Právě před 75 lety byl přijat zákon, který zamezil další činnost soukromým nakladatelstvím v Československu. Dosavadní více méně svobodná produkce stovek nakladatelství se zúžila v několik málo stranou kontrolovaných vydavatelských domů. Stovky knižních titulů byly v různých fázích příprav zrušeny či přímo sešrotovány. Svobodný knižní trh zanikl.

Je dobré si tyto události připomínat, protože, jak vidíme i poměrně nedaleko našich hranic, svoboda médií není samozřejmostí a vznikne-li nedemokratický režim, sdělovací prostředky a knihy bývají jako první na ráně.

Vydávání knih v Československu bylo ztíženo již nacistickou cenzurou. Po konci války velmi rychle přešla jedna totalita v druhou. V letech 1945-1948 se komunisté snažili systémem nejrůznějších zákazů a povolení regulovat knižní nabídku, k čemuž posloužil i tehdejší nedostatek papíru. Poskytl snadný argument, proč ten či ten knižní titul nepovolit.

Mravní zvrhlost, kam se podíváš

Jakmile získali komunisté politickou moc, prostřednictvím nejrůznějších komisí a národních rad dosáhli totální kontroly nad všemi vydávanými tituly. Vydávané knihy prošly velmi hustým sítem a vyřazeny byly tituly autorů, kteří nezastávali potřebné politické pozice, ale i autorů, kteří byli shledáni příliš buržoazními, kosmopolitními nebo experimentálními (pozastaveno bylo i vydání knih Josefa Čapka, který zemřel v koncentračním táboře).

Již vytištěné údajně závadné knihy byly stahovány z knihkupectví i z knihoven, aby bylo dosaženo jednotného působení na čtenářstvo. Okruh nepovolených autorů, směrů a knih se postupně rozšiřoval, až dosáhl v roce 1953 přibližně 7500 položek. Charakteristika závadných knih byla přitom vágní, z dnešního pohledu až úsměvná. Za závadnou byla označena literatura „braková“, což v popisu znamenalo literatura bez výchovných tendencí – jako kdyby jediným účelem četby byla výchova občana. Jmenovitě byly v této kategorii označeny detektivky a knihy „s náměty cowboyskými“. Svůj vlastní kruh v pekle cenzury si vysloužil existencialismus, komunisty vykládaný jako „literatura mravně zvrhlá, která líčí člověka pouze podle jeho pudů“, vlastní kategorií se stala také literatura „zastaralá“, popisující „děje dávno již dobou překonané“. Sem mohly spadat například romány z měšťanského prostředí či červená knihovna.

Totální likvidace

Tak, jak se zužoval prostor vydávané literatury, zužoval se i počet nakladatelství. Ministr informací Václav Kopecký nejprve do soukromých vydavatelství dosadil zmocněnce pověřené kontrolou jejich činnosti, což byl jen předstupeň k mnohem razantnějšímu zásahu. K němu potřebovali komunisté zákon, a tak si ho tedy schválili. Na jaře roku 1949 vešel v platnost Zákon o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací. Ten de facto zamezil soukromníkům vydávání knih. Oficiálním důvodem bylo jednak zabránění vydávání „škodlivé knižní produkce“, ale také odstranění „nakladatelského podnikání za účelem výdělečným“. Ano, zisk se stal v komunistickém státě hrozbou.

Podle akademických Dějin české literatury z roku 2007 bylo tak během jediného roku zlikvidováno 371 soukromých nakladatelství. Některá z nich byla nuceně sloučena v několik málo státních, například do nakladatelství Československý spisovatel nebo SNDK. Byly to monopolní molochy, obvykle přidružené k nějaké prokomunistické politické straně nebo k ústřední organizaci Národní fronty. Nakladatelství Práce tedy spadalo pod Revoluční odborové hnutí ROH, Svět sovětů pod Svaz československo-sovětského přátelství, vzniklo dokonce i vydavatelství Brázda pojmenované podle Jednotného svazu zemědělských družstev.

Nezapomeňme!

Dnes jsou sběrateli vyhledávány knižní tituly, zejména dobrodružného žánru, které byly staženy z oběhu nebo dokonce zastaveny ještě v tiskárně, ale část nákladu, někdy jen několik výtisků, zůstala zachována. K záchraně těchto výtisků paradoxně přispěla i česká nenechavost – mezi tiskaři bylo běžné, že si některé z prvních výtisků brali zaměstnanci tiskárny potají domů.

Připomeňme si doby, kdy nebylo dovoleno psát nevýchovně, věnovat se starým či vzdáleným dějům nebo nedej bože chtít vydělávat. Zkrátka chovat se svobodně. I dnes se různé lobby pokoušejí prostřednictvím nasazených škůdců v příslušných radách nahlodávat postavení veřejnoprávních médií. A v sousedním Slovensku se Ficova vláda nechala slyšet, že veřejnoprávní rozhlas a televizi zruší a vytvoří nové médium, více podřízené vládě. Nepřipomíná nám to na počátku zmíněný rok 1949?

75 let je asi příliš dlouhá doba a lidé zapomínají. Nezapomeňme.