Pojďme se podívat na ČSSR v roce 2018, jak by se tu žilo, kdyby komunisté svůj režim před 29 lety ubránili? Dost možná takto.

Láďa típá startku, dopíjí turka a jde ze své garsonky do centra. Jeho škodovka je opět mimo provoz. Zítra jí na ulici rozebere.

U domu zdraví souseda Zajíce. Má nového favorita. Škodovka ho vyrábí už přes třicet let. Zajíc na fáčko čekal šest let a dočkal se. „Tu Prahu bolševici snad nechají spadnout,“ říká si v duchu, když se vyhýbá uzavírkám chodníků kvůli padající omítce. Na plakátech znechuceně čte o předvánočním koncertu Heleny Vondráčkové v Lucerně. Jeho snem je navštívit koncert Black Sabbath nebo Roling Stones. Nejvíc ale obdivuje Davida Gilmoura a Pink Floyd. Za velké peníze vydřené na brigádách jejich desky postupně nashromáždil už jako středoškolák v osmdesátých letech. Obřadně si je s kamarády pouštěl na tátově gramofonu. Ale estébáci všechno odvezli během domovní prohlídky po listopadu před 29 lety.

Jsme v Československé socialistické republice. Mírné nepokoje bouřící ulice se v listopadu 1989 podařilo zažehnat. Předáci tehdejších protestů skončili ve vězení. Při vyšetřování se prý ukázalo, že byli placeni tajnými službami imperialistických zemí. Alespoň tak to tehdy podával stranický tisk.

Sledujeme, jak dnešní den v socialistickém ráji prožívá Láďa. Tak jako každý rok 17. listopadu má Láďa i dnes chmurný den. Už je to 29 let od chvíle, kdy coby student druhého ročníku ČVUT chodil na demonstrace proti režimu. Nenávidí komunisty. Byl už tak vychovaný. Toužil po svobodě. Chtěl studovat v zahraničí. Jeho snem bylo usadit se v Londýně. Jenže to tenkrát nevyšlo.

Láďa skončil, stejně jako mnozí další, ve vězení. Stalo se to přesně 17. listopadu. „Máme holé ruce,“ skandoval Láďa a deset tisíc dalších lidí ve chvíli, kdy je policejní kordony uzavřely na Národní třídě. Pamatuje si, jak na ně následně naběhl pohotovostní pluk VB posílený o příslušníky armády. Tloukli je hlava nehlava.

Láďa skončil v bezvědomí v nemocnici. Jeden ze zapálených esenbáků ho několikrát udeřil obuchem do hlavy. Shodou náhod je tento člověk dnes ministrem vnitra ČSSR. Jmenuje se Zdeněk Ondráček. Po několika týdnech léčení ho tmavě modrý žigul převezl bez vysvětlení do pracovního tábora. Bylo to v únoru 1990. Lágr, kde skončil, nechala strana a vláda zřídit speciálně pro vězně podílející se na listopadových nepokojích. Tři roky, každý den od ranních šesti do šesti večerních trávil kydáním. Jeho pracovní tábor byl v podhůří Krušných hor. Úkolem muklů bylo starat se o prasata.

Láďovi to doteď přijde jako neuvěřitelná paralela. Jeho dědeček totiž trávil padesátá léta v Jáchymově. Rubal uran. Když si komunisté přišli v roce 1949 pro jeho statek, dědeček dva z nich srazil na zem a řekl jim, ať se svojí rudou hvězdou vypadnou. Druhý den ho odvezl tatraplán. Rodina ho už nikdy neviděla. Dostal dvacet let vězení, po čtyřech letech těžkého žaláře zemřel na celkové vyčerpání. Aby mohl Láďa studovat, musel jeho otec s mimořádným sebezapřením vstoupit do strany. Nepomohlo to. Láďu stejně ze školy vyhodili a odseděl si tři roky.

Pustili ho v únoru 1993. U rodičů zjistil, že jeho starší sestře Anežce se ve zmatku okolo 17. a 18. listopadu podařilo emigrovat. Žije kousek od Paříže a nedávno si s manželem otevřeli malou pekárnu. Od propuštění v lágru do teď Láďa zkusil mnoho zaměstnání. Nejdéle byl v garážích pražské taxislužby, kde umýval volhy. Poslední tři roky už je to lepší. Pracuje jako noční vrátný v teplárně. Na střední škole a v prváku na vysoké patřil k nejnadějnějším. Exceloval především v technických předmětech. Měl spoustu jedinečných nápadů. Vyučující mu předpovídali velkou kariéru konstruktéra. Na místo toho byl vězněm, kydačem hnoje, umývačem aut, kopáčem, topičem, zametal ulice a nyní zastává nejvyšší post ve své kariéře. Sedí na vrátnici.

Dnes, 17. listopadu má Láďa volno. Snaží se zařídit si ho každý rok v tento den. Chodí si připomínat hodiny, které mu otočily život. Láďa znechuceně odhazuje Rudé právo. Po textu o plnění pětiletky a sklizni cukrové řepy na titulní straně, pod kterým je podepsaný jakýsi Plesl, dal listu ještě jednu šanci. Na straně tři je však celostránkový rozhovor s prezidentem Zemanem. Noviny končí v kamnech. Zemana Láďa nesnáší. Pamatuje si ho z dění před 17. listopadem 1989. Najednou se záhadně odněkud vynořil. Jeho názory se mu nezdály špatné. S něčím i souhlasil. Bylo pro něj velkým překvapením, když ho komunisté v roce 1991 usadili do prezidentského křesla za zemřelého Gustáva Husáka. Prezentovali to jako důkaz konstruktivního dialogu s opozicí. Opak byl ale pravdou. Podle Ládi je za Zemana stejně špatně jako za Husáka. Navíc teď už je z něj jen troska a ve skutečnosti stát řídí KGB.

Z Vyšehradu míří Láďa na Národní. Vzpomíná. Je to jako včera. Jako každý rok i teď na rozích ulic hlídkují policajti. Láďa pomalu prochází tam a zpět. Sledují ho. Když jde opět směrem ke Slávii, přistoupí k němu menší podsaditý muž v civilu se zlým pohledem. „Co je! Co tady chceš? Co tady couráš!“ vyhrkne na něj bez pozdravu. Láďovi je jasné, že jde o tajného. „Nic. Procházím se. To se nesmí?“ odpovídá Láďa. „Ne*er! Chceš se projet šmejde?! Vypadni ti řikám!“ cení přes zuby důrazně tajnej. Láďa bez odpovědi odchází. Už nemá chuť bojovat.

Dlouze se ještě podívá do jedné z výkladních skříní. Vidí svůj odraz. Šlachovitý, strhaný padesátník na kterém se podepsaly desítky nedobrovolných let v podřadných dělnických profesích a bolševický lágr. „Zničili jste mi život,“ křičí Láďa. Vtom na něj skáčou dva esenbáci v civilu. Třetí mu spoutává ruce a vedou ho do černého auta. Kolemjdoucí dělají, že nic nevidí. 17. listopad 2018, Československá socialistická republika.