HISTORIE / Požáry, terorismus, přírodní pohromy. Některé dny na sobě nesou více dějinné tíhy než ty ostatní. A mezi nimi neblaze vyčnívá patnáctý duben. Běžné datum v kalendáři, na první pohled ničím výjimečné. Právě v tento den se však souhrou zvláštních náhod odehrálo tolik lidského neštěstí a dramatu, že bývá neoficiálně považovaný za vůbec nejsmolnější z celého roku.

Dnešní datum se vepsalo do historie černým písmem ne jednou, ne dvakrát, ale již mnohokrát – napříč léty, kontinenty i lidskými osudy. Ať už byl viníkem člověk, spojení nevypočitatelných okolností či síla přírodních jevů, svět se vždy otřásl. 

Poslední výstřel

„Jak výjimečná příležitost se mi naskytla – kdybych chtěl, mohl jsem prezidenta zabít už při jeho (druhé) inauguraci,“ zapsal si čtvrtého březnového dne roku 1865 do deníku americký herec John Wilkes Booth, horlivý stoupenec Konfederace a podporovatel otrokářství. Pouhých pět dnů po utichnutí americké občanské války se další příležitosti odhodlaně chopil.

Abraham Lincoln navštívil divadlo ve Washingtonu, kde Booth pracoval. Herec vkročil do prezidentské lóže a jedním výstřelem zezadu do hlavy vykonal nad 16. prezidentem Spojených států amerických trest smrti. Prezident zemřel druhého dne časně zrána, 15. dubna 1865. 

Dále čtěte

Co se to stalo s Amerikou? Fenomén jménem Donald Trump vám vysvětlí nová kniha

Nazvali jsme ji Trump 2.0. Novinka, kterou již nyní najdete na e-shopu FORUM, se zabývá tím, co znamená znovuzvolení…

„Sic semper tyrannis! (Tak se děje tyranům!)“ křičel atentátník po činu. Trvalo dvanáct dnů, než jej na útěku dopadli vojáci a zastřelili.

Národ, který se teprve začínal zotavovat po čtyřletém válečném běsnění, které za sebou zanechalo statisíce mrtvých, podle některých odhadů až milion, se ponořil do smutku.

Pýcha na dně oceánu

Měla to být loď, kterou by obdivoval celý svět. Technologický klenot své doby, vrchol strojírenských schopností, ztělesnění luxusu a nepokořitelnosti. Právě za domnělou neporazitelnost však mnoho lidí zaplatilo svými životy.

Velkolepá první plavba zaoceánské lodi Titanic byla zároveň i její poslední. Krátce před půlnocí 14. dubna 1912 největší parník, jaký kdy kdo do té doby spatřil, během své cesty ze Southamptonu do New Yorku narazil do ledovce v Atlantském oceánu. Za pouhé tři hodiny pýchu lidstva pohltily hlubiny oceánu. V mrazivých vodách oné patnácté dubnové noci zahynulo více než 1500 mužů, žen i dětí z celkových zhruba 2200 osob na palubě. Počet obětí by však nemusel vystoupat tak vysoko, kdyby plavidlo bylo vybaveno dostatečným počtem záchranných člunů.

Trosky monumentálního parníku dodnes spočívají na dně oceánu jako tiché memento křehkosti lidské neomylnosti a pokroku. 

Voda pohltila krajinu i životy

Americký Jih čelil na jaře roku 1927 jedné z nejničivějších přírodních katastrof v celé historii Spojených států. Řeka Mississippi, napájena a posilována nebývale vydatnými dešti, 15. dubna začala protrhávat hráze a během následujících týdnů zaplavila území o rozloze 70 tisíc kilometrů čtverečních, tedy jako necelá Česká republika. Voda si brala domy, pole, celé vesnice. Leckde dosahovala až deseti metrů a trvalo i pět měsíců, než opadla. Zahynulo přes 500 lidí a více než 600 tisíc obyvatel bylo nuceno opustit své domovy.

Dále čtěte

Záblesk vítězství v krvavé řeži. Na Ivodžimě tuhé boje zuřily dál, Japonci kladli sebevražedný odpor

HISTORIE / Hrdost, odvaha, přátelství, radost z přežití na bitevním poli posetém smrtí a beznadějí. Jeden z nejvýmluvnějších a nejikoničtějších…

Velká voda také nemilosrdně odkryla problémy v tehdejší americké společnosti, rasová nerovnost se ukázala v bolavé realitě. Humanitární pomoc selhávala, lidé neměli kde složit hlavu ani co vložit do úst. Mnozí z nich, zejména černošští nájemní zemědělci, jimž řeka vzala vše, byli nuceni pracovat v nouzových táborech, kde na ně kromě těžké práce čekalo i ponižování a špatné životní podmínky. Nespokojenost vedla kroky početného černošského obyvatelstva z Jihu na klidnější Sever země.

Dusili se vestoje

Na začátku bylo nadšené vzrušení fanoušků fotbalových týmů Liverpool FC a Nottingham Forest, na konci pak tragédie, která nemá v dějinách britského sportu obdobu, a jedna z nejhorších sportovních katastrof vůbec. Na stadionu Hillsborough v anglickém městě Sheffield se 15. dubna 1989 odehrával fotbalový zápas, semifinále Anglického poháru (FA Cup). Špatnou organizací a selháním policie se však proměnil v boj o holý život.

Příliv několika tisíc fanoušků, jejichž počet převyšoval kapacity tribun, policie pustila do areálu. Hrnuli se na tribuny, tlačili před sebe lidi a byli tlačeni jinými. V přední části ochozů nahrnul dav diváky na plot. Zatímco fotbalisté na hřišti zápasili o míč, jejich fanoušci lapali po dechu. Teprve v šesté minutě hry byl zápas přerušen. Tou dobou se některým šťastlivcům podařilo skrz díru v plotě uniknout smrtícímu davu, jiní umírali udušením vestoje.

