Názory děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michala Pullmanna rozproudily živou debatu, ve které jde o pohled na komunistický režim, jeho podstatu a roli obyčejných lidí v něm. Svůj názor na facebooku vyjádřil i Tomáš Klvaňa. S autorovým svolením jeho text publikujeme.

Proč a jak se Michal Pullmann mýlí ohledně komunismu?

1. Snaží se vzbudit dojem, že napravuje a koriguje extrémy a jednostrannosti 90. let. Prý se tehdy zašlo v hodnocení komunismu daleko, režim se odsuzoval emocionálně a bez snahy ho pochopit. Oni, „mladí historici“, si nyní navlékají kabát odbornosti a konečně nám, pamětníkům, řeknou, jak to bylo. Což není pravda ani trochu. V 90. letech žádné pořádné zúčtování s komunismem neproběhlo, skoro nikdo nebyl potrestán, skoro nikdo nešel za zločiny sedět, bolševikům se ponechaly vysoké penze a vily a jejich pokolení si nastartovalo cestu k miliardám. Debata o komunismu se vedla podobná jako dnes, ale poněkud stranou společenského zájmu, stejně ostatně jako dnes. Pravice se zaměřila na kritiku a levice se pokoušela tvrdit, že přece nebylo všechno špatně.
2. Nutí nám chiméru, že my chceme jen odsuzovat a nesnažíme se odborně studovat a pochopit. Opět nesmysl. Nejcennější vhled do mechanismu normalizace vznikl v jejím lůně, jmenuje se Moc bezmocných a napsal ho jistý ex-kouleč sudů v trutnovském pivovaru. Nic, co dnes píší lidé jako Pullmann, se tomu ani zdálky neblíží. Havlův esej není žádný „pravicový“, „emocionální“ odsudek, ale upřímná a múzou políbená snaha totalitu pochopit. Na tento esej od 90. let navázala řada autorů doma i ve světě. Pod tímto zorným úhlem je Pullmannova „odborná“ tvorba směšná.
3. Tito noví historici říkají, že normalizační režim nebyl totalitní. Používají k tomu nesmyslnou definici totality. Kdyby prý byl, všichni by byli tak brainwashed, že by nemohla vzniknout Charta. Podle toho nejenže není totalitou třeba Severní Korea, neb i tam se občas objeví veřejný odpor k režimu, ale totalitní nebyl ani nacistický režim v Německu; podle té definice totalita nikdy neexistovala a nikdy existovat nebude, je čisté sci-fi.
4. Říkají, že se jim snažíme bránit ve studiu relevantních detailů. To je samozřejmě další nesmysl. Studovat detailně život v normalizacích je důležité a lépe tak pochopíme, jak jiný byl život v Maďarsku, ČSSR, na Kubě, v NDR a Sovětském svazu (obrovské rozdíly; snažil jsem se o tom zmínit ve své poslední knize), a jak se to celé lišilo (a jak třeba nelišilo!) od života obyčejných lidí v Anglii, Americe, SRN.
5. Pokud ale začnete zpochybňovat prostou skutečnost, že to byl po celých 41 let režim totalitní, nabízí se otázka, proč to děláte. Kategorizace diktatur na totalitní a řekněme „obyčejně autoritářské“ je důležitá. V těch druhých vláda nemá potřebu kontrolovat všechno. Většinou ponechá fungovat trh, propaganda se omezuje na nacionalismus a lidé většinou mohou dělat a říkat, co chtějí, pokud otevřeně nepracují proti vládě, nebo ji nekritizují (někdejší Chile, Argentina a Paraguay, nebo dnešní Ruská federace). Totalitní vlády mají ambici ovládat všechno, včetně myslí, vytvářejí nového člověka K tomu potřebují zákazy cestovat (izolace), tvrdou cenzuru, teror, propagandu a indoktrinaci všude, hlavně v televizi, filmu, vzdělání, umění, zábavě i vědě.
   
