KOMENTÁŘ / V posledních dnech (vlastně skoro týdnech) jsem zažil nejkurióznější státní svátek v mém životě. Jmenuje se „Den české státnosti“. Ti, co se ho na počátku tohoto tisíciletí pokoušeli založit, vlastně obnovit, to určitě mysleli dobře. Neměli však šťastnou ruku s volbou data: co čert nechtěl, padlo to právě na den, kdy byl kdysi podle neověřené legendy zabit přemyslovský kníže Václav. Naštěstí v době, kdy se o svátku rozhodovalo, spousta pamětníků počínaje Milošem Zemanem přes sociální demokraty, komunisty, kteří tenkráte byli ještě v hojném počtu v parlamentu (a nemálo podobných by se tehdy bylo jistě našlo i v ODS) věděla, o co jde (zabitý byl, jak známo, zbabělec a kolaborant), a dokázala v parlamentu zabránit nejhoršímu. Je to tedy Den české státnosti a basta. Kdo chce, může si zmíněného knížete připomínat taky, máme svobodu a demokracii. 

O co jde doopravdy, připomínala v poslední dny, vlastně týdny, občanům, kteří nejsou docela dobře orientováni, novinářská kanonáda. Celý národ tak ústy svých žurnalistů vzpomenul „mnichovské“ doby, kdy česká státnost (vlastně jedna její varianta) dostala pořádně do kožichu a na pár let vlastně zanikla. Ti, co ji reprezentovali, ji nedokázali ubránit, a ti, co ji jim kdysi darovali, vítězové z Versailles, je nechali v rejži. 

Dále čtěte

Kupte si knihu Bohumila Doležala: Jak ubránit normální svět

Česká republika i celý svět prošly v předchozích letech mnoha turbulentními změnami. Jen pár měsíců po vzniku vlády Petra Fialy…

Nejsem ochoten ohrnovat nad těmi prvními nos ⁠– co jim zbývalo! Nicméně ke svému maléru svou neuvážeností sami přispěli. K nadcházejícímu maléru mocně přispěli i vítězové od Versailles. Také jim vlastně nic moc nezbývalo, na válku neměli. A jak se posléze ukázalo, nic do budoucna nezískali ani Hitlerovi triumfátoři z Mnichova: za pár let byla německá země, již jim její obyvatelé lehkověrně svěřili do péče, z větší části proměněna v trosky. Jediný, kdo si nakonec přišel na své, Josif Stalin, se stranou spokojeně pochechtával a čekal na svůj den. Taky jemu to nakonec přišlo docela draho, ale stal se na dlouhý čas tím, před nímž jeho západní spojenci, bez nichž by se byl Hitlerovi ani náhodou neubránil, museli tu a tam srazit kufry.

Takové věci se v dějinách čas od času stávají. Méně obvyklé je, když si na nějakou událost po dlouhém čase z politického kalkulu vzpomínají ti, kterým kdysi jako prvním tvrdě spadla na hlavu (tj. my a naše současné intelektuální a politické elity). Nechtěnou komikou chvíle je, že tak činí v době nazvané pateticky „Den české státnosti“. Skučení českých médií ze všech stran přitom nechtěně potvrzuje někdejší slova filosofa Emanuela Rádla o tom, že národ, který se pyšní tím, kdy, kde a jak dostal pořádně nařezáno, si zaslouží nanejvýš opovržení.

Dále čtěte

Svatý Václave, pros za nás Boha, aby nás chránil před naší hloupostí

KOMENTÁŘ / Pan Švamberk na serveru Novinky ví, že svatý kníže Václav neosvobozoval otroky. Prostě to ví, ačkoli není…

Jistě, je třeba o takových nářezech vědět. Ale především je třeba vědět taky, ne-li v první řadě, o naší často spoluúčasti a spoluvině na nich. A ne je například vytahovat jako trumf proti našim nynějším spojencům a jako přihrávku minulým a budoucím protivníkům doma i ve světě. 

A zvlášť vypečené je, když se zdá, že v tomto ryku mají tak či onak prsty ti, kteří u nás před jedenácti letech namlouvali veřejnosti, že až doteď nám vládli ti, kteří nemakali a kradli, zatímco nyní přicházejí oni, obyčejní lidé, aby udělali pořádek. Je dobré jim dnes připomenout: Podívejte se, holoubci, čeho jste vlastně dosáhli!

Je čas kamení sbírat a čas kamení rozhazovat. Je někdy čas se pyšnit a někdy čas se stydět. Nikdy však není čas plést obojí dohromady a zaměňovat jedno za druhé.

Naše země se po listopadu 1989 a dalších třiadvaceti lepších letech někdy od roku 2013 řítí do katastrofy, kterou její iniciátoři poněkud směle jmenují Nové pořádky. Občas to vypadá, jako že se blýská na lepší časy, ale vždycky se záhy ukáže, že na lepší časy jako společnost zatím nějak nemáme. 

I proto považuji ten celkový „mnichovský“ tón, jaký zvolila v posledních dnech česká média (jistě že ne všechna, ale smůla, hlavně ta, co jsou nejvíc vidět a slyšet), za hanebný a zavádějící. Z maléru (a my jsme v maléru, v němž jsme naši tak trochu nezaslouženou demokracii už skoro prošustrovali) se nedostaneme švindlováním a zatloukáním.

P.S. Mimo jiné i o tom, jak jsou naše země a my, co v ní žijeme, zamotáni do evropského vývoje v posledních dvou stoletích, píšu ve své knížce „Jak ubránit normální svět. Studená válka v ČR“, která právě vyšla ve spolku Free Czech Media.