Protivládní demonstrace v Arménii slaví úspěch. Bývalý prezident Serž Sargsjan, který se hodlal stát doživotním vládcem malé kavkazské země, pod nátlakem mírových demonstrací rezignoval. Takového kroku se nikdo nenadál a v zemích bývalého Sovětského svazu je takové vyústění ojedinělé. Čeká Arménii nová demokratická budoucnost, nebo máme očekávat chaos?

O co šlo

Arménie byla svědkem největších protivládních demonstrací od tzv. elektrických protestů v roce 2008. Tehdy vyšli lidé do ulic kvůli zdražování energií. Protestovali hlavně starší lidé, mladších bylo pomálu. Letošní dubnové demonstrace byly zahájeny především studenty, kterým došla trpělivost s bezvýchodnou situací v zemi. Právě mladí lidé mohli zapomenout na perspektivní budoucnost, pokud ovšem nebyli spřízněni s dlouholetým prezidentem Seržem Sargsjanem nebo jeho Republikánskou stranou.

Poté, co Sargsjan odsloužil dvě prezidentská volební období, nehodlal odejít od moci. Rozhodl se proto pro komplikovanou a vychytralou cestu, jak udržet fasádu demokratičnosti a zároveň zůstat v čele země. Jeho vládní strana, která má v parlamentu ústavní většinu, prosadila změnu politického režimu země z prezidentského na parlamentní. Výsadní pravomoci prezidenta se tedy přesunuly do rukou premiéra. Nikoho nepřekvapilo, když na premiérskou funkci byl navržen právě Serž Sargsjan. Celé situaci dodalo na pikantnosti, že parlament zároveň odhlasoval předání prezidentské rezidence v Jerevanu do doživotního držení Sargsajnovi. Čili všehovšudy stačilo pouze změnit tabulku na dveřích: z prezidenta na premiéra Sargsjana. Jinak vše mohlo zůstat při starém.

Mírové protesty, které dosáhly rezignace

Během minulých dvou týdnů se na ulicích hlavního města a v dalších městech po celé zemi shromáždily desítky tisíc lidí. V poslední den před rezignací se jen v Jerevanu shromáždilo okolo 150 tisíc nespokojených. Demonstranti postupně zablokovali všechny příjezdové cesty v centru hlavního města, poté i na okrajích a brzy nebylo města, kde by nebyla blokována alespoň hlavní ulice. Policie se nevměšovala, protestanti nevyhledávali potyčky. Seděli na lavičkách, na zemi, na autech, na popelnicích, prostě na všem, co přišlo pod ruku a mohlo sloužit jako barikáda.

Serž Sargsjan prolomil rekord v délce výkonu premiérského mandátu – šest dní. Nikdo nedoufal, že do té doby všemocný muž by opustil post, který si hodlal zuby nehty udržet. Po nevydařeném rozhovoru s lídrem demonstrací Nikolou Pašinjanem za účasti médií, Sargsjan z jednacího sálu prostě utekl. Když se poté v pondělí 23. dubna v podvečer zemí roznesla zpráva, že nenáviděný politik rezignoval, lidé propukli v nekontrolovatelný jásot. Pocit štěstí a lidská solidarita vládly ulicemi města.

Co bude dál?

Rezignací ovšem nic nekončí, naopak celá revoluce – kterou Arménie nazvali po našem vzoru „sametovou“ – právě začala. Sargsjan byl jen vrcholkem ledovce, hlavní úkol bude zbavit vládní Republikánskou stranu moci. Bude se jednat o velice složitý úkol, neboť za desetiletí vlády strana ovládla i nejnižší správní posty.

Poslanec a lídr opoziční parlamentní strany Yelk, která se tak tak dostala v posledních volbách do parlamentu, Nikol Pašinjan vyzval k pokračování protestů. Sám pořádá protestní pochody Jerevanem v jejichž čele kráčí ve svém typickém maskáčovém tričku a kšiltovce. Následují ho tisíce lidí, další tisíce pořádají vlastní pochody nebo demonstrace ve městech po celé Arménii. Pašinjan odmítl jednat s vládní stranou o „řešení vyhovujícím všem“, což vlastně znamenalo kosmetické úpravy režimu a zachování moci republikánské strany. Momentálně vůle ulice je zvolit Pašinjana prozatímním premiérem a vypsání předčasných svobodných voleb. Premiér by měl být parlamentem zvolen 1.5., avšak je velká pravděpodobnost, že kandidátem bude opět někdo z Republikánské strany, jelikož ta drží většinu. Každopádně právě tato volba bude klíčová. Rozhodne, zda se země vydá na cestu demokracie, nebo sklouzne zpět do tenat autoritářského režimu.