Dějinné zvraty, kterým se někdy až eufemisticky říká revoluce mají vždy své výrazné osobnosti, které určují jejich ráz. Jedna podstatná role je určena symbolu doby, který je zosobněním očekávaných změn. Právě tento symbol se stává spíkrem a lídrem vzdoru nespokojeného davu na náměstích. Je schopen formulovat stanoviska a se svými blízkými spolupracovníky nabízí cestu z marasmu v konkrétních návrzích dalšího postupu. Lídr se v tu chvíli nevolí, ten buď je anebo není. Stává se přirozeným zosobněním naděje, nositelem nového étosu, nové ideje a vize. Takovou postavou byl bezesporu v listopadu 1989 Václav Havel. Stal se tváří velvet revolution, a brzy také visačkou nového Československa.

Ale každá, byť sametová a něžná revoluce, má i své další hrdiny a méně viditelné klíčové osobnosti zlomových okamžiků. Důležití jsou ti dělníci revoluce – dobrovolníci, aktivisté, bezejmenní bojovníci. Jejich odhodlání, nasazení a víra bývají rozhodující. Oni se stávají krevním oběhem, který udržuje sílu vzdoru v pohybu a akceschopnosti. Někdo tomu však musí velet, musí to organizovat a dát tomu řád. To jsou manažeři revoluce. Určují role v týmu, organizují akce, určují časy a jsou hlavními pořadateli akcí. To je full time job. Chyby se nevyplácejí a je třeba je minimalizovat. Ale pozor – zároveň je nezbytné k této roli přistupovat s nadhledem a lidským přístupem, aby se netlumilo spontánní autentické nasazení těch, kteří přicházejí pomoci z přesvědčení a plného odhodlání změnit svět k lepšímu a porazit zlo. Manažer akcí tedy musí být i dobrý psycholog a nesmí mít ambici suplovat roli spíkra a lídra či mu dokonce skrytě konkurovat. Dělba rolí je zcela zásadní, včetně role osoby, která zodpovídá za transparentní financování operace.

A pak mají ty dějinné zvraty své dramaturgy a režiséry, ideology poselství, chcete-li. Jsou to ti, kteří určí, jak bude vypadat plný Václavák. Často to byli a jsou lidé múzičtí, kreativní a zároveň disciplinovaní perfekcionalisté. Oni vědí, kde má stát tribuna, a jak bude vypadat, jak se to má nazvučit, kdo bude mluvit, kdy a jak, kdo bude případně zpívat. Oni vědí, jaký je cíl akce a jaké bude mít pokračování. Oni umějí atmosféru správně a citlivě vygradovat, udržet dav ve zdravém napětí a očekávání, a to vše pak naplnit a zhmotnit. Oni vědí, že nestačí jen někde být a zažít ten příjemný pocit sdílené sounáležitosti. To je všechno fajn, ale jsou body zlomu, poločasy rozpadu, kdy nejde jen o to si užít pohodový happening. Plné náměstí má obrovskou sílu a je výrazným politickým vzkazem těm, kteří stojí proti veřejnosti, proti dobrým mravům a přirozeným zájmům společnosti, kteří pohrdají slušnými psanými či nepsanými pravidly a chovají se jako sobečtí uzurpátoři moci anebo posluhují jiným zájmům. 

Zásadním mužem listopadu 89 byl bezesporu Láďa Kantor. Naprosto klíčová postava demonstrací na Václaváku a Letné ve druhé polovině listopadu 1989. Zemřel ve svých nedožitých sedmdesáti letech 26. července 2015. Láďa byl multidisciplinární osobnost – dramaturg, organizátor, publicista, režisér, textař, scenárista, zpěvák a pak také manažer a úředník. Bez nadsázky charismatický člověk a velká přirozená autorita. Byl v mnohém inspirativní, i ve svých encyklopedických znalostech. Za maskou drsňáka a skeptika se skrývala něžná duše a otevřené srdce. Vždycky jsem mu říkal, že když má rád Marka Grechutu, polského muzikanta mnoha profesí, že musí být dobrým člověkem. Láďa některé Grechutovy songy přebásnil do češtiny, naprosto skvěle, a některé dokonce zařadil do repertoáru svého CaK Vocalu. 

Jeho role spočívala v tom, že ty klíčové demonstrace řídil ze zákulisí, vtiskl jim tvář, charakter a výraz. Měl pro to ten správný cit i sílu se prosadit a nenechat se uchlácholit k nějaké povrchní improvizaci. Přesně věděl, čeho chce dosáhnout a jak to v reálu uskutečnit. Chci tím říci jediné, a sice to, že dnešním demoškám na Václaváku chybí Láďův rukopis. Pořadatel a svolavatel nemůže být zároveň spíkr, lídr, manažer, financiér, dramaturg a režisér. Opakuji, že je třeba ty role rozdělit a vzít vše s maximální vážností. Odpovědět si na otázky – kdo, co, jak, kdy, za co, s kým a proč atd. Odpovědnost je skutečně obrovská, chcete-li dějinná. Když někdo může, tak jsou okamžiky, kdy také musí.

Zároveň chci zdůraznit, že si nesmírně vážím všech zástupců a představitelů těch občanských iniciativ, které dokázaly přes sociální sítě oslovit velkou část veřejnosti, probudit ji z letargie a dát ji naději. Smekám, fandím a držím palce vám, sobě i nám všem. Všichni víme (nebo alespoň tušíme), jakou sílu má ten moloch na druhé straně barikády a jaké zbraně používá, a přesto se plných náměstí bojí jako čert kříže. Pokusme se přetavit tu energii do podoby, která ty čerty nejen vystraší, ale časem vyžene tam, kam patří – na smetiště dějin. K tomu bude potřeba spojit síly všech demokraticky smýšlejících lidí v zemi, tedy těch, kteří si nepřejí návrat do normalizačních poměrů a vládu hlasovací (de facto faktické) komunistické trojkoalice ANO, KSČM a SPD. Čeká nás ještě dlouhá cesta, ale stojí za to ji podniknout a nevzdat se bez aktivního odporu. Vstupujeme do další fáze vzdoru. Víte, jaký je rozdíl mezi listopadem 1989 a dubnem 2018? Tehdy jsme mohli svobodu získat a dnes ji můžeme ztratit. Tehdy se ten náš svět dělil na my a oni, dnes pro změnu na oni a my. Tehdy stáli proti lidem komunisti a estébáci a dnes zase, i když si tak už někteří z mnoha dobrých důvodů raději neříkají. Tehdy Rusko (Sovětský svaz) couvalo, dnes se ve svých bývalých sférách vlivu zase hlásí o slovo, skrytě, rafinovaně, hybridně. Tehdy šlo o osudovou výzvu a dnes také.