V pondělí uplynulo deset let od snad nejznámější přednášky emeritního papeže Benedikta XVI. na univerzitě v bavorském Řezně. Přednášky, ve které se hlava katolické církve věnovala islámu. Byl to pravděpodobně nejkontroverznější projev papeže za posledních padesát let, byť se na této kontroverzi podílel především fakt, že ho takřka nikdo z hlasitých kritiků nedočetl do konce a nepokusil se pochopit jeho podstatu.

Jemný intelektuál Joseph Ratzinger, mezi jehož přednosti dle vlastních slov nepatřilo praktické vládnutí, se tehdy nezalekl vlny odporu, která se proti němu vzedmula v západním světě. Jako nesmlouvavý odpůrce relativistického odmítání pravdy a zejména odmítání objektivních morálních pravd si nepochybně na myšlenkové výpady zvykl. Jestli však jeho citlivá duše na něco nebyla připravena, byla to právě reakce islámského světa.

Parlament Pákistánu jej vyzval k omluvě, podobné požadavky přišly z Íránu, Maroko dočasně odvolalo ze země vatikánského velvyslance. To však stále nebylo nejhorší. Na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy následovala vlna útoků na kostely, v Somálsku byla zavražděna italská jeptiška i s bodyguardem, v Iráku sťali kněze, v ulicích Ankary hořely papežovy portréty, někteří islámští duchovní volali po jeho smrti.

Zvláštním ironickým způsobem tak jako kdyby potvrdili nejkontroverznější část papežova projevu, která byla ve skutečnosti z kontextu vytrženou citací byzantského císaře 14. století Manuela II. Paleologa: „Ukažte mi, co Mohamed přinesl nového, a uvidíte, že jsou to samé špatné, nelidské věci, jako příkaz šířit jeho víru mečem.“ Co však kromě této citace ve slavném projevu zaznělo?

„Přelouskat“ projev s porozuměním je velmi těžké. Benediktovy vyjadřovací prostředky byly diametrálně odlišné než například ty jeho současného nástupce. Hlavní myšlenkou projevu bylo, že náboženská víra není nerozumná a s rozumem si neprotiřečí a co se jeví jako rozumově špatné, to je v rozporu s vírou. Papež se skutečně zabýval myšlenkou, proč je šíření víry násilím, chcete-li mečem, špatné i z náboženského hlediska.

Zatímco západní svět si dávno zvykl na biblická zlatá pravidla „co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim“ a „jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi“, papež se pokoušel uchopit uvažování islamistů a polemizovat s ním. Opět citoval byzantského císaře: „Bůh nemá zálibu v krvi, nečinit rozumné odporuje podstatě Boha. Víra je plodem duše, ne těla. Kdo chce tedy někoho přivést k víře, potřebuje schopnost být dobrým řečníkem a správně uvažovat, ale ne násilí a hrozby… Na to, abychom přesvědčili rozumnou duši, nepotřebujeme silnou ruku ani nástroje, kterými je možné udeřit, ani jiné prostředky, kterými lze někomu pohrozit smrtí…“

Jenže spojování islámu s násilím, respektive s jeho násilným potenciálem, byť třeba jen v některých interpretacích, bylo tehdy ještě něčím společensky nepřijatelným. Přitom další vývoj dal papeži jednoznačně za pravdu. Dotkl se reálného problému. Způsob uvažování, se kterým tehdy polemizoval, přinesl zlo na celém světě. Zplodil Aš-Šabáb, Boko Haram, Islámský stát, stvořil tisíce bojovníků převážně z dětí, jejichž rodičům otevřela Evropa kdysi náruč. A je v podstatě jedno, jestli to byl ten „pravý islám“.

Podstatou projevu bylo něco, čeho si svět ve svém zápalu za uhlazenou mluvu ani nevšiml. Papež tvrdil, že právě dnešní západní kultura, která vytlačila náboženství do soukromé sféry, jako něco iracionálního a subjektivního, vážně chybuje. Muslimského světa se naopak nepřímo zastal: „Nyní světové kultury hluboce zakořeněné v náboženstvích vidí, že toto vyloučení náboženství z univerzálnosti rozumu je útokem na jejich nejhlubší přesvědčení. Rozum hluchý vůči božskému a vytlačující náboženství mezi subkultury není schopný vstoupit do dialogu kultur.“

Abychom to přeložili do srozumitelnější řeči, vypomůžeme si slovy Petra Piťhy: „Říkáme: Náboženské války jsou středověký nesmysl. Očekáváme, že všichni odhodí svého Boha, protože my jsme to udělali. Ale oni to neudělají, protože na nás vidí, kam to vede – naše kultura se rozpadá a vymíráme. Říkáme, že s nimi musíme vést dialog, ale oni nás nebudou poslouchat, protože chtějí mluvit o náboženství a my žádné nemáme.“

Je tohle řeč křižáka? ptá se vatikanista John Allen.