Plot se nakonec zhroutil. Hřiště se začalo plnit lidmi snažícími se popadnout dech, zraněnými diváky a těly mrtvých. Toho odpoledne bylo ušlapáno a umačkáno 96 lidí včetně dětí, dalších 766 lidí bylo zraněno. Tragédie vedla ke zrušení plotů i dalších bariér mezi hřištěm a tribunami. 

Když obloha zčernala

V dubnu 2010 se do běžného rytmu života v Evropě vmísilo šedivé mračno z Islandu. Erupce sopky Eyjafjallajökull vrhla do atmosféry jen za první tři dny 140 milionů metrů krychlových sopečného materiálu, popel vystoupal až do výšky devíti kilometrů a prouděním vzduchu se rozšířil nad velkou část Evropy. Byl jemný, složený z mikroskopických částeček z roztavených hornin a skla, přesto dokázal paralyzovat celý kontinent. 

Zavládl největší letecký chaos od druhé světové války – během několika dní bylo zrušeno přes 100 tisíc letů a miliony cestujících zůstaly uvězněny na letištích bez možnosti návratu domů. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) ale sopečný mrak nepředstavoval pro lidi vážnější zdravotní riziko, s výjimkou oblastí v bezprostřední blízkosti vulkánu.

Výbuch sopky způsobil na Islandu silné záplavy, hladiny tamějších řek stouply až o tři metry, tisíce hektarů půdy pokryla vrstva popela. Uzavření vzdušného prostoru ve dnech 15. až 17. dubna 2010 téměř v celé Evropě zbrzdilo dodávky léků, potravin či výrobu automobilek, ztráty pocítil květinářský průmysl až v Keni.

Teror v Bostonu

Sportovní události by měly být místem férového soupeření, radosti z vítězství, přijímání prohry a propojení s lidmi napříč světem bez ohledu na původ, víru či přesvědčení. Dne 15. dubna 2013, krátce po čtvrté hodině odpolední místního času, se však dějiště Bostonského maratonu, jednoho z nejstarších a nejprestižnějších běžeckých závodů světa, stalo místem teroru, strachu a bolesti.

Poblíž cílové rovinky explodovaly dvě podomácku vyrobené výbušniny ukryté v tlakových hrncích. Tři lidé zemřeli, včetně osmiletého dítěte, více než 260 jich bylo zraněno, často vážně – minimálně čtrnáct lidí přišlo o končetinu. Vrahové byli odhaleni záhy. Za teroristickým útokem stáli bratři Carnajevovi, etničtí Čečenci, muslimové žijící v USA legálně od roku 2001. Tamerlan Carnajev byl dopaden a zastřelen několik dní po útoku, druhý z bratrů Džochar čeká ve vězení na vykonání rozsudku smrti.

Dále čtěte

Nešťastný, podivínský a opuštěný. Život pohádkáře Andersena připomínal noční můru

„Novoroční jitro se rozbřesklo nad malým tělíčkem, v ruce mělo svazeček sirek, skoro celý vyhořelý. Chtěla se ohřát, říkali lidé,…

V podvečer 15. dubna 2019 se svět díval v přímém přenosu na zkázu jednoho z nejvýznamnějších evropských chrámů. Slavná pařížská katedrála Notre-Dame, která přežila staletí revolucí, válek i okupací, se ocitla v plamenech. Oheň zachvátil střechu i štíhlou věž, ta se krátce po 19. hodině zřítila.

Hasiči bojovali s požárem dlouhé hodiny, zatímco davy Pařížanů i turistů zpívaly modlitby a sledovaly, jak se kulturní dědictví hroutí před očima. Ačkoliv hlavní konstrukce katedrály nakonec vydržela, její vnitřní prostor i střecha byly vážně poškozeny. Většinu uměleckých a liturgických předmětů se však podařilo zachránit.

Radost a hrdost

Katedrála Notre-Dame není jen architektonickým skvostem a jedním z nejznámějších symbolů Paříže – pro mnoho lidí představuje i duchovní srdce Francie a jednu z nejvýznamnějších památek evropské civilizace. Její silueta se tyčí nad Seinou už od 12. století a byla svědkem celé řady klíčových okamžiků – císařské korunovace Napoleona Bonaparteho, válečných událostí i tichých modliteb milionů poutníků z celého světa.

Obnova si vyžádala miliardové částky, mezinárodní solidaritu a pět let intenzivních prací. Brány katedrály se znovu slavnostně otevřely v prosinci loňského roku poté, co na ně pařížský arcibiskup Laurent Ulrich symbolicky třikrát udeřil berlou. Francouzský prezident Emmanuel Macron tehdy prohlásil: „Dnes můžeme společně sdílet radost a hrdost.“

Hrad v plamenech

Plameny vyšlehly 15. dubna i v české národní kulturní památce a goticko-renesančním architektonickém skvostu z poloviny 13. století. Psal se rok 2005, když hrad Pernštejn na Vysočině postihl rozsáhlý požár. Do hašení se zapojilo 20 jednotek hasičů ze dvou krajů a boj nad živlem nakonec vyhrály.

Oheň ale stihl zničit střechu horního hradu, krov a podkroví depozitáře, v němž spočívalo na 700 mobiliárních předmětů, zvláště nábytek a obrazy. Škoda byla nakonec vyčíslena na 48 milionů korun. Za pohromu nejspíše podle hasičů mohlo chemické samovznícení.