy. „Před Dům odborových svazů už dorazily první autobusy,“ uvádělo se tehdy v tisku. Nebo: „Z Brna vyrazilo nejméně 40 autobusů.“

Dnešní demonstrace svolává občanský spolek Milion chvilek, který nikomu žádné cesty nezařizuje ani neplatí. Na poslední pražské shromáždění dorazili lidé ze stovek českých i moravských měst a vesnic. Za svoje. Na sítích si domlouvali spolujízdu nebo se skládali na pronájem autobusu.

Zeman v kleci a poprava Babiše či Benešové?

Nebylo by bez zajímavosti zjistit, jak by odpůrci dnešních demonstrací hleděli na podobné excesy na náměstí. Když je pohoršuje už jen sám fakt, že se proti prezidentovi, premiérovi a ministrům vůbec protestuje. Jak by se jim líbila hra na setnutí hlavy Babišovi? Nic tak nechutného ale na pódiu Milionu chvilek nespatříte. Jediná „scénka“, která tam proběhla, připomínala něco jako neplánované úsměvné cvičení, když jeden řečník pozval přítomné kolegy ještě jednou k nástupu na „prkna“ a vyzval je, stejně jako všechny demonstranty, aby se v jasném symbolu „všichni společně“ chytli za ruce. A pak došlo i na společný zpěv písně s refrénem „naděje zlátne“.

Zato v roce 2012 byla na náměstí vystavena figurína tehdejšího prezidenta Klause v kleci a nahoře pódiu probíhaly stylizované popravy politiků. Kostýmovaní zbrojnoši přivlekli k popravčímu špalku panáky představující premiéra Nečase a ministra financí Kalouska, kterým „kat“ poté za nadšeného povyku davů sekyrou uťal hlavu.

Co řekl demonstrantům Nečas a co Babiš

Když Mikuláš Minář, zástupce spolku Milion chvilek pro demokracii, veřejně vyzval předsedu vlády Andreje Babiše k dialogu před televizními kamerami, dočkal se odmítnutí. Přes stále početnější demonstrace a stále sílící nespokojenost desetitisíců občanů se Babiš hned 22. května dal slyšet, že nevidí jediný důvod, proč bych měl na Minářovu výzvu reagovat. O dva dny později ovšem pro Lidové noviny poněkud záhadně prohlásil: „Demonstranti o dialog se mnou nestojí.“ Možná doufal, že jeho čtenáři o výzvě, kterou ve skutečnosti odmítl on sám, nevědí. Prostě se to tak nějak hodilo a každá lež dobrá.

Nevyjádřil se nijak ani k faktickým příčinám protestů či snad dokonce k tomu, co by pro zmírnění nespokojenosti části občanů mohl udělat. Zůstal jen u opakování již známých, donekonečna omílaných „prchalovských“ frází o hrstce lidí nebo o tom, že demonstrace jsou jen divadlo a zpolitizovaná předvolební kampaň opozičních stran.

Premiér Petr Nečas v roce 2012 také usoudil, že jde o zpolitizovanou akci. „Odmítám politizaci akce odborů, kterou představitelé ČSSD a KSČM zneužívají pro svoji předvolební kampaň,“ uvedl. Dál už ale byla jeho řeč docela jiná:

„Jako premiér i jako předseda ODS cítím velkou zodpovědnost za to, aby se naše země nedostala do dluhové pasti, aby stále patřila mezi evropské státy s nejnižší nezaměstnaností a aby se o nás v souvislosti s negativním vývojem ekonomiky nepsalo na titulních stránkách evropských novin. Proto se nemůžeme chovat populisticky, proto musíme pokračovat v rozpočtově zodpovědné politice snižování zadlužování státu,“ řekl. A zakončil prohlášením: „Chceme diskutovat.“

A tak jsme tedy dohráli známou hru „Najdi deset rozdílů“. Nebylo to tak těžké.