Šedesátiletá kariéra nesmrtelné kapely završená aktuálním albem Hackney Diamonds vypadá divoce, má však svoje zákonitosti

Po zhlédnutí loňského čtyřdílného dokumentu HBO Max o skupině Rolling Stones jsem měl podobný pocit provinění jako při sledování starší koláže Petera Jacksona The Beatles: Get Beck. Totiž jak moc jsme my, novináři, falešnými mýty a mediálními zkratkami zanesli životy dvakrát čtyř kluků, majících obří talent. Oba dokumenty tento nános setřely suverénně jako Wabi Daněk rosu na kolejích. Jistě i proto, že už o nic nejde, game si over a všichni se blížíme ke konci cesty.

V případě Beatles se našly staré pásky, které konečně smíme vidět (The Beatles: Get Beck), v případě „valících se kamenů“ zůstáváme uhranuti upřímností čtyř oddělených zpovědí (zmíněný ­seriál Můj život jako Rolling Stone). Nebo jinak, konečně to pánové Mick Jagger, Keith Richards, Ron Wood a Charlie Watts řekli na plnou hubu.

Mick Jagger hned na začátku „svého dílu“ poprosí sebe i filmaře: „Zavřeme už prosím tu skříň plnou klišé.“ Léta vytesané pravdy začnou praskat. Ožije nový příběh, v jehož centru jsou pochyby, omyly, slabé články a rokle, do kterých se dalo spadnout. Tím spíš vám dojde, co všechno se muselo stát (anebo nestát), aby spolu čtyři komplikovaní lidé ve světle ramp strávili celý dospělý život.

Já takových zázraků napočítal deset.

1. Nejsme
bluesová kapela

První klišé, které Mick Jagger před kamerami s gustem vyvrací: Nebyli jsme bluesová kapela. Nic proti tomu. Možná se tak necítili, ale na blues vyrostli, a když jej předvedli v začátcích svému publiku, vypukla ve Státech polemika, zda došlo za oceánem ke krádeži za bílého dne, anebo jestli je to naopak super, neboť se tím pádem vracejí do hry všichni ti staří bardi jako Muddy Waters, po jehož písni se kapela pojmenovala. Každopádně, blues je kořen všeho včetně rokenrolu, k němu se modlili úplně všichni. Co bylo důležité, že když se Jagger s Richardsem náhodou potkali onoho slavného dne 17. října 1961 na druhém nástupišti dartfordského nádraží, zapadly tyhle dva lidské opozity do sebe jako dílky puzzle – a to nejen lidsky, ale i hudebně. Někdo mnohem později řekne, že se z nich stal jeden hudební stroj, jenž nebylo možné rozebrat. A pasovali k sobě i tím,…