   

   Dále čtěte

   Miloš Vystrčil: Čína se chová jako náš nadřízený

   Předseda senátu Miloš Vystrčil vzbudil pozornost (a u některých státních představitelů i nelibost) tím, že se rozhodl uskutečnit cestu na…

6. Přesně to československý komunismus dělal od roku 1948 do roku 1989. Totalitní režim padl v prosinci 1989, kdy byla zrušena ústavně zaručená vedoucí úloha komunistické strany a byl vypuštěn článek, podle něhož se veškeré vzdělání v ČSSR praktikovalo v duchu marxismu-leninismu.
7. Je samozřejmé, že totalitní ambice vypadala jinak v děsivých 50. letech, liberálnějších 60. a mizerných letech 70. a 80. Ty rozdíly se studují, studovaly se před Pullmannem a budou i po něm, ale je pořád mít potřeba na paměti, že to ve své ambici byl totalitní systém. I 16. 11. 1989. To, že komunisti nikdy totálně celou společnost neovládli, neznamená, že totalitní nebyl. Byl totalitní ve své ambici dané marxisticko-leninskou ideologií. Žádný režim v dějinách nikdy neovládne všechny projevy života.
8. Moje podezření – ale zatím jenom to – je, že postmoderní, postmarxističtí historikové (z nichž mnoho je zároveň různými levicovými ideology a aktivisty) toto píšou proto, aby z komunismu, nebo aspoň jeho části, sňali břímě viny, nebo ho aspoň hodně odlehčili. Mnoho z nich se totiž rozčiluje (tohle je specialita hlavně německých a západních levicových aktivistů), když srovnáváme nacismus s komunismem, jako by to bylo něco nepatřičného.
9. Prostá fakta ale mluví jasně: světový komunismus má za sebou mnohem víc nevinných obětí než světový nacismus a fašismus. Oni občas tvrdí, že nacismus byl u moci velmi krátce. To je pravda. Ale to má být argument ve prospěch komunismu, nebo v jeho neprospěch? Je otázkou, kdyby nedej bože nacismus válku vyhrál, jak by třeba vypadala taková nacistická „normalizace“ v Německu v 80. letech. Klíčový rozdíl je podle mě tento: Zvrácenost nacistické ideologie je většině normálních, morálních lidí zjevná ihned. Zvrácenost komunistické ideologie není. Komunistické zlo se maskuje bojem za lepší svět. Za sociální spravedlnost. Proto mu naletěly zástupy slušných, naivních lidí a snílků. Proto je dodnes nebezpečnější než nacismus.
10. Pullmann a další si stěžují, že se na ně teď pořádá hon ve stylu 50. let (považte – někdo se je opováží na veřejnosti kritizovat a třeba i zesměšňovat! Takové svinstvo…). Že prý je třeba komunistický režim pochopit, nejen odsoudit. Ok. Čekám tedy, kdy konečně s tím pochopením začnou…

P. S. V téhle zajímavé debatě proti Pullmannovi někteří lidé používají celou řadu nefér argumentů a osobních útoků. Lidsky chápu jejich rozhořčení, ale bylo by dobré, kdyby toho nechali. Je skutečně jedno, v jakém městě Pullmann vyrůstal (v Moskvě) a kdo byl jeho táta. A ač osobně nejsem rád, že Pullmann stojí v čele FF UK jako děkan, byl zvolen legitimně a vypadá to, že řada studentů si jeho práce cení. Rozhodně nechci, aby někdo nedemokraticky tlačil na jeho odvolání. Bude mi úplně stačit, když jeho studenti budou mít přístup k lidem a argumentům druhé strany.

Tomáš Klvaňa (* 1966) přednáší na New York University a Katedře severoamerických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Je autorem esejistické knihy Fenomén Trump: Poslední vzpoura bílých mužů (2016) a románu Marina. Ruský příběh (2011).