Byl to poslední den jednoho z mnoha našich rudomořských pobytů. Po snídani, během balení, jsem zapnul televizi, kde dávali přenos, který sledoval celý svět. Vynesení rozsudku nad bývalým prezidentem Husním Mubarakem. Dostane trest smrti, doživotí – anebo bude zproštěn viny? To poslední se zdálo být čirou utopií. Tenkrát.

Obžaloba mu kladla za vinu podíl na smrti stovek demonstrantů, kteří přišli o život při protivládní revoltě, která vedla k jeho pádu a do moderních dějin Egypta se zapsala jako Revoluce z 25. ledna 2011.

Verdikt jsem tehdy stihl jen tak tak, protože sotva byl vynesen, museli jsme opustit pokoj a záhy odjet na letiště. Vzpomínám si, že se mi tehdy ulevilo. Exprezident nedostal absolutní trest, ale doživotí. Byla to ovšem úleva velice chabá. Vnitřně jsem byl přesvědčen o tom, a napovídal tomu průběh oné revolty alias revoluce, že Mubarak rozkaz střílet do lidí osobně nevydal. Kromě toho jsem měl obavu, že při hodnocení historické úlohy Mubarakovy osobnosti budou zcela opomenuty klady jeho politiky, zejména v zahraniční oblasti. Tyto obavy přetrvávají dodnes.

Cestou na letiště a pak při návratu do Evropy jsem přemítal o tom, jestli by nebylo férovější nechat Mubaraka v klidu dožít v jeho vile v Šarm aš Šajchu. Domnívám se, že ano, ale je to jen můj soukromý názor. V Egyptě samotném jsem se ovšem mezi lidmi setkal, ještě za Mubarakovy vlády, s přesvědčením, že tento politik se možná jeví pozitivně nám na Západě, ovšem oni, naši hostitelé, o něm mají docela jiné mínění. Vcelku pochopitelně: v jejich případě platí „bližší košile než kabát“. Na druhou stranu, viděno poněkud globálnějším pohledem: to, že Mubarak pokračoval v Sadatově politice mírové koexistence s Izraelem, mělo cenu zlata. Tedy pro každého, kdo netouží po dalším válčení mezi Araby a Izraelem. (Že se tomu Izraelci nevyhnuli jinde v oblasti, je věc jiná.)

Uplynulo necelých pět let a já jsem si mohl vychutnat pocit nemalého zadostiučinění. Zpráva z 2. března 2017, podle níž Kasační soud Egypta (nejvyšší soudní instance obecného soudnictví zemi) s definitivní platností a neodvolatelně rozhodl, že Mubarak je v kauze zabitých demonstrantů z revolty 2011 nevinen, znamená, že mé přesvědčení bylo správné. Byť po 2. červnu 2012 by mě mnozí za tento postoj rádi kamenovali.

Nehodnotím zde Mubarakovu vinu či nevinu v paralelní korupční kauze, ale výlučně obvinění, že je spoluzodpovědný za smrt demonstrantů. Nyní je pravomocně potvrzeno: není a nikdy nebyl. Proto bylo jeho věznění kvůli něčemu, čím se neprovinil, nesprávné a nespravedlivé. Stal se obětí revoluce, které nestál v cestě – a která v mnoha ohledech nepřinesla pouze pozitiva.